Pohledem zřizovatele církevních škol

Školy zřizované Arcibiskupstvím pražským začaly opět vznikat po roce 1989, tzv. zdola. To znamená na základě reálného zájmu ze strany zákonných zástupců, zájmu nadšených skupin v konkrétní lokalitě. Prvními školami, které byly zřízeny Arcibiskupstvím pražským jako církevní školy, jsou Církevní střední zdravotnická škola bl. Zdislavy a Dívčí katolická střední škola. Následovalo Arcibiskupské gymnázium, církevní mateřské školy a další. Vedle diecézí mohly školy zřizovat i řeholní společnosti, např. Římská unie řádu sv. Voršily, Řád maltézských rytířů, Augustiniáni, Školské sestry sv. Františka, Salesiáni Dona Bosca a další. Školy a školská zařízení může zřizovat registrovaná církev či náboženská společnost, která má přiznaná tzv. zvláštní práva včetně oprávnění zřizovat školy. Postavení církevních zřizovatelů a škol však není jednoduché.

Současná vzdělávací soustava prochází určitou krizí (např. nedostatek učitelů) a proměnou. Tvoří se Strategie 2030+, dlouhodobý záměr, probíhá revize RVP apod. Hledají se nadčasové priority, cíle, které by obsáhly vše podstatné a připravily naše děti, žáky, studenty na budoucnost. Tu však nikdo neumíme přesně určit a veškeré odborné diskuse se mohou vést na úrovni predikce. Je ale důležité, aby zásadní dokumenty byly postaveny na základních principech vzdělávání. Například v Dlouhodobém záměru vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky 2019-2023 (pracovní verze březen 2019) značně chybí hodnotové cíle, vzdělávání pro demokracii, občanskou společnost, zaměření se na mezigenerační dialog, pomoc potřebným, solidaritu.

Zásadní dokumenty vzdělávací soustavy by měly být postaveny na univerzálních hodnotách, které jsou základem lidských práv a svobod. Tak, jak je uvedeno ve školském zákoně. Tyto základní principy by neměly být omezovány a dominantně ovlivňovány pouze jediným kritériem a cílem - uplatnitelností na trhu práce. Samozřejmě jde o důležité kritérium, ale nestačí. Takto omezené měřítko koliduje s ambicí komplexnosti výchovného působení církevních škol a jejich hodnotovým zaměřením na rozvoj celé osobnosti. Proto považuji za nezbytné, aby k tvorbě takových dokumentů, standardů, metodik a vůbec k odborným diskusím byli zváni zástupci napříč celým spektrem, které tvoří vzdělávací soustavu a je v přímém kontaktu s terénem. Nejen někteří. To bohužel v případě zapojení církevního školství není samozřejmostí. Tuto změnu vnímám jako zásadní, má-li být náš vzdělávací systém řízen nestranně, profesionálně a v souladu s demokratickými a civilizačně (vyspělými) osvědčenými hodnotami.

Aktuální otevřenou otázkou je financování církevních škol. Během posledních let jsou postaveny před náročnou ekonomickou situaci, způsobenou nižší státní dotací oproti veřejným školám. Rozdíl v dotaci vzniká v důsledku výpočtu výše normativu, jež se odvíjí od odpovídajících nákladů veřejného školství z předcházejícího kalendářního roku. To způsobuje, že se zákonem dané navýšení platových tarifů promítne až s ročním zpožděním oproti školám veřejnoprávním. Pokud nastane změna tarifu během roku, je toto zpoždění až dvouleté. Vyplácení mezd, které by však nebyly srovnatelné s těmi, které dostávají učitelé ve veřejném školství, může přinášet riziko odlivu kvalitních učitelů a ztráty motivace. Někteří ředitelé toto riziko podstupují, jiní hledají oblasti, ve kterých je možné šetřit. Hledají zdroje, zapojují se do různých grantů, aby mohli dát svým pedagogům podobnou výši mzdy, jako jsou platové rámce pedagogů veřejnoprávních škol. Každá škola má jiné podmínky a možnosti řešení tohoto problému. Cílem ředitelů je, aby nebyla ohrožena kvalita církevních škol. V tuto chvíli je však tato situace pro některé již existenciální záležitostí. Některé církevní školy mají zaveden příspěvek rodičů na vzdělávání v nízkých částkách, aby zohlednily a podpořily rodinu jako takovou a vzdělání bylo dostupné i pro početné rodiny. Navíc posláním některých církevních škol je pomoc sociálně znevýhodněným žákům, kde příspěvek na vzdělávání není možné vybírat.

Církevní školy jsou integrální součástí vzdělávací soustavy, musejí splňovat všechny požadavky a kritéria ze strany státu, podléhají všem kontrolním orgánům, musejí naplňovat veškerou administrativní agendu. Poskytují veřejnou službu a nijak se v tomto neliší. Za nižší finance odvádějí kvalitní vzdělávání. Při testování žáků dosahují celkově výborných výsledků. Umějí pracovat s "nestudijními" typy žáků. Jsou to žáci, kteří přicházejí bez motivace, protože na základní škole byli neúspěšní, měli špatné známky, často patřili mezi nejhorší. Mají problémy s vědomím vlastní hodnoty. Prvním krokem je nalézt a ukázat jim jejich hodnotu a vzbudit v nich motivaci, zájem. Pak se s nimi může začít pracovat. Cílem je pomoci každému žákovi a rozvíjet jeho potenciál. Dát mu šanci a hledat způsoby, jak ho rozvinout. A za tím stojí mnoho práce, osobního nasazení pedagogů, jejich kreativita, dispoziční možnosti, odborné poznatky v oboru a vzájemná interakce pedagogů. Česká školní inspekce často hodnotí jako silné stánky církevních škol prosociální vztahy, klima a prostředí školy. Přístup ke školám by měl být stejný, nediskriminační, rodiče dětí jsou také plátci daní.

Vážím si ředitelů, kteří tomu čelí. Pedagogů, kteří mají osobní motivaci, před svými rodinami ustojí skutečnost, že mají nižší finanční ohodnocení než pedagog v regionálním školství (v roce 2018 činil tento rozdíl v průměru 12,83 %).

Další bolestí nejenom církevních škol, ale napříč všemi školami zřizovanými veřejnými i neveřejnými zřizovateli je administrativní zátěž a její řešení v podobě podpůrného personálního systému. Opět téma strategického nastavení. Jako zřizovatel, který podporuje školu "rodinného" typu, kde tedy není prioritou kvantita a velikost školy, ale spíše osobní přístup ke každému žákovi, stojíme tváří v tvář skutečnosti, že pro veškerou šíři povinností, která stále narůstá, s ohledem na potřebu zvyšování kompetencí ředitelů, s nasloucháním terénu, který na tuto skutečnost začíná hlasitě poukazovat, je nezbytnou potřebou právě personálně podpůrný systém.

Například ředitelky MŠ nemají na své škole žádný pomocný aparát. Veškerý rozsah práce musejí obsáhnout zpravidla samy. Jen za posledních málo let jim narostla personální agenda - asistent pedagoga, chůvy v rámci inkluze. Zapojují se do šablon, kde kromě celého řízení administrativně rozsáhlého vykazování kontrolují bezchybnost účetnictví, např. financování jednoho úvazku z více zdrojů. Zapojují se do krajských a místních akčních plánů, strategického plánování, aplikují GDPR, reagují na rozvoj digitálních technologií - správa sociálních sítí za školu - atd. Školy s menší kapacitou žáků nemají personalistu, sekretáře, ekonoma ani administrativního pracovníka. Vše závisí na osobě ředitelky.

Je třeba si uvědomit, co ve škole musí zvládnout jedna osoba. V jiném sektoru je na takové množství práce tým odborníků a specialistů. Co ještě všechno mají ředitelé a učitelé zvládnout? Dokážou to i jejich nástupci, pokud nějací budou? Dát ředitelům větší kompetence, pravomoc, zodpovědnost bez naslouchání terénu a bez personální a systémové podpory, když není možné administrativu omezit, vnímám jako selhání celého systému, který si neví rady, jak situaci řešit. Jak bude řešen nedostatek učitelů zejména přírodovědných a technických oborů, kromě zvyšování platů a mezd?

Dotkla jsem se jen některých témat ovlivňujících onu krizi a proměnu vzdělávacího systému. Pokládám si otázku, zda to, co jsme před 30 lety jako národ získali, opět neztrácíme mezi prsty pro krátkodobé vyřešení momentálních problémů a rádoby jednoduchý návod, pro krátkodobou zaujatost či vliv současných politiků a jejich politických, mocenských zájmů.

Madeleine Albrightová ve své knize Fašismus - varování zmiňuje přirovnání "oškubat demokracii jako kuře po peříčkách". Pokud uškubnete jedno pírko, lidé si toho nevšimnou. Škubáním peříčka za peříčkem je však kuře holé. Takto se v konečné podobě - po oškubání - objevil fašismus. Toto přirovnání mi přijde výstižné nejen pro ztrátu demokracie, ale i pro ryzost smyslu a cíle vzdělávání. Pod různými odůvodněnými záminkami se zříkáme či jen tiše přihlížíme mizení toho, čeho bylo dosaženo. Myšleno od drobných, ale zásadních odborných poznatků v jednotlivých oblastech až po nastavení systému. Rozpory vykazuje například úsilí v oblasti speciální pedagogiky versus nastavené parametry inkluze. Znalosti metod a forem výuky versus počet dětí, žáků ve třídě a personální zajištění kvalifikovanými odborníky. Podmínky a připravenost mateřských škol versus přijímání dvouletých dětí (naštěstí není povinné), zohlednění poznatků vývojové psychologie dítěte. Myšlenka cut-off skóre, omezení šance pro žáka dosáhnout vyššího vzdělání versus úsilí pedagoga žáka motivovat a pracovat s ním tak, aby bylo dosaženo požadované kvality a maximálního rozvoje potenciálu jedince (byť k cíli nedojdou všichni). Jistě, je to známý výčet několika málo témat, ale je třeba na ně pohlédnout z různých úhlů. Zkoumat, co je zájmem cíle. Je to nabídka služby, která respektuje odborný výzkum a poznatky, nebo zneužití služby?

Pevně věřím, že mezi všemi pedagogy - těmi, kdo ovlivňují vzdělávací systém - se nalezne dost těch, kterým nejde o politický zájem, ale především o žáka, jeho motivaci, hodnotu a o budoucí generace. Věřím, že se vzájemně můžeme v tomto úsilí podporovat. Věřím, že se nalezne dost vzdělaných lidí, kteří budou pečlivě dbát, aby postupným "vyškubáváním" peříček naše demokratická společnost a hodnoty nezůstaly zcela oškubány. Věřím, že církevní školy tuto situaci ustojí a nezaniknou. Že se nalezne dost těch, kterým situace nebude lhostejná. I proto bych chtěla poděkovat kolegům z veřejného i soukromého školství, kteří spolupracují s církevními školami a jejich zřizovateli. Každá taková spolupráce, vzájemnost a podpora mne těší a jsem přesvědčená, že jedině společnou snahou a dialogem mohou být problémy řešeny.

Přeji vám naplněné prázdninové cesty a těším se na cesty společné snahy. :)