Postavení matek a těhotných zaměstnankyň v pracovním právu

Učitelé se svými žáky absolvují každoročně školní výlety. Každá účast učitele nebo jiného zaměstnance na mimoškolní akci pořádané školou je výkonem práce, a proto takovému zaměstnanci za takto vykonanou práci. Současně jde (zpravidla) zároveň o (pokud místo realizace mimoškolní akce nekoresponduje s místem sjednaným v pracovní smlouvě jako místo výkonu práce). Tuto skutečnost obvykle uvádí i organizační řád školy (nebo jiný dokument), který uvádí, že výlet je pro pedagogické pracovníky školy pracovní cestou, na kterou jsou vysíláni zaměstnavatelem písemným příkazem k pracovní cestě. Tedy je třeba se rovněž vypořádat s nároky vyplývajícími z této pracovní cesty, a to nejen z hlediska cestovních náhrad. Zvláštní postavení v tomto případě totiž mají

Obecně platí, že vyslat zaměstnance na pracovní cestu bez toho, že by s tím souhlasil, nelze. Podle § 42 zákoníku práce lze totiž s ním. – tato dohoda může být obecně uvedena v pracovní smlouvě, mimo pracovní smlouvu, může být uzavírána před každou pracovní cestou zvlášť apod. Taková dohoda nebo souhlas s vysláním na pracovní cestu může být písemná (např. v pracovní smlouvě), může však být i ústní. K uvedené dohodě však může dojít i konkludentně (tzv. udělení souhlasu mlčky), tj. tím, že zaměstnanec na pracovní cestu nastoupí. V případě neexistence takové dohody tedy k vyslání na pracovní cestu vůbec nemůže dojít. Pracovní cestou se rozumí Místo výkonu práce je jednou z povinných náležitostí, které musíte se zaměstnavatelem sjednat v pracovní smlouvě.

V případě některých zaměstnanců je však také relevantní ustanovení § 240  zákoníku práce, podle něhož mimo obvod obce svého pracoviště nebo bydliště jen se svým souhlasem. Totéž platí i pro osamělou zaměstnankyni a osamělého zaměstnance, kteří pečují o dítě, dokud dítě nedosáhlo věku 15 let, jakož i pro zaměstnance, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě pečuje o osobu, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo stupni IV (úplná závislost).

Pokud tedy zaměstnanec pečuje o dítě ve věku do 8 let, zaměstnavatel ho může vyslat na pracovní cestu pouze s jeho souhlasem, a to i v případě, že mají možnost vysílání na pracovní cesty dohodnutou. Jde o zvláštní kvalifikovaný souhlas, který si musí zaměstnavatel vyžádat před každým vysláním na pracovní cestu, a to i v případě, že by byla sjednána výše uvedená „obecná“ dohoda dávající souhlas zaměstnance s vykonáním pracovní cesty do budoucna. Zaměstnanci uvedení v § 240 tedy mohou pracovní cestu (obecným důvodem ze zákona je péče o vyjmenované osoby nebo těhotenství).

Ustanovení § 240 zákoníku práce je totiž ustanovením speciálním, které zaměstnance – uzavřené dle ustanovení § 42 zákoníku práce.

Důležitá je i skutečnost, že nutnost získat tento kvalifikovaný souhlas platí jen pro případ, že v zákoníku práce uvedení zaměstnanci mají být vysíláni na pracovní cestu mimo obvod obce svého pracoviště nebo bydliště, tedy nejde o jakoukoli pracovní cestu. Jinak řečeno, bude-li zaměstnanec bydlet v Praze, bude nutno souhlas získat např. pro cestu z Prahy do Plzně. Pokud by však místem výkonu práce byla konkrétní adresa, např. U nákladového nádraží 3, Praha 3 a pracovní cesta by byla na Václavské náměstí, toto ustanovení by se nepoužilo, protože pracovní cesta by byla v rámci jedné obce.

Pro udělení souhlasu podle ustanovení § 240 zákoníku práce není stanovena písemná forma. Pokud však souhlas bude udělen pouze ústně, může se zaměstnavatel ocitnout v případě sporu v důkazní nouzi.

Vzhledem k tomu, že zákoník práce nijak (neurčuje ani nejkratší ani nejdelší možnou dobu – uvádí, jak již bylo řečeno výše, pouze „na dobu nezbytné potřeby“), platí uvedené samozřejmě pro každý školní výlet, jehož cíl je mimo obvod obce pracoviště. Není tedy rozdíl mezi výlety několikadenními a výletem jednodenním.

Bude-li splněna podmínka stanovená zákoníkem práce, tj. určení druhově odlišné práce, než vyplývá z pracovní smlouvy příslušného zaměstnance (učitele), je možné práce spojené s mimoškolní akcí a přesahující běžnou týdenní pracovní dobu zaměstnance řešit některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Výhodou tohoto řešení je, že odměna za tuto práci nemusí vycházet z příplatků uvedených v zákoníku práce, protože ty se vztahují k platu a nikoliv k odměně za práce v rámci dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.