Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že než škola či školské zařízení přistoupí k důraznějším opatřením, jež umožňuje § 16a odst. 4 školského zákona, musí se nejprve pokusit přimět ke spolupráci zákonné zástupce dítěte. Jestliže nastane situace, kdy škola dojde k závěru, že je v zájmu dítěte, aby dítěti byla poskytnuta poradenská pomoc, tedy v odůvodněných případech, je škola povinna doporučit žákovi (zákonnému zástupci), aby si vyžádal pomoc školského poradenského zařízení. Povinnost učinit toto doporučení vyplývá z dikce školského zákona „... doporučí škola nebo školské zařízení...“ Není zde tedy dána možnost volného uvážení.
Zákon počítá s tím, že žák (zákonný zástupce) v první řadě kontaktuje poradenské zařízení sám a situaci bude řešit, popřípadě bude reagovat na vyzvání školy a věc řešit ve spolupráci s ní. Podle § 22 odst. 3 školského zákona jsou totiž zákonní zástupci dětí a nezletilých žáků povinni na vyzvání ředitele školy nebo školského zařízení se osobně zúčastnit projednání závažných otázek týkajících se vzdělávání dítěte nebo žáka.
Z pohledu školy je důležité splnit povinnosti dané zákonem doložitelně. Je například možné příslušné dokumenty zaslat zákonným zástupcům tak, aby škola měla k dispozic dodejku.
Neochota se školou spolupracovat se může projevit i tím, že zákonný zástupce z nějakého důvodu navzdory doporučení učitele nebo ředitele odmítne dítě nechat vyšetřit v pedagogicko-psychologické poradně. Pro nastavení podpůrných opatření i pro zařazení dítěte podle § 16 odst. 9 školského zákona je přitom doporučení poradny nezbytné, neboť vzdělávání žáka se speciálními vzdělávacími potřebami by nemohlo probíhat s využitím podpůrných opatření.1)
Pokud ale zákonný zástupce nedá na doporučení školy, nevyžádá si pomoc poradenského zařízení a může-li tím být dle názoru školy vážně ohrožen zájem žáka, uplatní se oznamovací povinnost školy podle § 10 odst. 4 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů2), podle něhož státní orgány, pověřené osoby, školy, školská zařízení a poskytovatelé zdravotních služeb, popřípadě další zařízení určená pro děti, jsou povinni oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jde o děti uvedené v § 63, a to bez zbytečného odkladu poté, kdy se o takové skutečnosti dozvědí.
Chování zákonných zástupců v rozporu se zájmy dítěte může spočívat i v tom, že zákonný zástupce sice dítě nechá vyšetřit v pedagogicko-psychologické poradně, nicméně se posléze neřídí doporučeními poradenského zařízení.
Podaným oznámení se řešení problému dočasně „přesouvá“ na obecní úřad obce s rozšířenou působností, který je orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Tento orgán může v souladu s § 12 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, uložit rodičům povinnost využít odbornou poradenskou pomoc, například pokud rodiče nezajistili dítěti odbornou poradenskou pomoc, ačkoliv dítě takovou pomoc nezbytně potřebuje a obecní úřad obce s rozšířenou působností takovou pomoc předtím doporučil, nebo nedbali na doporučení spolupracovat s pověřenými osobami, poskytovateli odborných poradenských služeb nebo mediátorem.
Obecní úřad obce s rozšířenou působností může také využít § 13 odst. 1 písm. d) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, lze uložit dítěti, rodičům nebo jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte povinnost využít odbornou poradenskou pomoc. Neučinil-li tak obecní úřad obce s rozšířenou působností, může o těchto výchovných opatřeních za stejných podmínek rozhodnout soud.