Předpoklady odborné kvalifikace pedagogů

Pojem souhrnně nahrazuje dříve užívaný pojem odborná a pedagogická způsobilost. Bližší pro získání odborné kvalifikace obsahují ustanovení § 6 až 22 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících (dále také „ZPP“).

Ustanovení § 22 odst. 5 téhož zákona řeší posouzení kvalifikace v případě souběhu více pedagogických pozic. Poslední novela zákona o pedagogických pracovnících přinesla do zavedeného systému posuzování odborné kvalifikace jednu poměrně zásadní změnu, a to s účinností od 1. září 2012. Pro její správné pochopení však nejprve připomeňme vývoj právní úpravy tohoto ustanovení. Do ustanovení § 22 byl nejprve s účinností od 1. července 2010 vložen odst. 3 (v původním číslování), který stanovil:

Toto pravidlo řešilo poměrně časté případy, kdy např. učitel základní školy vykonává svou přímou pedagogickou činnost současně na 1. i 2. stupni základní školy. Podle právní úpravy platné do 30. června 2010 byl takový učitel bez odpovídající kvalifikace pro 1. nebo 2. stupeň (podle toho, jakou kvalifikací disponoval). V důsledku této změny byla pro pracovněprávní účely v případě, že např. učitel s kvalifikací pro 2. stupeň základní školy vykonával na 1. stupni základní školy méně než polovinu svého pedagogického „úvazku“, tj. ne více než 10 hodin z celkových 22 hodin přímé pedagogické činnosti. Totéž platilo např. i v situaci, kdy učitel odborných předmětů střední školy má část svého pedagogického „úvazku“ v předmětech všeobecně vzdělávacích, opět ale za předpokladu, že tyto předměty nedosahovaly poloviny celkového týdenního rozsahu přímé pedagogické činnosti, který mu je stanoven. Jiným příkladem využití tohoto ustanovení je situace, kdy učitel část své přímé pedagogické činnosti vykonává ve třídě zřízené pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Ve všech těchto případech již takový učitel nemusel podstupovat rozšiřující studium, kterým by si doplnil chybějící kvalifikaci, jako tomu bylo podle původního právního stavu.

Novela zákona účinná od 1. září 2012 pak přinesla další, a to zásadní Jak jsme právě připomněli, dosud v uvedených případech musel pedagog splňovat předpoklad odborné kvalifikace ve větším rozsahu přímé pedagogické činnosti, než je polovina jemu stanoveného rozsahu. Nová právní úprava již nevyžaduje nadpoloviční většinu počtu hodin, a stačí tak splňovat předpoklad odborné kvalifikace v jakémkoli počtu hodin, tedy např. i jen jednou hodinou týdně. Podmínkou však je, že pedagog vykonává obě činnosti (tj. pro něž splňuje předpoklad odborné kvalifikace i pro něž nesplňuje) Nelze tedy využít tohoto ustanovení např. u pedagogů se souběžnými pracovněprávními vztahy (např. vychovatelka školní družiny „dobírající“ hodiny na 1. stupni ZŠ).

Výkladově nejasná je situace, kdy je v rámci jedné pracovní smlouvy sjednán alternativně (např. učitel všeobecně vzdělávacích a odborných předmětů SŠ). Úmysl zákonodárce však zřejmě směřoval k toleranci jen v rámci jednoho druhu práce, proto se lze domnívat, že alternativní výčet druhů práce v pracovní smlouvě také neumožňuje využití tohoto nového pravidla. V uvedeném příkladu však tak, aby sjednaným druhem práce byl „učitel“, popř. „učitel střední školy“ a pak již tohoto nového nástroje lze použít.

Existuje jeden základní rozdíl ve způsobu získání odborné kvalifikace učitele vyšší odborné školy v porovnání s učitelem střední školy. U všech kategorií učitelů vyšší odborné školy (učitel všeobecně vzdělávacích předmětů, odborných předmětů, praktického vyučování a odborné praxe) se získává odborná kvalifikace stejně jako u příslušné kategorie učitele střední školy, ale Stačí tedy vždy jen příslušný stupeň vzdělání v oboru, který odpovídá charakteru předmětu nebo praktického vyučování. Plně kvalifikovanými jsou tedy i absolventi neučitelských odborných studijních programů.

Specifickým způsobem splnění podmínek odborné kvalifikace učitele uměleckých předmětů je postup uvedený v § 10 odst. 2 ZPP. Podle něj může ředitel školy rozhodnout, že upouští od splnění předpokladu odborné kvalifikace u učitelů, kteří jsou nebo byli výkonnými umělci. Tímto rozhodnutím se pro pracovněprávní účely považuje takový učitel za plně kvalifikovaného a nelze již po něm (např. později) požadovat splnění předpokladu odborné kvalifikace. Zákon stanoví písemnou formu tohoto rozhodnutí. Ustanovení § 67 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že výkonným umělcem je fyzická osoba, která vytvořila umělecký výkon. Uměleckým výkonem pak je podle stejného ustanovení výkon herce, zpěváka, hudebníka, tanečníka, dirigenta, sbormistra, režiséra nebo jiné osoby, která hraje, zpívá, recituje, předvádí nebo jinak provádí umělecké dílo včetně výtvorů tradiční lidové kultury. Zákon č. 121/2000 Sb. pak dále stanovuje osobnostní a majetková práva výkonného umělce. Je tedy výkonným umělcem ten, na kterého lze vztáhnout výše uvedenou charakteristiku. I když tato definice není jednoznačná, lze bez větších pochybností uvést, že je plně v kompetenci ředitele školy rozhodnout, kdo je (byl) výkonným umělcem, tedy kdo splňuje výše uvedenou definici výkonného umělce.

Takový přístup k plnění odborné kvalifikace je evidentně motivován snahou umožnit působení vynikajících umělců v uměleckých školách i v případech, kdy tito nedisponují odpovídajícím vzděláním.

Ustanovení § 30 ZPP uznává odbornou kvalifikaci a další předpoklady, kterými splňovali pedagogičtí pracovníci podmínky pro výkon činnosti pedagogického pracovníka podle předchozích právních předpisů. Kdo tedy splňoval předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka před nabytím účinnosti tohoto zákona, splňuje je i po 1. lednu 2005, přestože v některých případech je např. předpoklad odborné kvalifikace v tomto zákoně formulován jinak, než tomu bylo v předchozí právní úpravě. Není tedy důvod požadovat např. doplnění kvalifikace u nově přijímaného pedagogického pracovníka, pokud tento splňoval předpoklad odborné kvalifikace v době, kdy platila předchozí právní úprava. Ustanovení tohoto zákona se plně vztahují až na ty pedagogické pracovníky, kteří si dokončili požadovanou kvalifikaci v době účinnosti tohoto zákona.

Pro potřeby uznávání kvalifikace bude tedy i nadále nezbytné disponovat zněním (především vyhláška č. 139/1997 Sb.). Pro posouzení toho, podle kterého právního předpisu se posuzuje odborná kvalifikace pedagogického pracovníka, není přitom rozhodující datum vzniku pracovněprávního vztahu, ale Jestliže tedy ředitel školy přijímá nového pedagogického pracovníka v době účinnosti zákona, ale tento získal odbornou kvalifikaci před nabytím účinnosti zákona, posuzuje se předpoklad odborné kvalifikace podle tehdy platného právního předpisu. Podmínky získání odborné kvalifikace podle tohoto zákona se tak uplatní až na ty pedagogické pracovníky, kteří získali tuto kvalifikaci (absolvovali studium) až po nabytí účinnosti zákona. Totéž pak platí i v případě kvalifikačních předpokladů, které získávali pedagogičtí pracovníci v rámci (např. doplňkové pedagogické studium apod.).

Toto ustanovení nastavuje v délce 10 let od nabytí účinnosti zákona, po které je umožněno vykonávat přímou pedagogickou činnost i těm zaměstnancům, kteří nesplňují předpoklad odborné kvalifikace. Pokud ve stanovené lhůtě nezahájí a toto studium úspěšně nedokončí, nebudou moci nadále od 1. ledna 2015 přímou pedagogickou činnost vykonávat. Požadavek je pak třeba chápat tak, že nestačí ve stanovené lhůtě studium zahájit, ale také jej poté dokončit. Přitom úspěšné dokončení studia není časově nijak limitováno. Existují sice názory, podle kterých má být tato desetiletá lhůta splněna i pro dokončení příslušného studia. S ohledem na teleologickou interpretační metodu a tzv. ratio legis znění příslušného ustanovení ZPP však lze dospět k názoru, že tato lhůta byla zákonodárcem stanovena právě a jen pro zahájení studia s podmínkou, že toto studium bude následně úspěšně ukončeno. Přerušením studia, jeho zanecháním nebo ukončením z důvodu nesplnění studijních podmínek po 1. lednu 2015 vzniká zaměstnanci stejný problém, jako by studium vůbec nezahájil.

Toto desetileté přechodné období není v žádném případě možné zaměňovat za jinou, a sice čtyřletou lhůtu, kterou dává platový předpis (nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě) zaměstnavateli

V důsledku novely provedené zákonem č. 179/2006 Sb., o uznávání výsledků dalšího vzdělávání, platí, že povinnosti zahájit studium jsou touto novelou zbaveni ti pedagogičtí pracovníci, kteří k určitému datu dosáhli věku 50 let a současně mají praxi nejméně 15 let na příslušném druhu nebo typu školy.Tímto určitým datem je ovšem stále stejný okamžik, k němuž je vztažen také počátek trvání desetileté lhůty pro zahájení studia – tedy den nabytí účinnosti zákona o pedagogických pracovnících, tj. 1. ledna 2005. Nelze tedy vztahovat podmínku 50 let věku a 15 let praxe ke dni nabytí účinnosti této novely, tj. k 5. květnu 2006.

Zdůrazněme, že výjimka vztahující se k 50 letům věku pedagoga (která je navíc spojena s praxí na daném druhu nebo typu školy a školského zařízení v délce alespoň 15 let) je vztažena ne k okamžiku vzniku pracovního poměru, ale ke dni nabytí účinnosti zákona.

Od počátku existence tohoto ustanovení § 32 ZPP provází zaměstnávání pedagogických pracovníků bez odpovídající kvalifikace řada dohadů a dezinterpretací. Právě těmto nejasnostem se budeme dále věnovat, a to mj. i ve světle judikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Především je třeba si uvědomit, jaký byl od samého počátku (tj. tzv. ratio legis). Všimněme si, že formulace § 32 odst. 1 písm. b) zákona nestanoví nic o „prominutí“ vzdělání a již vůbec neznamená uznání chybějícího vzdělání (na rozdíl od ustanovení § 10 odst. 2 téhož zákona, podle kterého je možné právním jednáním ředitele školy uznat učiteli, který je výkonným umělcem, chybějící vzdělání). Vyplývá to nejen z gramatické stavby ustanovení, ale mj. také z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona. Tím je zřejmý úmysl zákonodárce, který je důležitý pro správnou interpretaci této (ale i každé jiné) části zákona. V řadě případů se totiž zaměstnanci dožadovali (a stále dožadují) toho, aby je ředitel školy i nadále zaměstnával jako pedagogické pracovníky, přestože nesplňují kvalifikační předpoklad stanovený právním předpisem.

Vzniká tedy otázka, zda lze vzhledem k tomuto ustanovení vůbec s použitím výpovědního důvodu uvedeného v § 52 písm. f) zákoníku práce, tj. pro nesplňování kvalifikačních předpokladů stanovených právním předpisem pro výkon sjednané práce. Hned v několika konkrétních soudních sporech o platnost takové výpovědi tak proti sobě stály dvě protichůdné interpretce ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících. Zaměstnavatelé vycházejíce z výše uvedeného účelu a smyslu předmětného ustanovení argumentovali, že toto ustanovení sice dává možnost zaměstnavateli zaměstnávat nekvalifikované pedagogické pracovníky (nikoliv povinnost zaměstnávat tyto pedagogické pracovníky), avšak v žádném případě z něj nelze dovodit, že zákonem stanovený předpoklad odborné kvalifikace se po dobu deseti let od účinnosti zákona promíjí nebo že předpoklad odborné kvalifikace se považuje za splněný. Nadále tedy trvá skutečnost, že pedagogický pracovník nesplňuje zákonem stanovený předpoklad pro výkon pedagogické činnosti, a proto je možné skončit se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí danou zaměstnavatelem

Naproti tomu zaměstnanci ve sledovaných soudních sporech namítali, že jde o ustanovení „odstraňující tvrdost tohoto zákona“ pro zaměstnance, kteří ke dni účinnosti zákona nesplňují předpoklad odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost. Podle této interpretace má jít o určitou ochranou stávajících pracovníků, kteří nesplňují předepsané předpoklady a mají nadále zájem o výkon pedagogické činnosti, aby si předepsané pedagogické vzdělání v zákonem dané lhůtě měli možnost doplnit. Proto se zaměstnanci dožadovali V současné době lze konstatovat, že uvedené spory již řeší ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR tak, že ustanovení § 32 zákona č. 563/2004 Sb. nelze vykládat jako ustanovení zmírňující tvrdost zákona. Smyslem citovaného ustanovení je podle Nejvyššího soudu ČR Nejedná se o opatření, kterým by se požadavek na vzdělání pedagogických pracovníků fakticky odkládal o deset let, během nichž by nebylo možno pracovní místo obsazené zaměstnancem bez potřebné kvalifikace obsadit kvalifikovaným zaměstnancem.¹⁾

Nejvyšší soud dal tedy za pravdu zaměstnavateli v tom, že pro výkon práce pedagogického pracovníka, přestože ustanovení § 32 zákona o pedagogických pracovnících stanoví možnost tuto práci bez kvalifikace po jistou dobu vykonávat. Za pozornost stojí zdůvodnění tohoto stanoviska Nejvyššího soudu. V něm se mj. uvádí: ²⁾ (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1683/97, který byl uveřejněn pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Připomeňme tedy, že smyslem tohoto ustanovení je nikoliv zakotvit právo zaměstnance bez kvalifikace na zaměstnání ve smyslu uplatnitelného nároku, ale jednoznačně stanovit zaměstnat takového nekvalifikovaného zaměstnance jako pedagogického pracovníka. Skutečný význam ustanovení § 32 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, je v tom, aby po dobu trvání zde uvedené lhůty mohl ředitel školy využívat nekvalifikované zaměstnance k výkonu přímé pedagogické činnosti, aniž by přitom sám porušoval zákon.

Za pozornost ještě stojí ta část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, která blíže interpretuje ve stanoveném období. Z části věty: Nejvyšší soud dovozuje, že je třeba toto ustanovení vykládat pozitivně, tj. takto: Použití záporné formy slovesa „zahájit“ označil Nejvyšší soud za „formulační lapsus“, protože by doslovná interpretace takto formulovaného ustanovení mohla údajně vést k absurdnímu závěru, že naopak v případě zahájení studia by pedagogický pracovník tuto práci vykonávat nemohl. K tomuto výkladu je na místě podotknout, že není jediným možným. Také lze zápor v uvedené větě vyložit tak, že pokud nezahájí nekvalifikovaný pedagog studium, může tuto práci vykonávat po zde uvedenou dobu. V případě zahájení studia může přímou pedagogickou činnost vykonávat i po uplynutí zde uvedené doby, a to za podmínky, že studium úspěšně ukončí. I když tedy přijatý názor Nejvyššího soudu není zcela odpovídající skutečnému účelu analyzovaného ustanovení zákona, nezbývá, než jej respektovat a přizpůsobit mu praxi řízení školy a školského zařízení.

Z tohoto pojetí interpretace předmětného ustanovení totiž vyplývá ještě jeden velmi důležitý závěr. Judikované rozhodnutí soudu se týkalo výpovědi, kterou dal zaměstnavatel nekvalifikovanému pedagogovi, který ještě studium vedoucí k získání potřebné kvalifikace. Z argumentace Nejvyššího soudu lze ale dovodit, že v případě zaměstnance, který v souladu s tímto ustanovením již zahájil studium vedoucí ke splnění kvalifikace, by výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. f) zákoníku práce nemusela být úspěšná, protože podle názoru Nejvyššího soudu zahájením studia v zákonem stanoveném termínu splní zaměstnanec podmínku uvedenou v ustanovení § 32 zákona o pedagogických pracovnících pro výkon přímé pedagogické činnosti i bez odpovídající kvalifikace. Lze sice vyslovit názor, že takováto interpretace jde poněkud proti výše uvedenému účelu tohoto ustanovení, rozhodně je ale na místě doporučit ředitelům škol a školských zařízení takový postup, který bude konformní s tímto názorem Nejvyššího soudu. I když by jistě bylo zajímavé, jak by Nejvyšší soud rozhodl v případě výpovědi pedagogovi, který dosud nesplňuje kvalifikační předpoklady, ale potřebné studium již zahájil. Rozhodnutí v takovémto případě totiž dosud judikováno nebylo.

Z výše uvedeného vyplývají tyto

Poslední novela ZPP zasáhla významně ustanovení § 32 písm. c), které nově zní takto:

Podstatou změny tak je, že zákon vztáhl nově okolnost, že vysoké školy nenabízely příslušný studijní program pro danou odbornost, výslovně (tj. pracovního poměru nebo některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr). Původní právní úprava totiž podmiňovala absenci nabídky vysokých škol absolutně, tj. i kdykoliv poté, kdy pedagog začal svoji činnost bez kvalifikace vykonávat. V rozporu s principem právní jistoty se tak mohlo stávat, že ředitel školy zaměstnává nekvalifikovaného pedagoga v souladu s tímto ustanovením zákona, ale vzhledem ke změně nabídky studijních programů vysokých škol mohl o tuto jistotu kdykoli přijít. Proto se podle nové právní úpravy posoudí existence této výjimky ke dni vzniku pracovního poměru.

Nově je doplněno ustanovení, že v takovém případě se považuje předpoklad odborné kvalifikace pro pracovněprávní účely za splněný. To je velmi důležité ustanovení, kterým se tato výjimka z kvalifikačních předpokladů liší od obou předchozích [uvedených v ustanovení § 32 písm. a) a b) zákona]. V těchto případech totiž využití této zákonem připuštěné výjimky z povinnosti mít odbornou kvalifikaci k výkonu činnosti pedagoga rozhodně neznamená, že by se tím považoval předpoklad odborné kvalifikace za splněný. V případech postupu podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) a § 32 odst. 1 písm. b) zákona zaměstnanec kvalifikační předpoklad nesplňuje a může tedy dostat výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce.³⁾ Jedině postup podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. c) zákona však znamená uznání kvalifikace, a tím se zaměstnavatel zbavuje možnosti dát tomuto zaměstnanci výpověď podle výše uvedeného ustanovení zákoníku práce.

Zastavme se u formulace . Ačkoliv to z kontextu tohoto ustanovení přímo nevyplývá, je zřejmé, že zde zákonodárce má na mysli základní pracovněprávní vztah ve smyslu ustanovení § 3 zákoníku práce. Podle tohoto ustanovení platí: Vedle základních pracovněprávních vztahů totiž doktrína (nikoliv však samotný právní předpis) rozlišuje ještě tzv. další pracovněprávní vztahy, jako jsou např. pracovní vztahy mezi družstvem a jeho členy, služební vztahy (viz ustanovení § 5 zákoníku práce) apod.

Z uvedeného výkladu plyne, že použití této výjimky z předpokladu odborné kvalifikace pedagogického pracovníka podle ustanovení § 32 písm. c) zákona je možné při uzavření pracovního poměru, ale i obou typů dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.