Přísný Hnízdo s rákoskou, nebo manipulátorka Drazdechová z Učitelky? Těžká volba!

Když se podíváme na obraz učitelstva v domácí audiovizuální tvorbě posledních tří desetiletí, je to skličující inventura. Převažují karikaturní postavy (Gympl, Pupendo), zlomené a vyhořelé osoby (Pelíšky, Učitelka) nebo přinejmenším figury vnitřně těžce rozporné (Obecná škola, Bastardi, Venkovský učitel). Tím se česká kinematografie významně liší od zbytku té nám kulturně bližší, tedy evropské a americké, tvorby, kde učitel velmi často bývá osoba chápající, podporující a pomáhající. A to třeba i ve velmi složitých podmínkách. Typický je v tomto smyslu třeba francouzský film Mezi zdmi, který líčí práci učitelů ve škole plně dětí imigrantů. Ale velmi podobné empatické a podporující postavy byste našli i v dalších filmech (Oddělen, Pan profesor Foucault, Monsieur Lazhar). Proč je to ve zdejších podmínkách jinak? Proč je český učitel či učitelka postava obvykle spíš k politování či k smíchu?

Tím klíčovým důvodem, proč učitelské postavy ve zdejší kinematografii vyznívají často negativně, je fakt, že tvůrci pracují především se vzpomínkami na svá školní léta. A škola a učitelé byli minimálně čtyřicet let před rokem 1990 přímým nástrojem režimu, nebo jsme je tak přinejmenším vnímali. Pokud se tedy nějaký tvůrce mladší či střední generace v devadesátých či nultých letech rozhodl využít prostředí školy, vcelku logicky pracoval se vzpomínkami, v nichž podporující pedagogické osobnosti rozhodně nepřevažovaly. Zato těch, kteří dusili, ponižovali a manipulovali, byl nadbytek. Odtud plynou figury jako křivák Mašlaň z Pelíšků v podání Jaroslava Duška nebo Zuzana Mauréry jako manipulátorka Drazdechová z Učitelky (v obou případech byl scenáristou Petr Jarchovský). Ještě tak nejlépe v Jarchovského podání vycházejí učitelské postavy v něčem naivní a kompromisní (Eva Holubová jako učitelka Eva v Pelíšcích či bezbranná Kristýna Boková jako třídní Pivoňková v Občanském průkazu). Jarchovskému ve všech případech, kdy školní prostředí využil, šlo především o obraz doby. A učitelé byli ti, na nichž ukazoval její pokleslost.

Ostatně ani další známý scenárista Zdeněk Svěrák, sám vzděláním učitel, nikdy nelíčil svou profesi příliš vstřícně. V jeho pojetí je škola územím souboje mezi autoritou učitele a nezvedeným žactvem. Tam, kde učitelky zešílejí, či rezignují (Daniela Kolářová jako učitelka Maxová v Obecné škole), může uspět jen muž s autoritou, tedy Jan Tříska jako Igor Hnízdo v uniformě a s rákoskou. Ostatně odcházející učitel Tkaloun ve Vratných lahvích je vlastně variací téže postavy a vidění světa. Jen mu dojdou trpělivost a síly a už odmítá s nezvedenci ve třídě trávit čas.

Pokusů vylíčit učitele v lepším světle nebylo mnoho. Jedna z mála empatických figur je učitel přírodopisu Petr Odehnal v podání Pavla Lišky ve filmu Venkovský učitel. Ale i tady je dobré poznamenat, že jeho kolegové jsou převážně vyhořelí a neiniciativní a on sám v příběhu morálně selže, když sexuálně zneužije syna ženy, která mu pronajme ve vsi pokoj. Opět to není primárně film o škole, ale o hledání vlastní identity.

Pokud tedy učitelstvo rozčiluje obraz profese, je dobré vzít v úvahu, že ty filmy fakticky z velké části nejsou o učitelské práci, ale o době, na niž si tvůrci pamatují. A ty vzpomínky nejsou právě lichotivé. Případně scénárista učitelskou postavu využije jako někoho, na němž je stinná stránka zvláště dobře vidět, protože na něj jako na učitele či učitelku přirozeně klademe vyšší morální nároky. To platí nejen o učitelce Drazdechové, která vydírá své žáky a jejich rodiče, ale i o venkovském učiteli Odehnalovi, který ve snaze vyrovnat se se svou jinakostí selže nejhorším možným způsobem.

Existují ale i díla, kde tématem opravdu je škola a to, co se v ní děje. Když přibereme k filmovým dílům i televizní tvorbu, pořád není výsledek potěšující. O základní škole vznikl seriál Základka ( , 2012), dílo slabé ve všech parametrech, které nestojí za komentář. I tady jsou učitelé karikaturní osoby, ale to není záměr scenáristky, jen prostá autorská neschopnost. Velmi podobné je to se seriálem Gympl s (r)učením omezeným (Nova, 2012-13). To je také přehlídka učitelských karikatur, důvod však opět není snaha učitelům škodit, nýbrž pouhá pohodlnost - autoři si vystačili s vlastními vzpomínkami, líčí tedy gymnázium někdy z osmdesátých let a o tom, jak to v takové škole chodí dnes, neměli potřebu se dozvědět nic.

Paradoxně je tak alespoň o něco lepším dílem drasticky pojatý Gympl (Tomáš Vorel, 2007), který je sice také plný učitelských karikatur, ale tady je alespoň jasné, že jde o záměrnou nadsázku. Mnoho dalšího nezbývá. V posledních letech vznikl ještě seriál Pan profesor, jeden z mála, kde je hlavní postavou sympatický a pro studenty okouzlující učitel fyziky (Vojta Dyk). Jde o původně německý formát, který k nám doputoval přes Maďarsko a Slovensko, kde vznikly národní verze seriálu. Postavy učitelů jsou tu sice mnohem pozitivnější a v jednotlivých epizodách se řeší vcelku realistické problémy studentstva, ale celek dává najevo, že jde spíš o romantickou víceméně pohádku, kterou lze jen těžko brát jako zprávu o současné škole.

Zmínit lze ještě seriál Ochránce (Česká televize, 2021 - autor tohoto textu je spoluscenáristou projektu), který se sice snaží ukázat reálná dilemata současné učitelské práce, ale vzhledem k nastavení - školský řeší konfliktní situace v základních a středních školách - také nejde o pozitivní obraz učitelské profese, o který by pravděpodobně mnozí učitelé a učitelky stáli. Maximálně se dá říct, že divák se tu dozví, že práce ve škole je v mnoha parametrech obtížnější, než se původně domníval.

Pokud se tedy vrátíme k onomu profesnímu rozladění zmiňovanému v úvodu, dá se konstatovat, že je odůvodněné. Filmů a seriálů, kde se objevuje učitelka či učitel, není za posledních třicet let mnoho a obvykle to není právě lichotivý obraz. Důvodem je, že obraz školy osmdesátých či devadesátých let je pro tvůrce fakticky obrazem společnosti, na níž nemají mnoho důvodů vzpomínat v dobrém. Navíc většinou není hlavním tématem škola, vzdělávání, učitelská práce nebo osudy dětí. Škola je jen scéna, na níž svůj příběh, často bez větší znalosti prostředí, sehrají. Očekávání, že se dočkáme díla, které vyhoví i profesní poptávce, má své limity. Že by šlo o film, je nepravděpodobné. Na tohle téma - jak to chodí ve škole doopravdy a proč je učitelská profese tak důležitá - dnes přitáhnout diváky do kina je téměř nemožné. Takže fakticky čekáme na seriál, a to takový, který by ukázal, co se děje dnes ve škole v tom dobrém i špatném a se znalostí věci.

dramaturg a scenárista

Při zpětném pohledu se jako klíčové ukazuje, že mi nedělalo problém několikrát zásadním způsobem změnit profesi a vždycky začít znova od nuly. Tedy opustit zavedené a riskovat blamáž. Snižuje to riziko pádu do jistoty a stereotypu.