Příspěvek zaměstnavatele na penzijní připojištění v roce 2010
Zákon č. 42/1994 Sb. byl novelizován zákonem č. 230/2009 Sb. v ustanovení § 27 tím, že byl vložen nový odstavec ve znění první věty „Zaměstnavatel neovlivňuje zaměstnance při výběru penzijního fondu“. Slovo „neovlivňuje“ si nyní zaměstnanci vykládají tak, že si mohou libovolně vybírat penzijní fondy a firma musí respektovat jejich volbu, i když jí tím stoupají náklady.
Dosavadní praxe byla taková, že zaměstnanci byli připojištěni u dvou penzijních fondů, aby měli volbu a tam se jim hradil příspěvek.
Nyní si zaměstnanec zvolil jiný penzijní fond a dosavadní postup zaměstnavatele vykládá jako diskriminaci, protože se zaměstnavatel zdráhá akceptovat tento jím zvolený nový penzijní fond s ohledem na své náklady. Zaměstnanec se odkazuje na novelu a slovo „neovlivňuje“.
Je tento výklad zaměstnance o diskriminaci správný?
Související předpisy:
* zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů
* zákon č. 230/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů
ODPOVĚĎ:
Pokud bychom pátrali po původu této změny, tak zjistíme, že novela zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů byla začleněna do zákona č. 230/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů. Tam byla vložena až při projednávání ve výboru Poslanecké sněmovny. Proto také k této novele není ani žádná důvodová zpráva či alespoň odůvodnění. Musíme se pouze domnívat, co byl úmysl zákonodárce, tedy dotyčného poslance.
Důležité je také to, že kromě ustanovení § 27 odst. 6 o tom, že zaměstnavatel neovlivňuje zaměstnance při výběru penzijního fondu byla doplněna ustanovení § 43a odst. 4 a § 43b odst. 4 zákona. Podle nového § 43a odst. 4 zákona platí, že se fyzická osoba podle § 27 odst. 6 (zaměstnavatel) dopustí přestupku tím, že omezí právo svého zaměstnance ve výběru penzijního fondu nebo tím, že v souvislosti s poskytováním příspěvku na penzijní připojištění svým zaměstnancům přijme pobídku. Za tento přestupek lze dle odst. 5 téhož ustanovení uložit pokutu do 1 000 000 Kč. Podle nového § 43b odst. 5zákona pak obdobně se právnická osoba podle § 27 odst. 6 (zaměstnavatel) dopustí správního deliktu tím, že omezí právo zaměstnance ve výběru penzijního fondu nebo tím, že v souvislosti s poskytováním příspěvku na penzijní připojištění svým zaměstnancům přijme pobídku. Za tento správní delikt lze dle odst. 6 téhož ustanovení uložit pokutu do 5 000 000 Kč.
Z nyní platného textu ustanovení § 27 zákona tedy jednoznačně vyplývá, že zaměstnavatel nesmí zaměstnance při výběru penzijního fondu omezovat, ani mu nemůže některé nabízet. Praxe by měla být taková, že zaměstnavatel buď po kolektivním jednání a na základě kolektivní smlouvy nebo jen na základě svého rozhodnutí a stanovení ve vnitřním předpise rozhodne, že bude zaměstnancům poskytovat příspěvek na penzijní fond. Zaměstnanec mu pak sdělí číslo účtu svého penzijního fondu, na který mu má příspěvek zasílat. Zaměstnavatel nemusí příspěvek zasílat pravidelně měsíčně, může jej zasílat jednou za čtvrtletí nebo pololetí, aby neměl velké náklady, ale to je vše. Zaměstnance však zaměstnavatel nemůže ovlivňovat ve výběru penzijního fondu.
Je nepopiratelné – a tak je to konstatováno v důvodové zprávě k zákonu č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění – že zákonodárce si kladl již v letech 1994 a 1995 při koncipování důchodové reformy za cíl v ČR vytvořit dvousložkový systém důchodového zabezpečení. V prvním je zaměstnanec zajištěn důchodem systém garantovaným státem (na základě zákona č. 155/1995 Sb.) a ve druhém takzvaném „fondovém systému“ je zaměstnanec zajištěn výnosy determinovanými výší svých úspor. V praxi to znamená, že je optimální, když zaměstnanec je na základě zákona č. 42/1994 Sb. připojištěn co nejdelší možnou dobu ze svých aktivních pracovních let, aby si na penzijním fondu uspořil co nejvyšší částku financí, a že penzijní fondy nestřídá. Tato myšlenka byla tedy podle mého názoru motivem změny předmětného ustanovení. Skutečně by bylo zcela protismyslné, kdyby zaměstnavatel měl zaměstnanci určovat penzijní fond, ve kterém se může připojistit pro stáří. Optimální je, když si zaměstnanec zvolí penzijní fond sám a tomuto penzijnímu fondu zůstane věrný po celý svůj pracovní život, i když za tuto dobu vystřídá třeba dvacet zaměstnavatelů.