Ředitel školy a odpovědnost podle trestního zákona, 1. část

Nový trestní zákon plynule navázal na svého předchůdce, který platil velmi dlouho – celých 48 let. I podle něj v některých případech mohla nastat nebo i nastávala trestní odpovědnost ředitele školy, je proto pádný důvod k tomu, abych možnou odpovědnost připomenul i v souvislosti s novým trestním zákonem a upozornil na to, co by vedoucí pracovníci měli vědět. Praxe stále potvrzuje, že si je většina ředitelů dobře vědoma své odborné a pedagogické odpovědnosti za stav vzdělávání v jimi řízených školách, ale existenci dalších druhů odpovědnosti plynoucích z toho, jak školský zákon vymezuje práva, povinnosti a postavení ředitele školy si buď nepřipouštějí, nebo ji považují za méně důležitou.

Odpovědnost v podobě trestní vzniká vždy jako následek porušení konkrétní právní povinnosti plynoucí v tomto případě jen ze zákona.

Právní povinnosti ředitele školy jsou stanoveny samozřejmě nejen trestním zákoníkem, který upravuje trestní odpovědnost a vymezuje skutkové podstaty jednotlivých trestných činů, protože navazují na zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon ve znění pozdějších předpisů a jím vymezenou pravomoc a působnost ředitele školy nebo školského zařízení, formou stanovení práv a povinnosti ředitele, z jejichž porušení nebo neplnění tak může jednáním ředitele, za které je považováno nejen aktivní jednání, ale také opomenutí, vyplynout i jeho trestní odpovědnost. Ačkoliv to je jistě každému řediteli školy a školského zařízení známo, přesto není na škodu připomenout, že ustanovení § 164 a 165 zákona č. 561/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravují nejen práva, ale především povinnosti ředitele školy tak široce, že odpovídá nejen za poskytování vzdělávání a školských služeb v souladu se vzdělávacími programy a za jejich odbornou a pedagogickou úroveň, ale také za zajištění dohledu nad dětmi a nezletilými žáky ve škole a školském zařízení a také za použití finančních prostředků státního rozpočtu v souladu s účelem, na které byly přiděleny.

Takto určený rozsah povinností ředitele školy a školského zařízení, tedy i rozsah jeho odpovědnosti, je třeba vnímat i z hlediska úpravy obsažené v trestním zákoně.

Vedle porušení zákonných povinností jsou předpokladem existence trestní odpovědnosti, ale i další zákonem stanovené podmínky, kterých se ještě dotkneme.

Základem trestní odpovědnosti je souhrn zákonem stanovených podmínek, které, jsou-li splněny (všechny), zakládají trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, kterou je, jak již bylo výše zmíněno, povinnost strpět některou ze sankcí stanovených trestním zákonem ve vztahu, který v případě spáchání trestného činu vzniká mezi konkrétní fyzickou osobou – pachatelem a státem, jehož úlohou je nedopustit porušení jím chráněných společenských zájmů, a pokud k tomu dojde, tak takové jednání postihnout sankcí stanovenou rovněž zákonem.

V této souvislosti je třeba zdůraznit několik základních zásad, které jsou rozhodující pro uplatnění trestního práva v praxi – aplikaci trestního zákona, a tak i v případě těch, jimž je tento článek především určen, ředitelům škol a školských zařízení a mezi ně patří podle úpravy v § 1-12 trestního zákona především to, že:

* žádný trestný čin není bez zákona,

* jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit,

* trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní následky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Především to, že nejen není trestného činu, ale stejně tak není ani trestu bez zákona a jen na základě trestního zákona je možno toho, kdo jej porušil a komu je takové porušení trestního zákona prokázáno, odsoudit. A dále z uvedených zásad vyplývá i to, že trestní odpovědnost nastupuje teprve tehdy, když stupeň závažnosti – společenské nebezpečnosti – dosáhl určité úrovně – míry a dotyčné jednání nemůže být řešeno podle jiného zákona, nelze tak uplatnit jinou formu odpovědnosti, například podle přestupkového práva.

Trestní právo tak má při řešení protiprávního jednání úlohu podpůrnou, rozhodně ne primární. Je povinností těch, kdo takové jednání posuzují, zkoumat, zda nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a pokud v konkrétním případě taková možnost existuje, má přednost.

Trestný čin je definován v ustanovení § 13 jako protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky v trestním zákoně uvedené, přičemž k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.

Ustanovení § 13 ještě doplňuje následující § 14, který takto provedenou obecnou definici rozdělením trestných činů na přečiny, zločiny a zvlášť závažné zločiny rozděluje podle druhu zavinění a závažnosti. Závažnost je vyjadřována výší trestní sazby.

Do přečinů tak náležejí všechny trestné činy s nedbalostním zaviněním, ale i trestné činy s úmyslným zaviněním – ty méně závažné, protože jsou jimi ty, na které trestní zákon stanovuje trest odnětí svobody s horní hranicí do pěti let.

Za zločiny jsou potom považovány všechny ostatní trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny a zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na které trestní zákon stanovuje trest odnětí svobody s horní hranicí nejméně deset let.

V takto zákonem provedeném vymezení trestného činu je třeba zdůraznit jeden z jeho pojmových znaků, a tím je „protiprávnost“, protože jen protiprávní jednání může být při splnění dalších podmínek trestným činem, jelikož jednání, které není protiprávní, nemůže být trestným činem. Pokud tedy za určitých okolností plynoucích ze zákona konkrétní jednání není jednáním protiprávním, ač by tomu za jiných okolností bylo jinak, nemůže se jednat o trestný čin.

Jistě by bylo možno uvádět mnohé příklady od úkonů spojených s výkonem práva, a to nejen státními orgány, ale třeba i rodiči, kteří omezí svobodný pohyb dítěti, protože se buď musí učit, nebo je takto chrání před některými nebezpečnými vlivy, nedopouštějí se protiprávního jednání stejně jako třeba lékař, který také nejedná protiprávně, pokud provádí odborné úkony řádně indikované a provedené lege artis neboli v souladu s poznatky lékařské vědy a praxe, stejně jako učitel nebo ředitel školy, který z podobných důvodů jako rodiče omezí volný pohyb dětí. Ti všichni nejednají protiprávně a toto jejich jednání tak nemůže být trestným činem.

Pokud jde o neexistenci protiprávnosti, chci upozornit čtenáře především na pět, přímo trestním zákonem speciálně upravených okolností, které vylučují protiprávnost činu. Těmito okolnostmi podle úpravy provedené trestním zákonem jsou:

* v § 28 upravená krajní nouze, jíž je čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, pokud ale nebylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak, pokud nebyl tímto jednáním způsobený následek stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil anebo jestliže ten, jemuž nebezpečí hrozilo, nebyl povinen je snášet,

* v § 29 upravená nutná obrana, jíž je čin jinak trestný, kterým někdo odvrací útok na zájem chráněný trestním zákonem, ale o nutnou obranu nejde, pokud obrana byla zjevně nepřiměřená způsobu útoku,

* v § 30 upravené svolení poškozeného, pokud bylo dáno předem nebo nejpozději současně s jednáním osoby, která prováděla čin jinak trestný, bylo dáno dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně, přičemž s výjimkou svolení k lékařským zákrokům lege artis nelze za svolení považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení,

* v § 31 upravené přípustné riziko, za něž je považována taková společensky prospěšná činnost, kdy ten, kdo ve výrobě, výzkumu nebo při zavádění nové techniky při výkonu svého zaměstnání, povolání nebo funkce ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nedopouští se trestného činu, jestliže společensky prospěšného výsledku nelze dosáhnout jinak a není tak ohrožen život či zdraví, aniž by jím byl dán souhlas anebo výsledek této činnosti, zřejmě neodpovídá míře rizika nebo provádění této činnosti, odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům,

* v § 32 upravené oprávněné použití zbraně, podle něhož trestný čin nespáchá ten, kdo použije zbraň v mezích stanovených jiným právním předpisem.

Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu neboli bez existence zavinění, jak je vymezeno trestním zákonem, nemůže být konkrétní jednání trestným činem.

Zavinění je možno charakterizovat jako vnitřní – psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu – především k výsledkům jednání této fyzické osoby. Je postaveno jednak na složce vědění pachatele neboli na jeho úsudku vyplývajícím z jeho znalostí a zkušeností, a také na složce vůle pachatele neboli na jeho chtění a případně i srozumění s tím nějak konkrétně jednat a být s tímto jednáním vnitřně srozuměn.

Na těchto dvou složkách je postavena konstrukce zavinění spočívající v tom, že existují dva základní druhy zavinění a dvě základní formy každého druhu, a takto provedené rozlišení zavinění v trestním právu nachází uplatnění i v dalších oborech platného práva.

Právní úprava zavinění ve dvou zmíněných druzích a formách je provedena v ustanovení § 15 – úmysl a v ustanovení § 16 – nedbalost a kromě těchto dvou základních ustanovení právní úprava trestního zákona v této části obsahuje i úpravu skutkového a právního omylu a zavinění k okolnosti zvlášť přitěžující.

Pro praxi ředitele školy a školského zařízení je třeba uvědomovat si především to, jak jsou v trestním zákoně upraveny úmysl a nedbalost.

Úmyslem přímým je takové zavinění, kdy pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit tímto zákonem chráněný zájem.

Úmyslem nepřímým je takové zavinění, kdy pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Nedbalostí vědomou je takové zavinění, kdy pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.

Nedbalostí nevědomou je takové zavinění, kdy pachatel nevěděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. S ohledem na své zkušenosti obhájce v trestních věcech doporučuji doslova zvláštní pozornosti každého ředitele školy i školského zařízení právě tu posledně jmenovanou a v § 16 odst. 1 písm. b) trestního zákona upravenou nevědomou nedbalost jako zavinění, jehož existence je v konkrétních případech posuzována s přihlédnutím k oněm okolnostem a svým osobním poměrům, na jejichž základě o možnosti porušení zájmů chráněných trestním zákonem vědět měl a mohl.

Okolnostmi a osobními poměry se totiž v těchto konkrétních případech mimo jiné rozumí především vzdělání, postavení a pracovní funkce, protože právě ony dávají míru možnosti znát a vědět podle úrovně postavení, vzdělání a pracovní funkce, takže je zcela zřejmé, že ředitel školy jako osoba stojící na vrcholu pyramidy jednotlivých funkcí ve škole či školském zařízení bude mít méně možnosti prokázat, že na jeho jednání nelze vztáhnout ani nevědomou nedbalost než osoba, která v případě uvedených a hodnocených hledisek této formy zavinění, stojí níže. A s tímto vědomím nebo alespoň podvědomím je třeba k výkonu své funkce v případě všech ředitelů přistupovat a raději včas se o tom, kde nevědí anebo i jen pochybují, poradit nebo si takové věci nechat posoudit.

Úprava tohoto pojmu v trestním zákoně začíná ustanovením § 22 a pokračuje až po § 27. Pachatelem ve smyslu trestního zákona je ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná.

Pachatelem trestného činu ale je i ten, kdo k provedení činu užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost nebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi nebo za jiné okolnosti vylučující protiprávnost.

Z tohoto vymezení provedeného v § 22 odst. 1 a 2 trestního zákona vyplývá, že pachatelem nemusí být jen ten, kdo trestný čin dokoná, ale i ten, kdo se o něj pokusí nebo jej i jen připravuje či se na jeho přípravě podílí a také ten, kdo sice nejedná přímo, ale jako nástroje k uskutečnění svých myšlenek, záměrů a úmyslů užije jiné osoby, která není za své jednání odpovědná.

Z uvedeného vymezení také vyplývá, že pro existenci trestní odpovědnosti, pokud jde o osobu pachatele, jsou zákonem stanoveny dvě základní podmínky – dosažení zákonem stanoveného věku konkrétní osoby a její příčetnost.

První ze dvou základních podmínek je dovršení věku 15 let, přičemž tato podmínka musí být splněna v době spáchání trestného činu (§ 25 trestního zákona).

Druhou podmínkou je příčetnost a k ní trestní zákon v § 26 stanoví, že ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání trestného činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo nemohl ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný, je ve smyslu tohoto ustanovení zákona nepříčetný.

Ustanovení § 27 trestního zákona upravuje i tak zvanou „zmenšenou příčetnost“ tak, že ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo měl podstatně sníženou schopnost ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný.

Nepříčetnost jako okolnost vylučující trestní odpovědnost je stav, ve kterém ten, kdo duševní poruchou v době spáchání činu trpí, nemůže buď rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné nebo nemůže své jednání ovládat, přičemž k tomu, aby člověk byl nepříčetný postačí, jestliže u něj chybí jedna z těchto dvou schopností.

Současně je ale třeba dodat, že jen existence duševní poruchy, aniž by vyvolala nedostatek rozpoznávací nebo určovací schopnosti, není důvodem nepříčetnosti a vzhledem k tomu není možno položit rovnítko mezi pojmy příčetnost a duševní zdraví.

Zbývá k této závažné okolnosti vylučující trestní odpovědnost ještě dodat, že existenci rozpoznávací nebo určovací schopnosti nejprve posuzují odborníci – lékaři, ale výsledek jejich činnosti je podkladem pro soud, který jediný rozhoduje o tom, zda je konkrétní osoba nepříčetná nebo zmenšeně příčetná, a tak informace objevující se někdy v médiích, že je někdo zkoumán psychiatry, kteří rozhodnou, zda je nebo není příčetný, jsou přinejmenším hodně nepřesné.

Touto první částí věnovanou odpovědnosti podle trestního zákona ve vztahu k výkonu funkce ředitele školy a školského zařízení jsem Vás seznámil se základními pojmy, které jsou se vznikem trestní odpovědnosti spojeny.

V dalších částech se budu věnovat nejen podmínkám zániku trestní odpovědnosti, která již nastala, ale také těm rizikům, která jsou podle poznatků z dosavadní praxe nejvíce spojena s funkcí ředitele školy ve vztahu k trestnímu zákonu, a tím i trestní odpovědnosti.

• zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon
• zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon, ve znění pozdějších předpisů