První část tohoto tématu byla zaměřena na vymezení pojmu trestní odpovědnosti podle trestního zákona a na základní pojmy a předpoklady s tímto druhem odpovědnosti a s jejím vznikem spojené.
Jak již bylo avizováno, v této části se zaměřím na možnost zániku trestní odpovědnosti podle trestního zákona. V příští části potom budu pokračovat upozorněním na možnosti nikoliv zániku trestní odpovědnosti, ale na zvláštní způsoby skončení trestního stíhání podle trestního řádu a vysvětlím stejně jako v této části, za jakých okolností k tomu může dojít, co z toho vyplývá a jak postupovat, aby mohlo být dosaženo buď úplného zániku trestní odpovědnosti podle úpravy obsažené v trestním zákoně, anebo zvláštního skončení trestního stíhání podle trestního řádu, když takovým zvláštním skončením se rozumí rozhodnutí jinak než o vině obviněného.
Zánik trestní odpovědnosti podle trestního zákona
Trestní odpovědnost podle současně platného trestního zákona může zaniknout na základě dvou institutů tam upravených. Těmi jsou jednak účinná lítost upravená v § 33, zvláštní účinná lítost upravená v § 197 a promlčení v případě uplynutí promlčecí doby upravené v § 34 tohoto zákona č. 40/2009 Sb.
Účinná lítost
Účinnou lítostí podle trestního zákona ale je něco zcela jiného než prohlášení pachatele trestného činu, že ho velmi mrzí čeho se dopustil, a že tak již nikdy neučiní. Jedná se o právní institut, který se nevztahuje ke všem, ale jen k některým trestným činům, takže tímto způsobem může trestní odpovědnost zaniknout jen v případě těch trestných činů, které jsou v § 33 trestního zákona výslovně vyjmenovány a s ohledem na skutečnost, že se jedná o úpravu provedenou v trestním zákoně taxativním výčtem, tak nelze takto stanovený okruh trestných činů dále rozšiřovat.
Smyslem účinné lítosti upravené trestním zákonem je to, aby touto formou byla provedena ochrana důležitých společenských zájmů před těmi následky, kterým lze po dokonání trestného činu zabránit nebo je lze napravit jednáním samotného pachatele konkrétního trestného činu, takže je zřejmé, že tato ochrana má přednost před postihem pachatele podle trestního zákona, tedy před zahájením nebo dokončením jeho trestního stíhání a rozhodnutí o trestu nebo trestním opatření.
Podstatou účinné lítosti tak je to, že pachatel trestného činu je touto zákonnou úpravou veden k tomu, aby zamezil škodlivému následku svého jednání, anebo aby takový škodlivý následek napravil s vědomím, že pokud tak skutečně učiní, zákon mu v takovém případě umožňuje beztrestnost.
Napravení škodlivého následku vzniklého trestným činem vyjmenovaným v § 33 trestního zákona nebo zamezení takovému následku, je možné jen aktivním jednáním pachatele, který předmětný trestný čin spáchal. Pokud by totiž došlo k napravení nebo zamezení škodlivého následku bez aktivního jednání pachatele trestného činu, ale stalo by se tak působením jiných lidí nebo okolností, tak z hlediska institutu účinné lítosti by takové jednání tomu, kdo trestný čin spáchal, neprospívalo. Otázkou poměrně často vznášenou je to, zda v případě účinné lítosti musí být škodlivý následek odstraněn zcela, tedy zda musí dojít k úplnému uvedení v předešlý stav nebo stačí jen jeho částečné odstranění.
Otázka, zda škodlivý následek byl zamezen nebo napraven, je vždy posuzována podle okolností té které věci a je třeba přitom mít na paměti, že zamezit nebo napravit je nutno všechny významnější škody, které mají povahu nepříznivého následku.
Právě ony konkrétní okolnosti věci mohou vést i k tomu, že přes pachatelem vynaložené úsilí zůstane jeho snaha o napravení škodlivých následků jeho jednání bez úspěchu a nestane se tak. V takovém případě sice k naplnění účinné lítosti nedojde a pachatel se nedomůže své beztrestnosti, ale jím vynaložené úsilí nezůstane pro něj bez významu, protože může být (a zpravidla i bude) považována za polehčující okolnost, což má vliv na uložení trestu. Jakých trestných činů se může účinná lítost týkat? Z ustanovení § 33 trestního zákona uvedu jen některé, jen dvanáct těch trestných činů, které by se za určitých okolností mohly týkat osob, kterým je tento článek především určen, tedy ředitelů škol a školských zařízení. Okruh všech trestných činů, jež jsou v tomto ustanovení uvedeny, je podstatně širší.
Mimo jiné těmi trestnými činy, u nichž může dojít k zániku trestní odpovědnosti pachatele z titulu účinné lítosti při splnění jejich zákonných podmínek jsou:
* neposkytnutí pomoci podle § 150 trestního zákona,
* neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 trestního zákona,
* svěření dítěte do moci jiného podle § 169 trestního zákona,
* opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 trestního zákona,
* porušení povinností při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákona,
* porušení povinností při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 220 trestního zákona,
* porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 trestního zákona,
* poškození cizí věci podle § 228 trestního zákona,
* zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákona,
* poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 276 trestního zákona,
* poškození a ohrožení životního prostředí podle ustanovení § 293 trestního zákona,
* neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 trestního zákona.
* neposkytnutí pomoci podle § 150 trestního zákona,
* neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 trestního zákona,
* svěření dítěte do moci jiného podle § 169 trestního zákona,
* opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 trestního zákona,
* porušení povinností při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákona,
* porušení povinností při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 220 trestního zákona,
* porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 trestního zákona,
* poškození cizí věci podle § 228 trestního zákona,
* zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákona,
* poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 276 trestního zákona,
* poškození a ohrožení životního prostředí podle ustanovení § 293 trestního zákona,
* neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 trestního zákona.
Trestní zákon u těchto trestných činů a dalších trestných činů v ustanovení § 33 vyjmenovaných stanoví, že jejich trestnost zaniká, jestliže pachatel dobrovolně:
a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil nebo
b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.
Zvláštní úprava účinné lítosti
Vedle účinné lítosti v praxi označované jako obecné podle ustanovení § 33 zák. č. 40/2009 Sb., (v trestním zákoně platném do 31. 12. 2009 podle ustanovení § 66 existuje ještě zvláštní ustanovení o účinné lítosti upravené v ustanovení § 197 nového trestního zákona č. 40/2009 Sb., (znala jej i „stará“ právní úprava) a nachází se v části trestního zákona označené jako Hlava IV. – Trestné činy proti rodině a dětem, protože se týká konkrétně jen jednoho z těchto trestných činů, a to trestného činu upraveného v § 196 trestního zákona.
Podle ustanovení § 196 trestního zákona ten, kdo byť i z nedbalosti (nemusí tedy být pachateli prokazován úmysl) neplní po dobu delší čtyř měsíců svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta (§ 196 odst. 1 trestního zákona).
Ten, kdo se úmyslně po dobu delší čtyř měsíců vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta (§ 196 odst. 2 trestního zákona).
Konečně odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, vydá-li činem uvedeným v odst. 1 nebo odst. 2 oprávněnou osobu v nebezpečí nouze nebo byl-li za takový trestný čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán (§ 196 odst. 3 trestního zákona).
Stojí nepochybně za povšimnutí, že trestný čin podle § 196 trestního zákona je zařazen do hlavy věnované trestným činům proti rodině a dětem, ale ve vymezení skutkové podstaty není vázán jen na neplnění vyživovací povinnosti ze strany rodiče vůči dítěti, protože jak ze znění tohoto zákonného ustanovení vyplývá, k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu dojde ve všech případech, kdy ten, kdo má takovou zákonnou povinnost (tedy povinnost plynoucí přímo ze zákona nebo z rozhodnutí soudu, který ji na základě zákona stanoví) a neplní ji ať z nedbalosti nebo úmyslně, dopouští se jednání, jež je v rozporu se zákonem a je kvalifikováno podle tohoto zákonného ustanovení.
Pokud budeme blíže zkoumat obsah oné „zákonné vyživovací povinnosti“ musíme vzít do ruky ne trestní zákon, ale zákon o rodině, ze kterého vyplývá, že vyživovací povinnost musí být chápána šířeji a nikoliv jen jako povinnost rodiče respektive rodičů k dětem po dobu, než jsou schopny se samy živit.
Zákon o rodině mající označení č. 94/1963 Sb., ve znění mnoha pozdějších předpisů, v části třetí věnované obecně výživnému obsahuje vyživovací povinnost mezí rodiči a dětmi v ustanovení §§ 85 – 87, takže tyto povinnosti mají nejen rodiče vůči dětem, ale je-li toho třeba, tak také děti vůči rodičům a obecně ji upravuje i mezi ostatními příbuznými (ono širší pojetí rodiny) a stanoví, že vzájemnou vyživovací povinnost mají navzájem předci a potomci a konkrétně potom je v ustanovení § 91 upravena i vyživovací povinnost mezi manžely a §§ 92 – 94 upravují výživné rozvedeného manžela.
Ustanovení § 197 trestního zákona vztahující se výlučně jen k neplnění vyživovací povinnosti stanoví, že trestní odpovědnost za trestný čin zanedbání výživy podle § 196 zaniká tehdy, jestliže tento trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svoji povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
Je třeba nad rámec znění zákonné úpravy dodat, že dodatečným splněním vyživovací povinnosti se rozumí uhrazení nejen části, ale celého dluhu na výživném a tím je jak dluh vůči tomu, kdo je oprávněnou osobou, tak ale i dluh vůči orgánům státu, pokud jimi byly vyplaceny částky, kterými tato vyživovací povinnost byla nahrazována za osobu, která ji ze zákona nebo na základě rozhodnutí soudu měla.
Promlčení
Trestnost činu a tím i trestní odpovědnost zaniká také promlčením neboli uplynutím promlčecí doby a jeho úprava je provedena v ust. § 34 zákona č. 40/2009 Sb., (trestního zákona). Aby informace v tomto smyslu byla úplná, je třeba dodat ještě to, že za ust. § 34 je v zákoně umístěno ust. § 35, který upravuje vyloučení z promlčení, jehož podstatou je to, že v případě trestných činů zde vyjmenovaných trestní odpovědnost nezaniká ani uplynutím promlčecí doby, neboli trestné činy zde uvedené jsou nepromlčitelné.
O jaké trestné činy se jedná? Samozřejmě o ty nejzávažnější, které se zpravidla nepromlčují ani v dalších státech Evropy a jsou jimi například:
* trestný čin genocida podle § 405 trestního zákona,
* trestný čin rozvracení republiky podle § 310 trestního zákona,
* trestný čin teroristického útoku podle § 311 trestního zákona,
* trestný čin teroru podle § 312 trestního zákona,
* trestný čin genocida podle § 405 trestního zákona,
* trestný čin rozvracení republiky podle § 310 trestního zákona,
* trestný čin teroristického útoku podle § 311 trestního zákona,
* trestný čin teroru podle § 312 trestního zákona,
a to za předpokladu, že trestné činy uvedené v §§ 310 – 312 trestního zákona zakládají válečný zločin nebo zločin proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva.
Promlčení je institutem zániku trestnosti, který byl do trestního zákona vložen především proto, že běh času má nepochybný vliv na sílu a potřebu trestněprávní reakce na trestný čin, což platí z obou existujících hledisek trestněprávní prevence – generální i individuální. V běhu času tak postupně slábne negativní ovlivnění společenského vědomí, což je vliv času na potřebu zmíněné generální prevence a v případě pachatele, který nespáchal další trestný čin nebo dokonce přísněji trestný čin, lze předpokládat, že došlo k pozitivní změně jeho osobnosti a takový člověk postupně přestává být pro společnost nebezpečný. Jde tak o vliv běhu času na potřebu individuální prevence. Tato hlediska a samozřejmě zkušenosti v oblasti boje s kriminalitou byly těmi východisky, která vedla k odstupňování délky promlčecí doby, jež je uvedena ve výše citovaném ustanovení § 34 trestního zákona. Délka promlčecí doby je uvedena v § 34 odst. 1 písm. a) – e) trestního zákona a činí: dvacet let, jde-li o trestný čin, za který je možno uložit podle trestního zákona výjimečný trest neboli mimo jiné takto dlouhá promlčecí doba se vztahuje na některé vraždy, patnáct let, jestliže horní hranice trestní sazby za tento trestný čin je nejméně deset let, deset let, jestliže horní hranice trestní sazby za tento trestný čin je nejméně pět let, pět let, jestliže horní hranice trestní sazby za tento trestný čin je nejméně tři léta, tři léta u ostatních trestných činů.
Závěrem k institutu promlčení dodávám, že zákon nezapomněl ani na ty situace, kdy nastaly skutečnosti, které odůvodňují buď nezapočítání určitého času do běhu promlčecí doby nebo které odůvodňují její přerušení a úprava těchto skutečností je soustředěna do odst. 3, 4 a 5 již citovaného § 34 trestního zákona.
Závěr
Z dosud uvedeného vyplývá, že zákon pamatuje na konkrétní případy, kdy je účelné aby ten, kdo se dopustí porušení trestního zákona v jím vymezených věcech, mohl následky svého jednání napravit a dosáhnout tak své beztrestnosti, když je předpoklad, že výsledkem bude nejen náprava způsobeného škodlivého následku, ale také dosažení nápravy pachatele v jiných případech ukládanými tresty, a to především uvědoměním si toho, že aktivní účast na odstranění škodlivých následků jednání je velmi účinnou prevencí.
Použité zdroje:
* zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon včetně komentářů a judikatury
* zákon č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů – zákon o rodině
* zákon č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů – zákon o rodině