Ředitel školy a školského zařízení, 2. část

V první části článku zaměřeného na ředitele školy a školského zařízení, na jeho odpovědnost i na to jak se projevuje, jsem se zabýval právní úpravou povinností ředitele školy a školského zařízení, které zřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí, provedenou v zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů (školský zákon).

Zabýval jsem se i pojmem odpovědnosti a jak mu v těchto souvislostech rozumět, protože všechny druhy odpovědnosti ředitele školy a školského zařízení vycházejí z těchto základních povinností v těch případech, kdy je ředitel školy nedodrží a tedy je neplní nebo poruší.

Dotkl jsem se „manažerských povinností“ ředitele školy a školského zařízení jako souboru povinností, jejichž porušení nebo neplnění je od účinnosti školského zákona nejčastějším důvodem odvolání ředitele z jeho funkce zřizovatelem, ačkoliv převážná většina ředitelů právě tento soubor svých povinností považuje za méně důležitý proti druhému souboru povinností, který se týká toho, s čím je každý pedagog bytostně spojen, tedy povinností, jež řediteli školy a školského zařízení ukládají zajištění všeho, co souvisí s poskytováním vzdělávání podle vzdělávacích programů a školských služeb podle školského zákona.

Zmínka padla i o tom, jaké nastanou následky v případě uplatnění trestní odpovědnosti a jaký mají konkrétní dopad i na způsobilost pro výkon pracovní funkce ředitele školy a školského zařízení podle § 3 zák. č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

V této druhé části tématu se budu zabývat především tím, co je třeba ředitelům škol a školských zařízení neustále připomínat, pokud svým manažerským povinnostem mají dostát a zabránit tak nástupu své odpovědnosti civilní, správní nebo dokonce trestní, protože praxe prokazuje, že přes mnohá školení a různé vzdělávací akce právní vědomí ředitelů většinou nedosahuje té úrovně, která by byla s ohledem na jimi vykonávanou pracovní funkci nutná, natož žádoucí.

Nejčastějším omylem v obecné rovině, který se ale dále promítá do konkrétních aspektů práce ředitele školy a školského zařízení, je hluboce zakořeněná představa, že povinností ředitele školské organizace je především řízení jemu svěřené organizace pokud jde o její činnost plynoucí z účelu, k němuž byla zřízena a který je uveden v její zřizovací listině, a jiné aspekty řízení školy či školského zařízení jsou méně důležité. Obecně rozšířenou představou také je to, že v případě mateřských škol se povinnosti jejich ředitelek vztahují k zabezpečení poskytování předškolního vzdělávání a vykonávání s ním souvisejících činností k rozvíjení dovedností a schopností dětí ji navštěvujících, a to rovněž podle školského zákona ve znění pozdějších předpisů a předpisů tento zákon provádějících, a že v případě ředitelů základních a středních škol se jejich povinnosti soustřeďují do poskytování základního a středního vzdělávání žákům a studentům podle vzdělávacích programů v souladu s platnou právní úpravou a se zaměřením na podporu jejich zdravého tělesného, psychického a sociálního vývoje tak, aby byly vytvořeny dobré předpoklady pro jejich vzdělávání současné i pozdější, a to ve vytvořeném schématu jednotlivých předmětů.

Podobná je situace také v případě ředitelů školských zařízení, kdy za jejich primární a někdy jakoby jen jediné povinnosti jsou považovány jen ty, které se rovněž týkají účelu k němuž bylo školské zařízení zřízeno, ať to je zájmové vzdělávání, školní stravování nebo ubytování a výchova či poradenská činnost.

Takto vytvořená představa je, jak již bylo naznačeno, hlubokým a přitom častým omylem, který přináší ony v praxi se stále opakující chyby a na ně navazující obvykle značné problémy, jež mohou vést (a mnohdy také skutečně vedou) až k tomu, že se ředitelé a ředitelky škol anebo školských zařízení stávají pro zřizovatele nezpůsobilými tyto své funkce vykonávat a výsledkem bývá jejich odvolání, které ale nemusí být tím nejhorším výsledkem takových chyb.

Přitom by nemělo být příliš obtížné všemu zde uvedenému předejít, samozřejmě za předpokladu, že si ředitelé a ředitelky škol a školských zařízení budou trvale uvědomovat skutečnosti dále uvedené a plynoucí z povinností stanovených v ustanovení §131 a 164 i 165 školského zákona a návazně na tato ustanovení i z dalších předpisů z jednotlivých oblastí platného práva.

Citovaná ustanovení školského zákona stanoví ředitelům škol a školských zařízení mimo jiné povinnost rozhodovat o všech věcech, které se týkají podmínek a provozu jimi řízených organizací a vycházet přitom z právních předpisů, které provoz školských organizací upravují, ať jde o oblast pracovněprávní, správní, anebo obchodní a finanční.

Zpravidla nebývá problém, pokud mají být dodrženy povinnosti stanovené právními předpisy platnými v uvedených oblastech, protože je stanovena povinnost, je obvykle stanovena i sankce, která nastoupí v případě, že stanovené povinnosti nejsou dodrženy a vše je jasné.

Ale ředitel školy či školského zařízení anebo jím pověřený zaměstnanec je současně tím, kdo dostane na stůl návrh smlouvy, kterou má být založen vztah se zaměstnancem nebo se jí zakládá vztah s firmu, která škole dodá zařízení laboratoře či vybavení kuchyně, případně opraví podlahu v tělocvičně nebo vymění okna anebo bude provádět údržbu této techniky.

Jak ukazuje praxe jednotlivých škol, není dosud pravidlem, že by si každý ředitel či ředitelka škol od mateřských po střední a vyšší odborné uvědomovali, že povinnosti vložené do smluv, zavazují školy a školská zařízení úplně tak, jako povinnosti stanovené právními předpisy, protože současně platná právní úprava na jedné straně až na zákonné výjimky poskytuje stranám smluv takzvaná smluvní volnost, ale současně platí, že to, co bylo ve smlouvě ujednáno, je závazné a pokud dojde ke sporu stran, je smlouva tím aktem, z něhož se zjišťuje co a jak si strany ujednaly a zda to co bylo ujednáno, bylo také dodrženo.

Současně je v té souvislosti třeba zdůraznit, že z uvedeného rovněž vyplývá, že co ve smlouvě ujednáno nebylo, nelze mnohdy nalézt ani v příslušném právním předpise a smlouvy tak mají pro školy a školská zařízení mimořádnou důležitost a musí jim proto být věnována odpovídající pozornost.

Smliuvy se k řediteli školy a školského zařízení dostanou obvykle v návrhu a je na něm, aby buď sám anebo osoba, která takový úkol dostane, návrh smlouvy posoudila a pracovala s ním jako s návrhem, takže jej doplnila připomínkami včetně vložení dalších ustanovení nebo jinak upravila navržená ustanovení a smlouvu optimalizovala na poměry školy a školského zařízení.

Aby ředitel školy nebo školského zařízení takto mohl postupovat, musí se v problematice uzavírání smluv nejen alespoň základním způsobem orientovat, ale musí jim být věnována patřičná pozornost a měly by být vždy zachovávány určité zásady při práci na předloženém návrhu smlouvy.

Dosavadní praxe a především často zbytečné obtížně řešitelné spory, které mnohdy znamenají pro školy a školská zařízení ekonomické ztráty způsobované nejen tou věcí, která je předmětem smlouvy a nebyla ujednána s pamatováním na všechny její aspekty, ale také náklady řízení, které jsou s vedením soudního sporu vždy spojeny. Je třeba vědět, že zpravidla náklady řízení nese ta strana, která ve sporu neuspěje a nejde přitom o desítky či stovky korun, ale obvykle o tisíce i desetitisíce korun.

Věnovat se návrhům smluv znamená zachování následujících zásad.

Každá předkládaná smlouva je vlastně návrhem – nabídkou, zvanou ofertou a teprve její akceptací – potvrzením neboli přijetím této nabídky, a to i po úpravách a změnách, které smluvní strany považují za podstatné, je smlouva uzavřena.

Aby tento proces proběhl tak, že obě smluvní strany budou vědět, že do smlouvy vložily to, co je důležité a co dává smlouvě oboustrannou korektnost. Tak jako k návrhu, je také třeba k takto předložené smlouvě přistupovat a vyhradit si potřebný čas na její prostudování a případně i posouzení a zkonzultování odborníkem. Každý ředitel školy a školského zařízení by měl pojmout značnou ostražitost a tvrdím po svých zkušenostech, že doslova nedůvěru k tomu, kdo tvrdí, že předaný návrh smlouvy je třeba hned podepsat a že všichni ostatní tuto smlouvu „berou“ a neměli k ní připomínky.

Při posuzování smlouvy je třeba dále vzít v úvahu i to, že mnohdy jsou ty nejdůležitější části smlouvy psány velmi drobným textem, často i pod čarou a často také mimo vlastní smlouvu například ve všeobecných či jiných podmínkách, které jsou ale obvykle součástí smlouvy a právě tyto na první pohled nenápadné součásti smlouvy by měly přitáhnout tu největší pozornost toho, jemuž je nabídka uzavření smluvního vztahu učiněna. V té souvislosti je nutno přihlédnout nejen k tomu, jaká smlouva je uzavírána, ale také to, s kým je uzavírána.

Ten z ředitelů škol a školských zařízení, který se bude většinou jemu překládaných smluv (samozřejmě mimo smlouvy pracovní) blíže zabývat, bude potřebovat mít z právních předpisů při ruce především občanský zákoník (zák. č. 40/1964 Sb. ve znění mnoha pozdějších předpisů) a obchodní zákoník (zák. č. 513/1991 Sb. ve znění mnoha pozdějších předpisů).

Při hledání v těchto právních předpisech a jejich studiu každý nalezne jednak „typové smlouvy“, neboli ty smlouvy, které jsou pod konkrétními ustanoveními přímo jmenované, ostatně se také označují i jako smlouvy „pojmenované – nominátní“, ale vedle těchto smluv najde také ustanovení (§ 51 v občanském zákoníku a § 269 odst. 2 obchodního zákoníku) o možnosti vytvářet a uzavírat i smlouvy, které jsou označeny jako smlouvy „nepojmenované neboli innominátní“, protože na všechny případy, které pestrý život běžně přináší, nemohou citované dva zákony vždy pamatovat konkrétními typovými smlouvami. Řešení konkrétních věcí vytvořením nepojmenovaných smluv umožňuje připuštění analogie v civilním právu.

Příkladem této situace ve školské praxi je uzavírání sponzorských smluv, které ani občanský a ani obchodní zákoník jako typové smlouvy neobsahuje, ale protože občanský zákoník obsahuje v § 628 až 630 jako typovou smlouvu smlouvu darovací a sponzoring je svojí podstatou darování, lze pro vytvoření sponzorské smlouvy použít smlouvu darovací a postupovat analogicky podle citovaných ustanovení občanského zákoníku.

Pokud jde o typové smlouvy, tak občanský zákoník v části VIII. věnované závazkovému právu přináší od kupní smlouvy až po smlouvu o sdružení celkem 16 typových smluv a obchodní zákoník rovněž v části práva závazkového přináší od smlouvy kupní až po smlouvu o běžném účtu celkem 24 typových smluv.

Při nahlédnutí do občanského a obchodního zákoníku ředitel školy a školského zařízení zjistí, že mezi zmíněnými typovými smlouvami se nachází jednak rozdílné smlouvy v občanském a obchodním zákoníku neboli úvaha nad tím, který z obou právních předpisů použít je snadné, protože například již zmíněnou darovací smlouvu najde jen v občanském zákoníku zatímco smlouvu o běžném nebo vkladovém účtu najde jen v obchodním zákoníku.

Složitější to je v těch případech, kdy je stejný typ smlouvy obsažen jak v občanském, tak v obchodním zákoníku. To se týká z těch nejčastěji používaných smluv například smlouvy kupní nebo smlouvy o dílo.

V těchto případech se dotyčný ředitel rozhoduje, kterou z právních úprav použít, a jeho rozhodnutí by mělo usnadnit jednak vědomí toho, že pro smluvní vztahy fyzických osob mezi sebou nebo když jedna ze smluvních stran je fyzickou osobou, se užije především občanský zákoník, zatímco pro vztahy, kde jsou na obou stranách právnické osoby, se obvykle užije obchodní zákoník. Současně je ale dobré vědět, že se smluvní strany mohou dohodnout na tom, že použijí ustanovení obchodního zákoníku i v případech, kdy jsou obě fyzickými osobami, protože takovou dohodu jim umožňuje § 262 obchodního zákoníku.

Důležité je si rovněž uvědomit (a podle toho i volbu právní úpravy zvolit), že podle zvoleného právního předpisu pro vytvoření smlouvy, se řídí i vztahy smluvních stran, které z takto uzavřené smlouvy vyplývají. Nelze dát šablonovité doporučení, který ze jmenovaných právních předpisů použít tam, kde je typová smlouva obsažena v obou. Je jistě užitečné nechat si takovou situaci posoudit odborníkem, a to zvláště v těch případech, kdy ze smluvního vztahu plynou závažné ekonomické následky a pokud takové posouzení není možné, tak pro rozhodnutí uvážit, že právní úprava je v obchodním zákoníku vždy rozsáhlejší, a tak i vztahy ze smlouvy plynoucí budou tam, kde smlouva není příliš podrobná a pamatující téměř na vše, co z tohoto vztahu může vyplynout, snáze řešitelné.

Vedle typových smluv soustředěných v občanském zákoníku do jeho VIII. části nelze zapomenout i na to, že mimo tuto část celkově rozsáhlého kodexu najdeme ještě jednu prakticky používanou smlouvu, a to v § 50a smlouvu o smlouvě budoucí, která je právním instrumentem běžně používaným a v některých případech dokonce nezastupitelným. Nezastupitelnou tato smlouva v praxi bývá tehdy, když v nějaké dohledné době je oboustranný zájem uzavřít konkrétní smlouvu, ale v té době tomu brání nějaká okolnost, která je řešena, dosavadní překážka bude po nějaké době odstraněna a pro zajištění tohoto oboustranného zájmu na dobu, než k odstranění překážky dojde, je uzavírána smlouva o smlouvě budoucí.

Pro úplnost dodávám, že smlouvu budoucí rovněž mimo část II. věnovanou závazkovému právu, obsahuje i obchodní zákoník, a to v § 289 až 292, o níž platí v zásadě to, co již bylo uvedeno u této smlouvy upravené v občanském zákoníku.

Již zmíněný pojem „smluvní volnost“ je třeba správně chápat, kdy smluvní volnost znamená, že sice není třeba uzavřít smlouvu jen detailně podle typů smluv přímo uvedených v zákonech, ale nelze ji uzavřít v rozporu se zákonem nebo tak, aby volná smluvní úprava zákonná ustanovení (zejména jejich základní principy) nerespektovala nebo dokonce popírala, protože takto uzavřená smlouva by byla smlouvou neplatnou, když tou první náležitostí všech právních úkonů, na níž je nutno důrazně upozornit, je soulad každého právního úkonu se zákonem a s dobrými mravy, když § 39 občanského zákoníku stanoví, že „neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům.“

Jak porozumět odporování zákonu asi není problém, zákon je psaný právní předpis a každý právní úkon jej takto musí respektovat.

Ale jak rozumět tomu, že se právní úkon nesmí příčit ani dobrým mravům, nejasnosti způsobovat může.

Občanský zákoník, který je obsáhlým civilním kodexem, v § 3 (a tedy doslova ve svém úvodu, stanoví, že „výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“ Takže ještě než kdokoli začne studovat další ustanovení, dozví se řečí tohoto ustanovení to, že jeho právo končí tam, kde začíná právo druhého a také to, že i dobré mravy nejsou jen pojmem pro zdvižený prst mravokárců, ale pojmem, který zná a uznává naše právo a pokud ve studiu občanského zákoníku a případů na jeho základě řešených dojde dál, tak zjistí, že se jedná o ustanovení, které nemá jen deklaratorní povahu, ale je za určitých okolností i konkrétně využitelné v praxi.

A tuto skutečnost podporuje i to, že dobré mravy musí být zachovány také při vytváření právních úkonů.

Výklad k ustanovení § 39 občanského zákoníku proto uvádí, že právní úkon se příčí dobrým mravům tehdy, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Nutno dodat, že ohraničený výčet dobrých mravů není možno stanovit, a to pro jejich mnohotvárnost, pestrost a také trvalý rozvoj po mnohých osách. Nejen časové, ale i místní v souvislosti s aktuálním společenským vývojem.

Pro praktické nakládání s pojmem „dobré mravy“ vydal v roce 1997 pod SJ č. 8/1997 Nejvyšší soud České republiky stanovisko, ve kterém uvedl, že „dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.“

A tak pokud má být posuzován soulad, respektive nesoulad konkrétního právního úkonu s dobrými mravy, musí být zjišťován soudem v daném čase a místě podle objektivních kritérií a s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního a soudem řešeného případu, samozřejmě se zřetelem na výše uvedený judikát nejvyššího soudu.

Jak se tato zákonná náležitost promítá do právních úkonů v praxi je možno ukázat na rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vydaného pod PR č. 9/1996, který konstatoval, že „smluvní pokuta ve výši 10.000 Kč za každý i jen započatý měsíc prodlení se splácením dluhu, jež byla sjednána mezi účastníky smlouvy o půjčce peněz ve výši 30.000 Kč, je právním úkonem, který je v rozporu s dobrými mravy, a proto se jedná o právní úkon neplatný a právo na zaplacení takové smluvní pokuty nelze proto v soudním řízení přiznat.“

Jak zřetelný důkaz toho, že právo a morálka jako dva společenské fenomény jdou ruku v ruce, vzájemně se prolínají a ovlivňují, když morálka jako společensky uznávané formy chování posléze ovlivňuje i vytváření právních norem.

Za základní principy při uzavírání smluv je možno považovat přísné dodržení ustanovení občanského zákoníku (§ 34 až 51) o tom, jak a případně za jakých podmínek musí být každý právní úkon učiněn, přičemž požadavek na soulad všech právních úkonů, smlouvy samozřejmě nevyjímaje, s platnými zákony a také s dobrými mravy, prostupuje každý právní úkon od úvahy o něm až po jeho dokončení.

V této souvislosti je nejprve třeba vymezit pojem právního úkonu – jde o projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují – vymezení takto uvedené je citací § 34 občanského zákoníku Jde proto o projev vůle jednoho subjektu (jednostranný projev vůle – typicky v pracovním právu výpověď – ať daná zaměstnancem nebo zaměstnavatelem) nebo o projevy vůle dvou či více subjektů (dvoustranný či vícestranný projev vůle – smlouvy a dohody), které jsou projeveny v určité objektivizované formě, tedy tak, aby mohly být druhými subjekty takto vnímány.

A vzhledem k tomu, že každá smlouva takovým právním úkonem je, a to právním úkonem dvoustranným, kde se setkávají dva projevy vůle, které musí najít vzájemnou shodu, platí zákonná úprava náležitostí právních úkonů i pro uzavírání smluv.

Základními náležitostmi je to, že každý právní úkon musí být proveden svobodně a vážně, srozumitelně a určitě (§ 37 občanského zákoníku) přičemž tam, kde to zákon přímo stanoví, musí být dodržena i konkrétní forma smlouvy, především forma písemná, přičemž tuto formu lze jen doporučit i tam, kde ji právní předpis výslovně nepožaduje. Stále totiž platí, že u většiny smluv není zákonem požadována písemná forma smlouvy – výjimku tvoří například smlouva o koupi a prodeji nemovitostí, kde je navíc připojena další zákonná podmínka a tou je vklad práva do katastru nemovitostí, jinak u kupujícího nedojde k nabytí vlastnického práva k nemovitostem. Nesplnění výše uvedených zákonných náležitostí má za následek neplatnost konkrétního právního úkonu.

Jak rozumět těmto zákonným náležitostem právních úkonů, jak vědět co se skrývá pod pojmy svobodně, vážně, srozumitelně a určitě, když se jeví zcela nepravděpodobné, že by kdokoliv činil právní úkon nesvobodně tak, že by k němu byl například násilím nucen nebo jej činil nesrozumitelně?

Svobodným právním úkonem není jen takový úkon, který byl nejen učiněn v důsledku přímého fyzického násilí – nátlaku (to sice je spíše výjimečné, ale vyloučit tuto eventualitu při provedení právního úkonu úplně nelze), ale také právní úkon, který byl proveden pod psychickým donucením, pod takzvanou bezprávnou výhružkou, kterou se rozumí to, že jednající je ke konkrétnímu projevu vůle přinucen vzbuzením důvodné obavy či strachu nebo vyhrožováním něčím, co není dovoleno nebo i ten případ, kdy sice je výhružka důvodná, ale jejím použitím se vynucuje něco, k čemu být využita nesměla, kdy například je jednající nucen uzavřít určitou smlouvu pod tlakem toho, že jinak bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal. Bezprávná výhružka musí být adresována tomu, kdo jedná a jehož právní úkon se vynucuje.

V praxi (a to i školské) je dobrým (a nejen ve školství poměrně častým) příkladem reálného použití oné bezprávné výhružky situace, kdy ředitel zaměstnanci nabídne ukončení pracovního poměru dohodou s dovětkem, že pokud takovou dohodu zaměstnanec neuzavře, bude s ním pracovní poměr ukončen okamžitě.

Takto uzavřená dohoda o skončení pracovního poměru rozhodně není právním úkonem ze strany zaměstnance uzavřeným svobodně a tato situace bývá v současné době v praxi předmětem vůbec ne výjimečných žalob ze strany zaměstnanců.

Z uvedeného příkladu je zřejmé, že svobodně učiněný právní úkon musí být prost jakéhokoliv nátlaku, jakékoliv tísně a jednání pod takovým tlakem a jen takto provedený právní úkon je platný. Současně ale je třeba dodat, že pokud se kdokoliv domáhá neplatnosti právního úkonu s odkazem na nesvobodnost jeho učinění, tak je na něm, aby onu nesvobodnost dokázal, pouhé tvrzení o ní nestačí.

Nesvobodně učiněný právní úkon je absolutně neplatný, což znamená neplatnost i těch vztahů, které na něj byly navázány.

Vážně učiněným právním úkonem je takový úkon, z něhož musí být zřejmé, že tak byl skutečně míněn, takže nebyl učiněn při hře, na jevišti nebo za jiných okolností, z nichž je zřejmé, že se nejednalo o vážně míněný projev vůle.

Také právní úkon učiněný nevážně je absolutně neplatný.

Srozumitelně učiněným právním úkonem je takový úkon, z něhož je mimo jakoukoliv pochybnost zřejmé, jaký obsah jím byl vyjádřen, a jestliže ani výkladem tohoto úkonu nelze zjistit, jak mu má být porozuměno, jaký obsah jím měl být vyjádřen a tuto nejasnost nelze odstranit ani jeho výkladem, potom takovému právnímu úkonu tato základní zákonná náležitost chybí a je neplatným.

Obvykle se jedná o takové případy, kdy je nesrozumitelnost dána jazykovým vyjádřením právního úkonu a nikoliv výjimečně se s takovými případy setkáváme tehdy, kdy byl původně předmětný právní úkon učiněn v cizím jazyce a jeho převedení do českého jazyka bylo provedeno tak, že způsobuje tuto nesrozumitelnost.

Určitým právním úkonem není takový úkon, kdy projev vůle je sice po jazykové stránce srozumitelný, ale nejednoznačný, a tím i neurčitý je jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze odstranit anebo překlenout ani výkladem.

Podle ustálené soudní praxe platí, že nestačí aby smluvním stranám nebo dokonce jen jedné smluvní straně bylo jasné, co je věcným obsahem konkrétního právního úkonu, ale musí to být objektivně seznatelné i subjektům, které smluvní stranou nejsou.

Pro praktický příklad neurčitého právního úkonu „sáhneme“ opět do pracovního práva, protože zde dosud stále přes všechnu tu větší a jinde menší právní osvětu přetrvává až čítankový příklad neurčitého, a tedy i neplatného právního úkonu, se kterým se navíc snad každý z nás někdy už potkal.

Jedná se o stále nejen občas řečené, ale také písemně provedené „dání výpovědi dohodou“, což je naprostý nesmysl, protože nic takového neexistuje. Buď je možno dát výpověď jednostranným právním úkonem nebo žádat o skončení pracovního poměru dohodou a očekávat souhlasné projevení vůle z druhé strany s tím, že teprve takto je dohoda uzavřena, ale když je v písemné formě tento „právní úkon“ proveden takto: „žádám o skončení pracovního poměru výpovědí“, jde o zmíněný čítankový příklad neurčitého a neplatného právního úkonu, protože v tomto případě snad ani jasnovidec nepozná, „co tím chtěl básník, (vlastně autor) říci“.

Je třeba ještě dodat, že neplatnost právního úkonu, a tedy i smlouvy může nastat i v případě, když konkrétní právní úkon učinil ten, kdo nemá způsobilost k právní úkonům a neplatný je i právní úkon osoby, která jedná v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§ 38 občanského zákoníku).

O neplatnosti právního úkonu pro nedostatek formy, tedy v případech kdy zákon stanoví písemnou formu, ale tato forma nebyla dodržena, již padla zmínka, je však třeba ještě dodat, že v životě nastávají i situace, kdy právní úkony potřebují provést i ty osoby, které nemohou číst a psát a v takovém případě je k platnosti právního úkonu vyžadován úřední zápis, pokud ten, kdo nemůže číst a psát, se s obsahem právního úkonu seznámil s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek anebo prostřednictví jiné osoby, kterou si zvolí a je schopen vlastnoručně listinu podepsat (§ 40 odst. 5 občanského zákoníku).

V této části jsem se věnoval tomu, co by měl každý ředitel školy nebo školského zařízení vědět dříve, než přistoupí k posouzení nebo vytváření konkrétní smlouvy. Pokračování v příštím čísle uzavře tuto problematiku téma zaměřené na základní obsah nejčastěji používaných smluv a na smlouvy ve školské praxi často užívané.