Ředitel školy, kriminalita mládeže a zákon č. 28/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů

A tak upozorněním na některé důležité zkušenosti získané praxí obhájce také mladistvých osob v trestních věcech a upozorněním na zákon, který by neměl zůstat mimo pozornost ředitelů škol, uzavírám souvislou řadu čtyř článků věnovaných trestním otázkám v souvislosti s působením v této pracovní funkci.

Nepochybuji o tom, že jak učitelé, tak i ředitelé škol mají práce víc než dost, a když ji vykonávají s plným nasazením a s plnou odpovědností, tak už není čas na nic navíc.

Na druhou stranu ale je zcela nereálnou představa, že v převážné většině rodin uslyší nastupující generace něco o tom, že už od patnácti let mají trestní odpovědnost, že jednání, které považují nanejvýš za více či méně povedený žert nebo takzvanou klukovinu, už může být za hranicí právem dovoleného chování a jako chování protiprávní bude postihováno podle trestního zákona, a to se všemi důsledky z této skutečnosti plynoucími.

A ještě méně se dá očekávat, že rodiče své děti budou informovat o tom, jaká je úprava trestní odpovědnosti mladistvých. Také se pravděpodobně nedozví o tom, že v této oblasti vedle dalších právních norem působí zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů, a co tento speciální zákon obsahuje, co mladistvým, kteří se dopustili protiprávního jednání v trestní oblasti poskytuje, jaké jim dává možnosti. Přitom právě nejen vědomí existence tohoto zákona, ale až jeho alespoň základní znalost, dává možnost využití jeho dobrodiní a nic na tom nemění ani to, že pokud dojde k trestnímu stíhání mladistvé osoby, je ze zákona povinnou účast zákonných zástupců, opatrovníka a obhájce. A orgány činné v trestním řízení jsou sestaveny z odborníků, kteří se věnují problematice mladistvých a jsou v těchto věcech znalí a zkušení.

Výrazné zvýšení úrovně právního vědomí dětí a mladistvých osob, které je podle nejen mých zkušeností na velice nízké úrovni, se dá očekávat ani ne tak na základě působení rodiny, ale především na základě působení školy. Přičemž dosažení tohoto cíle je žádoucí z hlediska všech složek společnosti, včetně rodiny a školy, jako důležitý a bez nadsázky možno říci i rozhodující prvek prevence kriminality dětí a mládeže.

Před školami tak stojí poměrně velký úkol, který podle mého názoru nelze splnit jen krátkou a nárazovou informací, ale především průběžnou výchovnou a edukační činností v této oblasti, a to jak u mladších dětí a později i u starších žáků, kteří jsou na hranici nebo i za hranicí věku trestní odpovědnosti, tedy věku patnácti let.

Jak chápat pojem právního vědomí a jak chápat jeho souvislost se stavem kriminality dětí a mládeže?

Dovolím si citovat skutečnou autoritu nejen v oblasti trestního práva, kterou je nedávno zesnulý JUDr. Otakar Motejl, který působil nejen jako obhájce a soudce, ale i v oblasti ochrany práv. Pan doktor Motejl znal velmi dobře úroveň právního vědomí naší společnosti, tedy nejen úroveň právního vědomí dětí a mladistvých, ale obyvatelstva jako celku, ze své každodenní praxe, byl jí znepokojen a svůj názor vyjádřil takto: „I povrchní sledovatel našeho veřejného života musí být stíhán znepokojivou představou, že právní vědomí je současným problémem poměrně nízkého pořadového čísla, a že společnost stojí před problémem situaci polepšit. Máme nedostatky v právním vědomí a ty nedostatky nespočívají v tom, že bychom neznali svá práva, ale spočívají především v tom, že neznáme nebo – ještě hůře – nechceme znát a nechceme si uvědomit své právní povinnosti. Nezajímejme se proto jenom o svá práva, ale zamýšlejme se nad svými povinnostmi.“ Z předmětného vyjádření je zřejmé, že úroveň právního vědomí je závislá především na tom, jak jsme si všichni, a tedy i děti a mládež, vědomi svých povinností, a jak důrazně si uvědomujeme, že nelze mít práva bez povinností.

A tak pojem právního vědomí je možno chápat jako určitou představu jedince o právu, které je charakterizováno jako soubor společností uznávaných a vydaných pravidel chování, kterými se řídí lidská společnost. Tedy právo jako již zmíněný soubor pravidel chování je ve společnosti jen jedno, zato právních vědomí je tolik, kolik je členů lidské společnosti. Ale pro všechny členy společnosti platí to, co je s úrovní právního vědomí úzce spojeno a co je možno považovat za jednu ze zásad v této oblasti platných, totiž že neznalost zákona neomlouvá a oné neznalosti, která už od patnáctého roku věku není omluvitelná, je mnohem více než je únosné.

Za této situace se jen těžko můžeme divit tomu, že:
* Narůstají trestné činy spáchané proti majetku a současně proti osobě jeho vlastníka s použitím násilí, a to často dost brutálního.
* Se snižuje věková hranice pachatelů.
* Stále častějším se stává páchání trestné činnosti nikoliv individuálně, ale ve skupině a mnohdy se znaky větší či menší organizovanosti, což lze považovat za zločinné spolčení, které znamená přísnější posuzování věci a přísnější trest, respektive trestní opatření.
* Mladiství a dětští pachatelé obecně až na výjimky neprojevují žádné známky lítosti nad svým jednáním, což je pro další nakládání s nimi velice důležité.

A jaká jsou další častá zjištění obhájců v těchto věcech?

Mnozí mladiství pachatelé se pachateli trestné činnosti vědomě stát nechtěli. Často jen podvědomě tušili, že to, co dělají, není úplně v pořádku. Že jejich jednání je v rozporu s trestním zákonem, a tedy trestné. Mnohdy i toto tušení chybí, přičemž víc jak v polovině případů podle mých zjištění nejde o naivitu hranou, ale naivitu, respektive neznalost skutečnou, což se týká nejen samotných trestných činů – například loupeže, porušování domovní svobody, obecného ohrožení, ale i takových forem trestné činnosti, jako jsou například návod, pomoc, nadržování, podílnictví a tak dále.

Všechna tato v každodenní praxi učiněná zjištění jsou přímo spojena s velmi nízkým právním vědomím, jehož zvyšování není možno dosáhnout bez sdělování poznatků z této oblasti dětem a mladým lidem především ve školách jako nutná a neoddělitelná součást základního vzdělávání.

Nelze snad v žádném případě považovat za odpovídající současné požadované úrovni vzdělání, jestliže člověk ve věku blízkém patnácti let, ale i ve věku za touto hranicí, neví, že se dopouští trestného činu porušování domovní svobody, jestliže neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá, jestliže neví, že ochrana domovní svobody se vztahuje i na ty prostory, které jsou považovány za příslušenství bytu jako jsou například zabezpečené sklepy nebo sklepní kóje.

Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda, soukromí a zákon chrání uživatele bytu a domu proti komukoli, kdo nemá právo předmětný byt nebo dům či jejich součásti užívat, takže chrání i oprávněného uživatele těchto prostor proti jeho vlastníku.

Stejně tak je přinejmenším zvláštní, když člověk, který získal základní vzdělání, neví, že pokud někdo použije proti jinému člověku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, nedopouští se „jen krádeže“, ale dopouští se loupeže, která je mnohem přísněji postihována než krádež. Za použití násilí se považuje nejen použití zbraně, ale je jím každé takové jednání pachatele, kterým je překonáván odpor napadeného například už jen tím, že pachatel věcí, které se chce zmocnit, cloumá.

Za pohrůžku násilím se ve smyslu trestního zákona nepovažuje jen její výslovné vyjádření, ale i taková situace, kterou jsem v případě především mladistvých pachatelů zažil v praxi vícekrát a považuje se za ni i to, jestliže je napadený obstoupen více osobami a dochází k napřahování k úderu, zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá možnost úderu a podobně.

Je bohužel naprosto běžné, že mladistvý, který se dopustil porušení trestního zákona, vůbec neví o tom, že existuje takový institut v trestním zákoně, ale i v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže, který je označen jako „účinná lítost“. Její podstata spočívá v tom, že mladistvý po spáchání činu dobrovolně odstranil nebo napravil způsobený následek nebo se o to pokusil. Především nahradil způsobenou škodu, případně učinil opatření nutná k její náhradě, svým chováním projevil účinnou snahu po nápravě a jeho jednání nemělo trvale nepříznivých následků pro poškozeného nebo pro společnost.

Neví, že naplní-li toto ustanovení zákona, trestnost jeho jednání zaniká v případech zákonem stanovených, a protože to neví, tak ke svému jednání takto nepřistupuje a nevyužívá možností, které mu zákon dává. Je myslím mimo jakoukoliv pochybnost, že by takovéto a další jen příkladem zmíněné znalosti měli mladí lidé mít, a to ne proto, aby se dokázali vyhnout trestním opatřením, ale aby na ně toto vědomí působilo výchovně, přičemž takové působení lze jednoznačně spatřovat v tom, že snahou po nápravě svého jednání působí výchovně sami na sebe, což bez vyšší úrovně právního vědomí není možné.

A tak by bylo možno pokračovat dál a pozastavovat se nad tím, co běžně mladí lidé neví, co někdy sice podvědomě tuší, ale co by rozhodně znát a vědět měli a co je pro běžný život, pro úplné vzdělání, stejně důležité jako zákonitosti matematické, fyzikální či chemické, protože tyto znalosti zkrátka k základnímu i střednímu vzdělání patří. A pokud je mladý člověk nemá, vstupuje do života na mnohé situace nepřipraven.

Nelze v této souvislosti nezmínit i jeden podle mého názoru z nejdůležitějších poznatků vůbec, byť se může jevit jako staromódní a snad stojící mimo právní vědu, ale přesto existuje a je jednoznačným výsledkem mnoha praktických zkušeností osob v této oblasti pracujících – obhájců, státních zástupců, soudců i sociálních pracovníků a probačních úředníků. A to skutečnost, že jedním z nedůležitějších kriminologických faktorů stojících spolu s úrovní právního vědomí v čele příčin páchané trestné činnosti mladistvými a dětmi a nakonec ne-li nejdůležitějším vůbec je častá absence citového zázemí, pevných vazeb v rodině, ale i ve škole, chybějící pevné vazby mezi dětmi a rodiči, dětmi a prarodiči, ale i mezi dětmi a učiteli.

A tak nedostatek nebo dokonce úplná absence jistot nikoliv hmotných, ale citových a duchovních a zážitky šikany často vedou k tomu, že si děti a později mladí lidé hledají jiné vazby, jiné „jistoty“. Mnohdy je nacházejí ve skupině lidí podobně strádajících, u nichž se jejich pocit nepatřičnosti a vyřazení z rodiny nebo ze třídy ve škole postupně mění v uzavřenost, zatrpklost a v potřebu ztotožnění se s jinou skupinou, a to i v případě, že takové ztotožnění je spojeno s činností, která je za hranicí jednání, připuštěnou zákony této země včetně zákona trestního a takové ztotožnění se je akceptováno i v případech, kdy je spojeno s projevy zloby, která se obrací proti těm, kdo měli v životě víc štěstí anebo proti těm, kdo jsou slabší.

Smyslem tohoto zákona je snížení kriminality mládeže obecně, dále snížení její závažnosti a také speciální vymezení reakce státu na trestnou činnost mladistvých.

Již před mnoha lety se tak udělal jeden z důležitých kroků pro prevenci tím, že byl přijat nový a specifický zákon, ale ačkoliv se tak stalo před sedmi lety, stále se tento zákon, a především jeho obsah, nedostal do širšího povědomí těch, kterých se nejvíc týká, osob ve věku mezi 15–18 lety, přestože vstoupil v účinnost už 1. ledna 2004.

Zákon č. 218/2003 Sb. totiž může nabýt toho významu, který by měl a mohl mít, teprve až když se dostane ne do pouhého povědomí o něm, ale do plného vědomí všech těch, kterých se bezprostředně týká, dětí a mladistvých a samozřejmě jejich rodičů, respektive zákonných zástupců.

Pro příklad významu tohoto zákona a jeho znalosti uvádím několik zvláštností, které z něj vyplývají ve srovnání s postupy vůči dospělým pachatelům:

a) Řízení konají specializované soudy pro mládež, vytvářené v rámci soudů obecných jako specializované senáty složené ze soudců, kteří mají zvláštní průpravu v zacházení s mládeží,

b) zákonem je uložena povinnost všem zúčastněným orgánům konat a postupovat s přihlédnutím k věku, rozumové vyspělosti, ale i zdravotnímu stavu osoby, proti níž se takové řízení vede,

c) řízení se koná v obvodu, kde mladistvý bydlí nebo delší dobu pobývá (například na internátě) a důvodem tohoto opatření je skutečnost, aby bylo známým prostředím, kde mladistvý žil, respektive žije, což je podstatný rozdíl proti řízení v případě dospělých, protože u nich se řízení koná podle místa, kde byl přečin nebo zločin spáchán,

d) je kladen mimořádný důraz na zajištění práv mladistvého, což znamená, že od prvních okamžiků vedení trestního řízení musí mít mladistvý obhájce, ať zvoleného nebo určeného soudem,

e) samostatná práva svěřená zákonem má také zákonný zástupce mladistvého, a to včetně výkonu těchto práv i proti vůli mladistvého, například podání opravného prostředku,

f) vazbu zákon připouští i u mladistvého, ale jen jako zcela výjimečné opatření a lze ji dokonce v konkrétních případech nahradit umístěním mladistvého v péči důvěryhodné osoby. Doba trvání vazby je výrazně časově omezena a její výkon je prováděn odděleně od dospělých,

g) zákonem je dána až mimořádná ochrana soukromí mladistvých, takže je zakázáno publikovat informace o průběhu trestního řízení, a to po celou dobu jeho průběhu včetně závěrečné fáze, kterou je hlavní líčení,

h) mladistvým jsou ukládána opatření a trestní opatření. Opatřeními jsou opatření výchovná (výchovné povinnosti, výchovná omezení, napomenutí s výstrahou, dohled probačního úředníka, probační program a vzájemná kombinace) a opatření ochranná (ochranné léčení, ochranná výchova a zabrání věci). Pokud jde o opatření trestní, tak jejich výčet je v zásadě shodný s tresty podle trestního zákona, takže od obecně prospěšných prací po nepodmíněný trest odnětí svobody s tím, že trestní sazby i zkušební lhůty jsou poloviční,

i) je značně prolomena jinak platná zásada veřejnosti hlavního líčení, která je u dospělých osob omezena jen zcela výjimečně ze zákonných důvodů, protože u mladistvých osob zákon výslovně určuje, kdo může být hlavnímu líčení přítomen a mimo mladistvého, soud, státního zástupce, obhájce, orgán sociálněprávní ochrany, svědky, tlumočníka, znalce a probační úředníky, mohou ještě být přítomni příbuzní v řadě přímé a také zástupce školy nebo školského zařízení.

Z provedeného a skutečně jen příkladného výčtu je zřejmé, že se jedná o zákon, který patří do knihovny ředitele školy nebo školského zařízení, ale nejen to, patří také mezi právní normy, se kterými je třeba seznamovat i žáky škol a školských zařízení, a také touto formou pracovat na zvýšení úrovně jejich právního vědomí.

Je v zájmu nás všech, protože prevence kriminality se týká skutečně nás všech, aby si škola vzala aktivní a trvalé působení za žáky a studenty v této oblasti za své, a aby to byla právě škola, která poskytne žákům a studentům vzdělávání nejen v přírodních a humanitních oborech, nejen v oblasti výuky vlastního jazyka a jazyků světových, ale poskytne jim také potřebné informace a tedy i znalosti v základech práva, které náleží do oborů společenských, protože jeho znalost je pro základní vzdělání mladých lidí současné doby stejně důležitou, jako vzdělávání v ostatních oborech.

Jde samozřejmě i o to, aby prevence kriminality nepůsobila jen jednostranně v tom smyslu, že bude zaměřena na ochranu společnosti jako celku proti mladistvým pachatelům, ale jde i o to, aby byli chráněni i děti a mladiství.

Je proto důležité, aby se žáci a studenti dozvěděli něco z oboru zvaného viktimologie, neboli nauky o obětech trestné činnosti. Aby se dozvěděli, že v mnoha případech by nedošlo především k násilné trestné činnosti, pokud by budoucí oběť takového trestného činu nepodcenila rizika, která lze definovat předem, a o kterých se je možno mnohé naučit.

A tak další pokračování v zanedbávání tohoto druhu vzdělávání ve školách může být a nepochybně i bude ke škodě celé společnosti!

Použité zdroje :

* vyjádření pana JUDr. Otakara Motejla pro tisk
* zákon č. 140/1961 Sb. trestní zákon včetně komentářů a judikatury
* zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon včetně komentáře
* zákon č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže ve znění pozdějších předpisů včetně komentářů a judikatury