Ředitel školy v roli učitele

Měl by ředitel školy také vyučovat? Podle současné legislativy musí. Když musí, měl by být alespoň dobrým učitelem? Má ředitel v roli učitele stejné podmínky k vyučování jako učitelé školy? To jsou otázky, které se ve školství přehlížejí, ale na školách je ředitel v roli učitele velmi sledován a svými podřízenými hodnocen (i kritizován), což má podstatný vliv na autoritu ředitele v řízení školy jako celku.

O řediteli školy v roli učitele se toho z odborné literatury příliš nedozvíme, možná žádný dokument zaměřený na dané téma ani neexistuje. Povinnost ředitele je dána legislativně nařízením vlády ze dne 26. ledna 2005 č. 75/2005 Sb. pro školy a školská zařízení zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí a dobrovolným svazkem obcí. Nařízený týdenní rozsah přímé pedagogické práce je tabelizován v příloze výše uvedeného dokumentu. Na příklad ředitel střední školy, konzervatoře a vyšší odborné školy se 17 a více třídami má povinnost vyučovat 2 hodiny týdně. Při 17 třídách je obvyklé, že ředitel školy má dva zástupce, z nichž jednomu svěří k řízení 9 tříd s povinností vyučovat 10 h a druhému 8 tříd s povinností vyučovat 14 h. Poskytne-li ředitel svým zástupcům stejný prostor pro přípravu na vyučování, tj. asi 10 h + 14 h = 24 h týdně a jestliže jim přikáže plný počet přesčasových hodin, pak vyučují 14 + 18 h týdně, čímž časová dimenze, která činí 12 h + 4 h = 16 h týdně, je pro jejich řízení minimalizována. Při takovýchto počtech a předpokladu, že zástupci nebudou pracovat jako řídící pracovníci nad 40 h týdně, rozhodující tíha řízení školy leží na řediteli. Běžné ale je, že zástupci ředitele pracují pro školu více než 40 h týdně. Vymezení práv a povinností ředitele školy a školského zařízení stanoví zejména § 164, § 165 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělání (školský zákon). Vymezení se nekryje s celým obsahem úkolů nutných k naplnění všech funkcí školy a tak podrobně, jak by to umožňovala pracovní náplň (popis funkčních míst), která chybí a je pochopitelné, že ředitelé škol si pracovní náplň sami sestavovat nebudou. Částečně tento problém může ředitel napravit v organizačním řádu školy, ale ani ten nemůže být v části determinace úkolů určených řediteli dostatečně podrobný (povinnost zpracovat organizační řád má sám ředitel školy). Obejít řešení takovéto situace, která se vyskytuje na každé škole a školském zařízení (opravdu jsem se nesetkal s výjimkou) se dá tak, že se sestaví pracovní náplně všech řídících pracovníků školy (nejen zástupců ředitele školy) a nepojmenované řídící činnosti „zbudou“ na ředitele školy.

Proč takového úvodní teze k řediteli v roli učitele? Musíme si uvědomit jakou část obsahu práce činí dvě vyučovací hodiny týdně pro ředitele. Letmým pohledem by se mohlo zdát, že se jedná o marginální záležitost, ale pravý opak je pravdou. V práci manažera marginální činnosti neexistují (přehlédnuté jevy a situace se mohou později stát závažnými, což může potvrdit z praxe každý vedoucí pracovník). Vyučování ředitele školy je jediná jeho činnost, ve které se všichni pedagogové mohou s ředitelem školy porovnávat a hodnotit ho, protože výuka je hlavní činností pedagoga zabírající absolutní většinu jeho celkového pracovního výkonu. Se všemi ostatními činnostmi ředitele nemá pedagog zkušenosti a ze školské praxe mohu potvrdit (na základě dennodenních pracovních kontaktů), že ve většině případů ani nemá pedagog přehled o práci a činnostním vytížení vedoucích pracovníků školy. Přes malý podíl na obsahu veškeré práce ředitele školy je jeho výuka citlivou a prestižní záležitostí. Mnozí pedagogové hodnotí kvalitu řízení školy ředitelem podle jeho výkonů v roli učitele. I když je takové zobecňující hodnocení (navíc hodnocení nesouměřitelných činností a výsledků) nepřípustné, z manažerské praxe jsou známé příklady, kdy negativní hodnocení jedné činnosti manažera překrývá velmi dobré výsledky mnoha dalších činností. Vyučování žáků ředitelem školy se proto stává velmi významnou součástí jeho práce.

Pedagog by měl vstupovat do funkce ředitele školy, zvláště stane-li se ředitelem školy tam, kde působil jako pedagog s pověstí odpovědného odborníka, ne-li experta ve vědeckých disciplínách své aprobace (alespoň jedné vědecké disciplíny). Rozumí-li nový ředitel školy edukačnímu procesu komplexně, je to ten nejlepší vklad pro funkci ředitele školy nejen proto, že se stane svými bývalými kolegy uznávanou autoritou, ale také proto, že vzdělávání je nejdůležitější funkcí školy, funkcí pro kterou byla škola zřízena a ostatní funkce se z této funkce odvozují nebo z ní vyplývají.

Má odpověď na otázku, zda by měl ředitel školy také vyučovat je jednoznačná. Ano, měl. Funkce ředitele školy z hlediska řízení se přirovnávala k funkci primáře nemocnice. Těžko si dovedeme představit primáře, který by nebyl zdatným lékařem. Obdobně je tomu u ředitele školy. Ředitel školy, který by nedokázal vyhodnotit pedagogické situace, posoudit výkony učitelů, odpovědět rodičům a nadřízeným a kontrolním orgánům na dotazy z edukační problematiky školy, neobstojí. Hodnotit práci pedagoga může jen současný (nikoliv dřívější) pedagog.

Zákon č. 363/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů v § 5 uvádí předpoklady pro výkon funkce ředitele školy. Předpoklady pro výkon funkce ředitele jsou vázány s plněním předpokladů pro výkon funkce pedagogického pracovníka (§ 3 téhož zákona). Ředitel školy získává praxi spočívající ve výkonu přímé pedagogické činnosti nebo v činnosti, pro které jsou potřebné znalosti stejného nebo obdobného zaměření, nebo v řídící činnosti nebo ve výzkumu a vývoji v předepsané délce (např. pro ředitele základní školy v délce čtyř roků, pro ředitele střední školy v délce pěti let atd.). Je zcela logické, že ředitelem školy se může stát jen fyzická osoba s pedagogickou praxí či s praxí obdobnou, což zákon přesně vymezuje. Ředitel školy, který by byl ve funkci ředitele školy pouze manažerem, by ztrácel nejen pedagogickou praxi, ale také přehled o edukačním procesu, který musí řídit a za finální výsledky tohoto procesu odpovídá. Stal by se pouhým kontrolorem a jeho zásahy do vzdělávacího procesu by ztrácely na profesionalitě a vytrácely by se. Projevovalo by se to nejen při odborných diskuzích s jednotlivými pedagogy a zásazích do jejich činností, ale na řízení pedagogických rad, v kvalitě sestavování vzdělávacího programu, při účasti v přijímacím řízení, komisionálních zkouškách, účastí v maturitních komisích atd.

Protože ředitel školy je také povinně učitelem, je zcela logické, že pro tuto funkci musí být členem metodického sdružení (předmětové komise) dle příslušnosti vyučovacího předmětu (vyučovacích předmětů) nebo předmětů, které vyučuje. Pak se ocitá ve dvojaké roli. Pro daný předmět (předměty) je jako učitel metodicky veden předsedou sdružení a jako ředitel je nadřízen tomuto předsedovi. Zvládnutí dvojrole řediteli usnadní kvalitně zpracovaná pracovní náplň předsedy metodického sdružení, která je organizační normou školy a nástrojem metodického řízení pedagogů vyučujících stejný předmět. Pracovní náplň předsedy metodického sdružení usnadňuje dělbu práce ve vzdělávacím procesu školy. Delegování pravomocí a pověření odpovědností řeší pracovní vztahy mezi předsedou sdružení a ředitelem školy. Ředitel školy by se měl podílet na činnosti sdružení pracovním zatížením odpovídajícím jeho výkonu učitele a při jednání sdružení nevystupovat jako ředitel. Měl by se zúčastnit většiny jednání sdružení, zejména těch, na kterých se řeší hlavní úkoly (např. sestavování tematických plánů učiva, příprav zadání pro přijímací zkoušky, organizace maturitních zkoušek apod.). Ředitel z účastí na činnosti sdružení získává přehled o veškeré práci sdružení a ze získaných znalostí řídí a kontroluje činnost ostatních metodických sdružení. Správnou tendencí v řízení školy je zvyšovat nároky na práci metodických sdružení a rozšiřovat jejich podíl na řízení školy. To se musí dít postupně, permanentně a vyváženě pro všechna metodická sdružení na škole.

V čem se liší podmínky ředitele školy v roli učitele s podmínkami učitelů školy? Především je potřebné konstatovat, že se liší významně.

Prvním důvodem je časový deficit ředitele školy. Přivedení svěřené školy do ideálního stavu by nestačilo řediteli vitálně pracovat 24 h denně. Rozhoduje-li se ředitel školy při sestavování svého pracovního režimu dne, zda bude věnovat čas (nebo více času) práci pro stovky žáků a desítky zaměstnanců školy nebo vlastní přípravě na vyučování pro jednu skupinu nebo třídu, zdálo by se rozhodování jednoznačné. V tomto případě však neplatí základní principy rozhodování a přípravě na výuku musí ředitel školy věnovat odpovídající čas, takový, aby udržel i ve funkci ředitele pověst alespoň nadprůměrného pedagoga.

Druhým důvodem je omezený přístup k některým učebním pomůckám, demonstračním přístrojům a audiovizuální technice, která je na škole v omezeném množství a učitelé si ji musí půjčovat. Ředitel obvykle nemá přehled, u koho se uvedené prostředky v daný čas vyskytují. Kdykoliv se ředitel školy ocitá v roli prosebníka, pak velice obtížně takové situace psychicky zvládá. Ředitel školy je „hrdinou“ , když vyučuje maturitní předmět a dovede své žáky k maturitní zkoušce. Pak prostřednictvím výkonů žáků demonstruje před maturitní komisí, která je až na předsedu jím jmenovaná, výsledky své čtyřleté (pětileté) práce jako učitele. V obdobné situaci se nachází, když některý z učitelů přebírá výuku jeho předmětu ve vyšších ročnících.

Zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů v odst. 1, § 24 nadepsaném „Další vzdělávání pedagogických pracovníků“ stanovuje: „Pedagogičtí pracovníci mají za dobu výkonu své pedagogické činnosti povinnost dalšího vzdělávání, kterým si obnovují, upevňují a doplňují kvalifikaci.“ Další vzdělávání se uskutečňuje na vysokých školách, v zařízeních dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků a i v jiných vzdělávacích institucích a samostudiem. Ředitel školy sám ve výše zmíněných institucích se povinně účastní studia, seminářů, přednášek atd. zaměřených ke své manažerské funkci. Ředitel by měl absolvovat další vzdělávání jako pedagog, což v praxi nelze bez absencí zvládat, už proto, že termínově se vzdělávací akce kryjí nebo jsou pořádány v době, kdy se na škole vyučuje. Nepřítomnost ředitele ve škole zvláště v době vyučování je vždy problematická.

Někdy je problémem pro ředitele zahájit výuku svých hodin včas, i když včasný nástup do učebny je jeho základní povinností. Rodiče, podnikatelé a lidé z různých institucí vidí nelibě (jedná se vždy o neohlášené návštěvy nebo průtahy jednání), když ředitel v průběhu jednání se omluví, že musí jít učit a požádá, aby návštěvník počkal hodinu nebo dvě, anebo přišel v dojednaném termínu.

Ve třídě musí ředitel vystupovat jako učitel a zvládat všechny výchovné situace brilantně, lépe než učitelé. To může pouze tehdy, když má nejen zkušenosti a znalosti a schopnost improvizovaného řešení. Sociální inteligence a takt uplatňovaný vůči žákům je nezbytností. Při dnešní komunikativní otevřenosti žáků se vyskytnou asi na každé škole učitelé, kteří si rádi vyslechnou kritiku ředitele ve funkci učitele od žáků. Míra pravdivosti se neověřuje a hodnotí se dle známého rčení, které se někdy blíží soudu: „Na každém šprochu je pravdy trochu.“ Ředitel školy ve své funkci musí propagovat modernizaci vzdělávání. Na pedagogických radách se musí zaobírat analýzami edukačního procesu, sumarizovat a vysvětlovat chyby, kterých se dopouštějí učitelé, pojmenovávat a definovat indikátory kvality výuky, vyhodnocovat míru plnění vzdělávacího programu atd. Ve svých vyučovacích hodinách musí požadavky, které má ředitel na pedagogický sbor, sám prezentovat v praxi. Další a určitě neopominutelnou nevýhodou pro ředitele je to, že učí, ve většině případech, jen jednu skupinu nebo třídu. V dobré škole platí zásada permanentního zkvalitňování výuky a poučení se z každé vyučovací hodiny. Jestliže ředitel při realizaci své přípravy ve výuce přichází na zlepšení, pak toto zlepšení může většinou uplatnit až příští školní rok, na rozdíl od pedagoga, který vyučuje v paralelních skupinách nebo třídách. Pozice ředitele školy jako učitele je ještě obtížnější v období podstatných změn ve školské politice státu, v době kurikulární reformy, kdy se musí měnit vzdělávací strategie škol a školní vzdělávací programy jsou a budou náročné na vyučovací metody, organizační formy práce a přístupy všech zainteresovaných zaměstnanců školy.