Řešení pracovněprávních a dalších právních vztahů členů maturitních komisí

Protože dosud není k dispozici přehledná úprava těchto právních vztahů, a to ani ve formě komentářů k jednotlivým ustanovením relevantních právních předpisů v rámci odborné literatury, uvádím souhrnně nejdůležitější skutečnosti týkající se této oblasti .

Vzhledem k ustanovení čl. 2 Ústavy ČR je třeba pracovněprávní kompetence jednotlivých orgánů veřejné správy účastnících se zajištění průběhu maturitní zkoušky připustit jen v případě, že zákon výslovně nějakou kompetenci v pracovněprávních vztazích danému orgánu veřejné správy svěří:

§ 80 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“):

Uvedené ustanovení (ale ani jiné) nedává ministerstvu žádné kompetence vstupovat do pracovněprávních, ale i jiných právních vztahů s jednotlivými členy maturitních komisí.

Zákon dává krajskému úřadu kompetenci pouze ke jmenování, nikoliv však již k řešení dalších souvislostí vyplývajících z takto vzniklých právních vztahů předsedů maturitních komisí (dále jen „MK“). Krajský úřad tak nemůže s jednotlivými předsedy MK uzavřít žádný konkrétní pracovněprávní vztah a na základě toho je odměňovat.

Otázkou zůstává, zda by mohl krajský úřad uzavřít s předsedy MK občanskoprávní vztah, jak s ním počítá ustanovení § 47 odst. 4 vyhlášky č. 177/2009 Sb. Spíše lze dovodit, že nikoli, protože i v tomto případě chybí výslovná kompetence krajského úřadu takto vstoupit do právních vztahů s jednotlivými zajišťovateli maturitní zkoušky.

Za samostatnou poznámku stojí okolnost, že na rozdíl od předchozí právní úpravy a zejména v přímém kontrastu s pozicí předsedy zkušební komise pro závěrečné zkoušky (např. na SOU – viz § 74 odst. 8 školského zákona) není žádným právním předpisem vyslovena podmínka, podle níž by předseda maturitní komise nesměl být v pracovněprávním ani jiném obdobném vztahu ke škole, na níž bude funkci vykonávat. Z toho plyne, že pokud si toto pravidlo neosvojí důsledně krajský úřad, mohlo by (na základě příslušného návrhu ředitele školy) dojít ke jmenování předsedy MK z téže školy.

A ještě jednu zajímavost lze nalézt ve výše uvedeném ustanovení § 80 odst. 4 školského zákona. Toto ustanovení předpokládá, že osoby vhodné pro jmenování na pozici předsedy MK navrhne krajskému úřadu ředitel školy. Není však specifikováno, zda má zákonodárce na mysli ředitele školy, kde maturitní zkouška proběhne nebo školy, k níž je navržený kandidát v pracovněprávním vztahu. Praxe hovoří pro první variantu (tedy tu, kdy krajskému úřadu předkládá návrh na jmenování předsedy MK ředitel té školy, kde maturitní zkouška proběhne. Nejednoznačnost uvedeného ustanovení však nevylučuje i takový postup, kdy krajský úřad jmenuje předsedu MK na návrh ředitele jiné školy, např. takové, která disponuje osobami vhodnými takovou pozici úspěšně zastávat. Tato poznámka nesměřuje ke zpochybnění dosavadní zavedené praxe, ale spíše má za cíl upozornit na tuto nejednoznačnost formulace ustanovení zákona.

Centrum má tedy ze zákona svěřeny kompetence vůči komisaři a v rámci zmocnění k zajištění zpracování a centrálního vyhodnocení výsledků také vůči těm osobám, které hodnotí didaktické testy.

Vzhledem k tomu, že Centrum není orgán veřejné správy (veřejné moci) ve smyslu čl. 2 Ústavy ČR, nelze vyloučit uzavření právního vztahu nejen s komisaři, ale i s hodnotiteli. Tím by odměňování přešlo na Centrum. Protože však pojem „hodnotitel“ je výslovně vztažen jen k písemné formě společné části maturitní zkoušky a nikoli k didaktickému testu (viz § 80a odst. 5 školského zákona), lze uzavřít, že hodnotitelé nebudou odměňováni Centrem.

U těch zajišťovatelů maturitní zkoušky, které jmenuje ředitel školy (zadavatel a hodnotitel) není pochyb, že má kromě jejich jmenování ředitel školy rovněž kompetenci k řešení dalších právních vztahů s těmito zajišťovateli včetně jejich odměňování.

Ředitel školy při zajišťování maturitní zkoušky nevykonává státní správu (viz § 165 odst. 2 školského zákona), proto i v tomto případě lze připustit takové kompetence, které mu výslovně nesvěří zákon.

Proto uzavření občanskoprávního vztahu podle § 47 odst. 4 vyhlášky č. 177/2009 Sb. lze připustit právě u ředitele školy, pro níž příslušní zajišťovatelé vykonávají svoji činnost.

Vyhláška č. 177/2009 Sb. proto může obsahovat, a také obsahuje, ustanovení o odměňování jednotlivých zajišťovatelů maturitní zkoušky.

Vyhláška tedy v souladu se zmocněním v zákoně stanoví, že má vzniknout nikoliv pracovněprávní, ale občanskoprávní vztah s jednotlivými hodnotiteli, a to podle ustanovení § 51 občanského zákoníku (tzv. nepojmenované smlouvy).

Vzhledem k uvedeným skutečnostem lze uzavřít, že vznik příslušného právního vztahu a odměňování na základě takto uzavřeného právního vztahu přísluší právě a jen řediteli školy, ve které budou jednotliví zajišťovatelé vykonávat svoji činnost.

Občanskoprávní vztah (tzv. nepojmenovaná smlouva) byl zřejmě zvolen z toho důvodu, aby u vlastních zaměstnanců (hodnotitelé a zadavatelé) nemusel ředitel školy řešit komplikaci vyplývající z ustanovení § 13 odst. 4 zákoníku práce (dále jen „ZP“), podle něhož zaměstnanec v dalším pracovněprávním vztahu u téhož zaměstnavatele nemůže vykonávat práce, které jsou stejně druhově vymezeny. Tato překážka uzavřením občanskoprávního vztahu odpadá.

Skutečnost, že zaměstnanec vykonává ve svojí pracovní době práci v jiné organizaci, lze obecně řešit třemi způsoby:

Až potud je vše jasné – předseda maturitní komise, komisař, ale i případně hodnotitel vyslaný na jinou školu mají nárok na úhradu výdajů podobně jako při pracovní cestě, a to od školy, pro níž vykonávají činnost člena maturitní komise. To platí i přesto, že zákon dosud obsahuje odkazy na ustanovení starého zákoníku práce, a dokonce i na již zrušený zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách. Problémem ale je, že ustanovení § 200 zákoníku práce, které obecně pojednává o překážkách v práci na straně zaměstnance z důvodu úkonů v obecném zájmu, stanoví toto:

Ani zákoník práce ani školský zákon nárok na náhradu mzdy nebo platu členům zkušebních komisí nestanoví. Tak se může stát, že pokud nedojde k dohodě zaměstnavatele se zaměstnancem, který je vysílán jako člen „cizí“ maturitní komise, nebo pokud tuto okolnost neobsahuje výslovně vnitřní předpis zaměstnavatele, má zaměstnanec k výkonu činnosti člena maturitní komise garantováno zákonem pouze pracovní volno bez náhrady mzdy (platu).

Jde evidentně o mezeru v legislativě, kterou musejí řešit zaměstnavatelé vysílající své zaměstnance na jiné školy aktivně některým z výše uvedených právních úkonů (dohoda se zaměstnancem nebo úprava ve vnitřním předpisu).

Z uvedeného vyplývá, že škole, pro kterou vykonává svoji činnost člen maturitní komise, který je zaměstnancem jiné školy, vzniká povinnost hradit těmto členům odměnu za výkon činnosti (s výjimkou komisaře, kterého odměňuje Centrum) a dále cestovní náhrady (to platí i pro komisaře). Náhrada mzdy (platu) za dobu, po kterou člen MK nevykonává práci pro svého zaměstnavatele, je věcí náležitého projevu vůle zaměstnavatele.