Servisní učení

Později se v dokumentu k tématu servisního učení vracejí autoři ovšem již jen jednou (na s. 28), a to v souvislosti s oblastí inovací a inovativních přístupů ve vzdělávání, když jej zahrnují do výčtu edukačních programů dalších institucí: „V oblasti inovací ve vzdělávání je vhodné zohlednit například kvalitní edukační programy paměťových, uměleckých a dalších kulturních institucí či institucí poskytujících environmentální nebo badatelské vzdělávání, místně zakotvené a servisní učení a venkovní výuku.“ I tak je zmínka o servisním učení ve strategickém dokumentu na ministerské úrovni překvapivá, především proto, že tento pojem ani praxe nejsou v současné době v českém vzdělávacím prostředí výrazně rozšířené a není k dispozici mnoho odborných (ale ani praktických) pramenů. Jedná se přitom o jeden ze způsobů, jak lze efektivně propojovat teoretické poznatky s praktickými dovednostmi, využívat neformální a informální učení pro účely formálního vzdělávání, rozvíjet celou řadu klíčových osobnostních, sociálních a občanských kompetencí nebo naplňovat vzdělávací cíle, které mají potenciál zasáhnout vedle oblasti znalostí a dovedností také oblast postojů a hodnot, na kterých stojí aktivní a životaschopná občanská společnost.

čerpá ze základů angažované pedagogiky a staví na myšlenkách Johna Deweyho, Paola Freire nebo Ernesta Boyera. Je založen na přesvědčení, že studenti (a pedagogové) a okolí školy se mohou vzájemně obohatit a přispět k dosažení pozitivní změny jak v rámci výuky, tak v rámci společnosti, nejčastěji místní komunity. V zahraničí se obvykle jedná o spolupráci žáků nebo studentů s místní neziskovou nebo dobrovolnickou organizací, vládní agenturou, případně sociálním podnikem a dalšími partnery. Žáci nebo studenti se podílí na reálné činnosti těchto organizací s předpokladem, že taková spolupráce přispívá k hlubšímu vhledu do sociálních a mocenských struktur a ve svém důsledku podporuje participaci, inkluzi a rozvoj demokratických hodnot. V českém prostředí se ujalo spojení s konceptem místně ukotveného učení s důrazem na takzvané servisní projekty, které mají praktický význam pro obec a soustředí se především na environmentální a ekologická témata, pomáhají budovat vztah k místu a cílí na udržitelnost.

Obecně se předpokládá, že takto vedená výuka má potenciál zprostředkovat otevřený vícestranný dialog, podporovat rozvoj kritického a kreativního myšlení a posílit schopnost vnímat společenské otázky a problémy z různých perspektiv; na úrovni mezilidských vztahů buduje sociální . Získaná zkušenost se pak projeví na ochotě (a schopnosti) aktivně se podílet na dění ve svém okolí i na širší společenské úrovni. Pojmem servisní učení se pak označuje vše od úzce vymezených součástí vzdělávacích kurzů, které zahrnují praktickou část v místních komunitách, přes celé studijní programy až po široce pojatý koncept komunitní angažovanosti.

Pokud bychom se chtěli o servisním učení dozvědět více, je v současnosti nutností pátrat v zahraničních zdrojích. Inspiraci pro tvorbu kurzů, projektů a aktivit servisního učení a jejich hodnocení je možné nalézt na webových portálech, online platformách a v řadě publikací dostupných na internetu. Na teoretické rovině zůstává pak jednou z nejpodstatnějších a nejobsáhlejších prací vydaná v roce 2017 Cambridge University Press ve Velké Británii kterou editovali autoři Corey W. Dolgon, Tania D. Mitchell a Timothy K. Eatman. Publikace je rozdělena do pěti částí (každá z nich má vlastní úvod a závěr a vydala by na samostatnou publikaci) a čítá celkem 41 kapitol, na jejichž obsahu se podílelo celkem 67 autorů. Na více než pěti stech stranách se kniha věnuje značnému množství témat ve snaze představit rozmanité texty, které ilustrují široký záběr servisního učení a komunitní angažovanosti – od úvodu do historie a filozofie disciplín tvořících základní východiska servisního učení a komunitní angažovanosti přes příklady dobré pedagogické praxe a angažované vědecké činnosti napříč disciplínami nebo představení současného výzkumu a jeho směrů i výhledů do budoucna až po kritické hlasy, které na tomto poli z různých stran zaznívají.

První část publikace je věnována exkurzi do historie konceptu servisního učení v USA, v jehož rámci připomíná také jinde nezřídka opomíjené zdroje, například práci Jane Addams nebo kořeny praxe servisního učení v projektech spojených se zemědělskou produkcí (Caravelis, 2019). Druhá část se věnuje dobré pedagogické praxi a efektivním didaktickým přístupům. Více rozvádí specifická témata, jakými jsou výukové cíle a jejich naplňování, měření a evaluace nebo samotný proces učení. Tato část nabízí také náměty v oblasti komunitních partnerství a věnuje se i tématům často považovaným za okrajová, například pozici servisního učení v kontextu celoživotního učení. Třetí část knihy je věnována angažované pedagogice a konkrétním příkladům napříč disciplínami, především jsou zde předkládány příklady z humanitních a společenských věd, genderových studií, umění nebo environmentálních perspektiv. Ve čtvrté části navazují autoři zamyšlením nad vzájemným propojením výzkumu, především jeho angažovaných forem, jakými jsou akční a participativní výzkum směřující k facilitaci změn. Tato část zkoumá metody výuky a strategie plánování, které jsou nutné pro další směřování této disciplíny. Celá poslední, pátá, část je pak věnována kritickým hlasům. Ty zdůrazňují nutnost, aby oblast servisního učení zůstala „živá“ a neztrácela na smysluplnosti pro žádnou ze zúčastněných stran. Především tyto závěrečné kapitoly připomínají nutnost větší reciprocity mezi školami, komunitními partnery a samotnou komunitou, v níž aktivity servisního učení probíhají. Závěr knihy je věnován pohledu dopředu a nabízí cestu založenou na souboru teorií a praxí, které mohou dále vést jak výzkum, tak praktickou realizaci aktivit servisního učení a komunitní angažovanosti.

Kniha představuje bohatý zdroj informací, referencí, přehled historických proudů a současných směrů v této oblasti a může sloužit jako opěrný bod všem, kdo připravují projekty nebo programy servisního učení. Poslouží také studentům a vyučujícím řady oborů spojených s komunitním rozvojem nebo vzděláváním, inspiraci v ní mohou nalézt i aktéři komunální a vzdělávací politiky, neboť nabízí široký kontext angažované pedagogiky a soustředí se na to, čím by servisní učení a komunitní angažovanost mohly být. Zároveň přináší kritický pohled na některá východiska a především praxi a zdůrazňuje nutnost důkladné a permanentní reflexe umožňující potřebné změny. Jedním z cenných důrazů prolínajících se celou publikací, ale především její pátou částí, je zásadní polemika s obecnými předpoklady o tom, jaké výstupy a přínosy je servisní učení schopno účastníkům zprostředkovat. Autoři zde upozorňují, že ač je možné servisní učení považovat za bohulibý koncept, v praxi naráží na celou řadu problémů vedoucích až k tomu, že od něj řada institucí odstupuje. Například Pamela T. Motoike, autorka desáté kapitoly nazvané „Tvorba kurzů a výukových cílů servisního učení“, varuje (na s. 142) před pokušením samoúčelného „zaškrtávání kolonek“ o tom, co bylo v rámci jednotlivých kurzů naplněno a jakých cílů bylo dosaženo. Ke skutečnému učení transformativní povahy dochází pouze tehdy, když je studentům, vyučujícím i komunitním partnerům dán skutečný prostor a čas pro zpracování osobních výzev a otázek, které mohou (a měly by) v průběhu těchto kurzů vyvstat. Podobně nabádá Romand Coles v kapitole jedenáct (s. 147) své čtenáře k opuštění tradičních aktivit komunitní výpomoci, které svých partnerů využívají pouze formálně, a usilování o to, aby vytvořili trvalá, smysluplná a jasně artikulovaná partnerství a strategie, jež mají potenciál dosáhnout maximální efektivity a zaručit kvalitu realizované praxe a požadovaných výsledků. Celá kniha je tak koncipována jako výzva k akci, upozorňuje na překážky a nástrahy a připomíná, že je nutné odložit formální naplňování indikátorů, budovat dlouhodobá inkluzivní partnerství vedoucí k vytvoření komunitního ekosystému přínosného pro všechny jeho součásti a přemýšlet nad tím, jak měřit skutečný efekt, který je nutný, aby mohlo dojít k jakékoliv udržitelné změně.

Z hlediska českého prostředí představuje tato kniha nezbytný, i když finančně poměrně náročný (stojí cca 6 000 korun a mnoho knihoven ji bohužel zatím nenabízí) zdroj informací pro každého, kdo by chtěl nebo potřeboval porozumět kořenům, kontextu a současnému vývoji fenoménu servisního učení a jeho důrazu na angažovanost, která vychází ze sociálních hnutí v USA a jejich propojení s akademickým prostředím v 60. a 70. letech 20. století. V poslední době se ale servisní učení ujalo a rozšířilo v mnoha zemích, a je proto škoda, že se tato publikace omezuje na oblast servisního učení prakticky výhradně v americkém prostředí – globálnímu kontextu se v této obsáhlé knize věnuje pouze jediná kapitola.

Pro naše prostředí má tato kniha ještě jednu možnou nevýhodu: i přes to, že nese název handbook, tedy příručka, nenacházíme zde prakticky žádné „návody“ a jen poskrovnu praktických rad pro realizaci samotných kurzů a programů servisního učení (například kde a jakým způsobem získávat komunitní partnery, jak budovat partnerství, která budou dlouhodobě přínosná pro všechny zúčastněné strany, jak využívat zkušeností a výsledků ve vyučovacích programech /dalších projektech/ nebo v otázkách financování). Ty by – vzhledem k tomu, že se u nás zatím o běžnou praxinejedná – byly jistě velmi užitečné.

I přesto se domnívám, že tato antologie představuje důkladný příspěvek do diskuze, která u nás na své skutečné rozvinutí teprve čeká: například o smysluplné roli školy v rámci místních komunit a navazování vztahů mezi školou a organizacemi, jež v dané komunitě působí, o efektivním propojování (i uznávání) formálního a neformálního učení a vzdělávání nebo občanského vzdělávání vedoucího k osvojení občanských (a dalších) kompetencí, případně i k rozvoji podnikavosti a iniciativy. V oblasti terciárního vzdělávání nabízí využití principů servisního učení příležitost pro studenty zažít v praxi formy participativního výzkumu a také jednu z možností, jak v praxi rozvíjet třetí roli univerzit. Servisní učení představuje zároveň možnost navazovat partnerství a spolupráci mezi vzdělávacími institucemi a institucemi občanského sektoru i důvod budovat partnerství mezi institucemi jednotlivých stupňů vzdělávání (např. možnost sestavení společných programů středních a vysokých škol).

Kniha nijak nezastírá, že kvalitně pojaté servisní učení je skutečně náročné, neboť vyžaduje úsilí a strategii pro vytváření dlouhodobých partnerství a budování komunitních ekosystémů. Jen tak je ale možné dosáhnout smysluplného učení, které nabízí reálné benefity všem zúčastněným stranám.