Šikana – podle mého názoru „moderní termín“, který ne vždy vystihuje skutečnost. Setkávám se s tím celkem často. Na šikanu si stěžují školy, rodiče i žáci. Zaměstnanci škol tak označují vzájemné nedobré vztahy, ať už mezi sebou, nebo s vedením školy, a vztahy rodičů k pedagogům a samozřejmě si stěžují i na žáky a studenty, kteří je šikanují.
Šikana pohledem školského ombudsmana
PaedDr.
Ladislav
Hrzal
školský
ombudsman
Rodiče si stěžují na šikanu svých dětí od pedagogů i spolužáků, žáci a studenti zase naopak na šikanu od učitelů a spolužáků.
Prostě šikana je moderní slovo a používá se i v situacích, kdy o šikanu nejde. Například oprávněné požadavky vedení školy k řádnému plnění povinností zaměstnanců není možné považovat za šikanu (bossing). Stejně tak není šikanou, pokud pedagog vyžaduje po žácích plnění úkolů, dodržování školního řádu nebo kázeň. Ani škádlení nebo jednorázovou agresi nelze považovat za šikanu. Ale hranice mezi tím, co je a není šikana, je velice tenká. Podle mého názoru šikanu ve školním prostředí trefně definoval psychoterapeut a etoped Michal Kolář: „Šikana je agresivní chování ze strany žáka/ů vůči žákovi nebo skupině žáků či učiteli, které se v čase opakuje (nikoli nutně) a je založeno na vědomé, záměrné, úmyslné a obvykle skryté snaze ublížit fyzicky, emocionálně, sociálně a/nebo v případě šikany učitele také profesionálně. Šikana je dále charakteristická nepoměrem sil, bezmocností oběti, nepříjemností útoku pro oběť a samoúčelností agrese.“
Stěžovatelé, kteří se na mě obracejí, se většinou domnívají, že jejich podnět vyřeším rychle a k jejich spokojenosti. To je však omyl. Ombudsman není vyšetřovatel ani soudce. Na mě jako školského ombudsmana by se měli stěžovatelé obrátit až v situaci, kdy už udělali vše, co mohou pro nápravu věcí udělat sami. Rodiče mají problémy řešit nejdříve s třídní učitelkou nebo třídním učitelem, obrátit se na vedení školy, výchovného poradce, zřizovatele nebo na Českou školní inspekci. Stejně tak zaměstnanci škol mají své problémy nejdříve řešit s vedením školy, zřizovatelem, ČŠI nebo inspektorátem práce. Teprve v případě, že nejsou spokojeni s postupem všech jmenovaných institucí a jsou přesvědčeni, že jsou porušována jejich práva, měli by se obrátit na ombudsmana. Mým úkolem je pak prověřit, jestli všechny vyjmenované orgány řešily problém správně a včas. Ale nemohu měnit rozhodnutí vedení školy, zřizovatele, ČŠI nebo třeba soudu. Mohu nicméně například doporučit nové šetření nebo se pokusit znesvářené strany uklidnit a dovést ke spolupráci při řešení sporu. Pokud je účastníkem sporu dítě, snažím se vždy najít cestu, která by byla pro dítě nejvhodnější.
Odhalit a řešit šikanu včas, v počátečních stadiích, by měla dokázat každá škola samostatně. V dobrém kolektivu zaměstnanců, tam, kde funguje trojúhelník škola, žáci, rodiče, obvykle dobře funguje i prevence šikany. Na vytváření bezpečného prostředí a předcházení šikaně se musejí podílet všichni – škola, rodiče i žáci. To je velmi důležité. V případě, že škola nebo rodiče či žáci zjistí počáteční stadia šikany, neměli by je přehlížet, zatajovat, tzv. zametat pod koberec. Je nutné zvážit, zda vztahy ve škole i s rodiči a žáky jsou na takové úrovni, že zvládnou společně šikanu šetřit a řešit, nebo požádají o pomoc např. pedagogicko-psychologickou poradnu, středisko výchovné péče, neziskovou organizaci či školského ombudsmana.
Já řeším případy, kdy prevence zklamala, nebo dokonce žádná nebyla. Počáteční stadia šikany byla přehlížena. Pak nastane velké překvapení, když žáci fyzicky napadají jednoho nebo dva své spolužáky, troufnou si na učitelku, učitele. To už je stadium šikany, ke kterému by ve škole, kde panuje pozitivní klima, nemělo dojít. Ale bohužel dochází. Řešení je pak mnohem obtížnější, samotná škola na to nestačí, je nutná spolupráce s odborníky. Já na takové podněty obvykle reaguji tím, že navštívím školu, mluvím s pedagogy, s vedením školy, se zřizovatelem, s rodiči žáků. Úzce spolupracuji s ČŠI. Pročtu zprávy a závěry z posledních šetření ve škole, případně doporučím na základě svých poznatků provést novou inspekci. Snažím se o to, aby všechny strany sporu vzájemně komunikovaly a domluvily se na společném postupu při řešení následků šikany. Doporučuji také využití služeb neziskových organizací, které mají s prevencí a řešením šikany velké zkušenosti a dobré výsledky.
Na závěr si dovolím připomenout jeden z mnoha dokumentů k šetření a řešení šikany. Jde o známý Metodický pokyn ministryně školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikany ve školách a školských zařízeních z roku 2016. Podle mého názoru je to velmi dobře zpracovaná metodika, jak postupovat a řešit školní šikanu. Seznámit by se s ní měly nejen školy, ale nejlépe i rodiče žáků. Kromě obecných pouček obsahuje i konkrétní příklady a postupy, včetně vzorů, např. vzoru školního programu proti šikanování, informací pro rodiče či rozhodnutí o vyloučení žáka. Metodický pokyn je ke stažení na webu MŠMT (http://www.msmt.cz/file/38988/).