Škola a sociální sítě

Proč se tolik ošívám? Jednou zkrátka člověk zestárne tak, že si u něčeho uvědomí, že jde o zlom, o generační záležitost, že existují a existujeme My. Každý jsme na tom jinak, ale já si právě u Facebooku uvědomil, že je to záležitost, kterou celkem ochotně přenechám mladším, prostě ji nepotřebuji nezbytně ke svému životu. A došlo mi, kolik mých vrstevníků bez Facebooku vydrží, jak chce dlouho, a jako svůj hlavní nástroj sdílení informací používá elektronickou poštu. Skoro bych řekl, že jsme e-mailová generace. Pochopitelně to není o tom, že bychom nebyli schopní se naučit těch pár jednoduchých věcí k obsluze Facebooku a podobných aplikací, jde zkrátka o princip, o to,

Proč se rozepisuji takto osobně? Přemýšlel jsem, jak tuto kapitolu seriálu pojmout. S vědomím toho, že na mnoha školách působí lidé často ještě daleko starší, než jsem já. I ti pochopitelně dnes využívají ke své práci počítač, ale nemalá část z nich sociální sítě pomíjí. Patříte-li k nim, vězte, že obsahem článku nebude společně všechny ty facebooky a twittery „upálit“, ale naopak zařídit, aby byly s plnou mírou vážnosti brány ve školním public relations v potaz. Samozřejmě s výsadou i nadále je nepoužívat v osobní komunikaci, pokud nechceme.

Generace současných rodičů žáků ZŠ používá sociální sítě při výměně informací většinou každý den. Děti je používají takřka výhradně, s e-mailem u nich už většinou nepochodíte. Vzpomínám si, jak jsem někdy před čtyřmi roky spolupracoval se svými žáky na celoškolním projektu. Koordinoval jsem jednu z dílen, měl k ruce asi dvacet studentů a jako vždy jsem na ně vyrukoval s návrhem sestavit e-mailový adresář ke společné komunikaci. Odpovědí bylo rozpačité: „No, my maily sice máme, ale už je v podstatě nepoužíváme. Pojďte k nám na Facebook“. Tak jsem se na pár měsíců ocitl na Facebooku (dále též „FB“) a po skončení projektu jsem rád zase vycouval a požádal o zrušení profilu. Kromě dočasných projektových skutečností tam byl milion zbytečných a irelevantních informací, které mne od práce v podstatě zdržovaly.

A jsme u merita věci. Mnoho lidí neumí rozlišovat v informační záplavě, co je skutečně podstatné, odlišit informace kvalitní od zkreslených a nesmyslných, v krajním případě až bláznivých konspiračních teorií. Ať navštívíte na FB jakoukoliv skupinu dětí školou povinných, můžete si v jejich konverzaci být jisti, že nikdy nebude chybět hodnocení fyzického vzhledu, reflexe postavení té které osoby ve skupině vrstevníků a reflexe fungování žáka směrem k výkonné moci, tedy k učitelům ve třídě.

Máte zapotřebí právě tohle stále dokola číst v mnoha obměnách?

Faktem zůstává, že lidé se na sítích vyskytují, a chceme-li k nim dostat informace, nezbývá pomyslné hoře nic jiného, než aby si sbalila raneček a vyrazila na cestu k Mohamedovi. A že je na sítích spousta drbů, zcestných a zkratkovitých názorů? O důvod víc založit tam a naučit příjemce, že na nich najdou seriózní a ověřené informace. Pokud to neuděláme, jak se zachovají rodiče a žáci? Přestanou sítě používat? Nikoliv, budou jen snáze podléhat subjektivním pohledům některých emotivnějších zúčastněných aktérů. Aby to fungovalo správně, nepřehlédněte prosím v textu výraz „seriózní a ověřené informace“. Jak známo, na internet si může každý „pověsit“, co chce, tedy i my. Je potřeba za každou cenu i ve vypjatějších chvílích dbát na nezávislost a odstup školních profilů od emocí, protože i zde platí jeden z principů PR - budovat je třeba dlouho a trpělivě, zničit to můžeme neopatrností během chvíle.

Věřím, že většina z vás došla již dávno k závěru, že by škola na sociálních sítích měla být oficiálně přítomna. Kdo by se toho měl ale ujmout? Ideálně někdo z mladých kolegů, ke škole dostatečně loajální a zodpovědný. Mladí jsou mentálně nastavení na každodenní využívání sítí. Pohybují se tam jako ryby ve vodě, dokážou z potenciálu vytěžit maximum. S takovým vybraným koordinátorem pak musí vedení školy, pokud to není někdo z jeho středu, intenzivně komunikovat, aby byl zajištěn přísun aktuálních informací i zpětná vazba. Využití sítí je totiž kontinuální proces, není to jako pověsit papír na nástěnku. A reakce musí být rychlá, čtenáři to budou očekávat. S pověřeným pracovníkem je dobré domluvit míry sdílení a dalších výkonových parametrů, jakož i kvalitativní průzkum, jaké věci rezonují nejvíce.

Na tomto místě je třeba také zdůraznit, že sociální sítě mohou být dobrý sluha, ale také velice zlý pán. Jde především o kyberbezpečnost. Její zásady je vhodné úzkostlivě dodržovat, nejsou však předmětem tohoto článku. Mimochodem, odhaduje se, že kyberšikanu na sobě pocítilo 50 % dětí na ZŠ. Obecně mi nepřijde vhodné žáky do sítí nutit, případně jim to příliš usnadňovat a například je v rámci informatiky učit zakládání profilu. Spíše se pouze přizpůsobit realitě a existujícím sociálním sítím vyjít trochu naproti.

Jde stále ještě o nejvyužívanější síť, byť už se hemží internet články jako apod. Doba je dynamická a aplikace přicházejí a odcházejí, své by o tom mohla vyprávět například v USA ještě nedávno velmi populární síť MySpace. Přesto pravděpodobně ještě minimálně pár let právě na FB odchytíme v české kotlině nejvíce našich čtenářů.

Zde publikované informace je vhodné v podstatě zrcadlit na Facebooku, respektive právě z něho dávat odkazy například na školní akce a fotogalerie sem. Nikdy bychom neměli dávat fotografie nebo informace jenom na Facebook, tím dost silně nutíme děti, aby se na FB zaregistrovaly. Fotografie bychom měli vkládat pouze v (velikost řádově desítky až stovky kB, rozměrově do 800 x 600 bodů), tím preventivně zamezíme jejich zneužití. O tom, jak nebezpečné jsou fotografie na internetu, se můžete přesvědčit malým testem. Ve vyhledávači obrázků v Google si zadejte vaše jméno a nejspíše budete překvapeni precizností vyhledávače i tím, kde všude jsou vaše fotografie roztroušeny. Ještě víc přituhne, když si zadáte jméno dítěte.

A bude hůř - od února byla uvolněna výkonná Facebooku pro civilní využití. Dříve se používala jen k monitorování hledaných osob na letištích nebo nádražích. Vyhledává otagované (podepsané) fotografie a podle anatomických znaků dohledává ostatní fotografie stejné osoby roztroušené po internetu a páruje je. Bez vašeho svolení, dnem i nocí. Neuvěřitelně výkonný nástroj, úspěšnost a přesnost 97 %.

Zpátky ke školnímu profilu: výhodné je zvyknout návštěvníky na ze školy, včetně typu třídní schůzky apod. U vytvářených akcí můžeme sledovat i přislíbenou účast, nemá ale valný smysl ji brát jako něco relevantního. Ideální je využití Facebooku pro styk s absolventy školy, zvaní na školní plesy atd.

Jde o síť podobnou Facebooku, kterou mohutně propaguje její autor Google. Své přátele si můžete sdružovat v kruzích. V praxi je sice papírově členství poměrně časté, ale mnozí se na síť dostanou jen při registraci v Gmailu a reálně síť v podstatě nepoužívají. Vím, co říkám, také jsem jedním z nich.

Kdysi mi někdo vysvětlil, že Twitter „je takový esemeskový Facebook“, přišlo mi to docela trefné. Glosování událostí krátkými zprávami, stručné informace, krátké sdílení zajímavých linků. Moc (následovatelů -odběratelů) asi škola nezíská, minimálně v porovnání s Facebookem. Šlo by na tom třeba vyhlašovat suplování, ale webový výstup z Bakalářů je určitě přehlednější a praktičtější. Tato síť je ideální pro nějakého názorového guru. Zajímavé může být vyzkoušet Twitter v nějakém vyučovacím předmětu na doporučování kvalitních oborových informací, učitel by tak mohl pomáhat odlišit žákům, co je v záplavě informací z daného oboru skutečně důležité.

Samostatnou zmínku v souvislosti s Twitterem si zaslouží podle mého skvělé projekty Českého rozhlasu, které jsou využitelné při výuce moderních dějin. ČRo na svém twitterovém účtu rekonstruuje osudové dějinné okamžiky skrze tehdejší dílčí události. Jednotlivé tweety se objevují v reálném čase jako tehdy a dnešním žákům umožní mnohem lépe chápat pozadí událostí i tehdejší emoce. Jde o projekty a navazující @Srpen1969. Podobně vydavatelství Extra publishing (např. časopis Živá historie nebo II. světová) připravilo k 75. výročí mnichovské dohody twitterový projekt @mobilisace1938.

Za sociální síť je možné považovat i dnešní portál YouTube, kam se postupně vypracoval z obyčejného úložiště videí. Dá se (značkování něčeho, co se nám líbí), komentovat nebo odebírat kanály. Ne všichni ho však takto důsledně využívají. Škola si může zřídit vlastní a umísťovat tam svá školní videa.

Jde o síť, kterou mají rádi personalisté. Lidé si zde vystavují svá profesní portfolia. Pečlivou dokumentaci profesních úspěchů mimochodem doporučuje kariérové poradenství. Aplikace umožňuje nejen sdílení informací, ale i vzájemnou komunikaci. Mně osobně slouží k přehledu, jak se vede mým bývalým studentům. Potěší, když se třeba někdo po letech ozve z USA, kde už stihl založit rodinu.

Tuto síť jsem si nechal jako poslední, abych přispěl také nějakým konkrétním „příkladem dobré praxe“, jak je dnes v módě. Sdílíme díky ní vnitřní dění u nás v EDUinu. Jestliže Twitter je esemeskový Facebook, Yammer (čti jamr - od slova stěžovat si) se dá popsat jako

Jde - např. zaměstnance jedné školy. Úvodní okénko pro nový příspěvek zní „What are you working on? - Na čem právě pracuješ?“. Dají se klasicky sdílet informace, linky, obrázky, soubory. Aplikace umožňuje (udílet ceny spolupracovníkům za mimořádný výkon) i lajkovat. Ideální využití vidím například u velkých škol, kde se kolegové běžně nepotkávají, porada sboru je sotva jednou za měsíc a v mezidobí se pěstuje kabinetní politika. V takovém případě poslouží Yammer k lepší cirkulaci informací, pocitů, aktuálních stanovisek. Mnohé se dá prodiskutovat ještě před poradou nebo místo ní. Druhým příkladem použití může být škola, která má několik detašovaných pracovišť.

Vývoj v segmentu sociálních sítí je poměrně bouřlivý. V kurzu jsou třeba obrázková sociální síť či aplikace ke sdílení a komentování fotografií Instagram. A určitě přijdou nějaké další.

Přesvědčil jsem vás a zkusíte ve škole aspoň některou z nich? Zkuste, ale prosím s veškerou ostražitostí k rizikům.