Škola otevřená, ale sebevědomá a sebereflektující

Budu se mimo jiné zabývat profesní etickou seberegulací pedagogů jako dohlížitelů (tzv. „gatekeepers“), a to společně s rodiči, nad snahami zesilovat marketingové působeni cílené na děti ve školách a při školních aktivitách.

Domnívám se, že naše školy se nestanou sebereflektujícími a sebevědomými institucemi samočinně a ihned. Již nyní je podporována metoda autoevaluace škol. Z hlediska organizačního poradenství a facilitace (Organizational development management) by se případně jednou z možných konkrétních metod pro nastartování změny na úrovni školy jako jednotlivé organizace mohla stát poměrně jednoduchá metoda tzv. „oválného mapování“, jako součást přístupu strategického plánování SODA – Strategic Options Development and Analysis¹ používající kolektivní mentální mapu vytvořenou všemi pracovníky dané školy.

Na oválné lístky jsou zaznamenány koncepty stylizované jako slovesné výzvy (podporujme, připravme, zahrňme, zabraňme, redefinujme, vyvarujme se, zapojme se do... a podobně) a tyto jsou pospojovány šipkami, které indikují příčinu – důsledek nebo vliv mezi jednotlivými koncepty. Například A může způsobit nebo mít vliv na B, B může naopak způsobit nebo mít vliv na C a tak dál.

Jinak řečeno, lze očekávat, že akce A povede k výsledku B, akce B k výsledku C. Tyto kolektivní mentální mapy se sestávají z mnoha vzájemně propojených vztahů a ukazují oblasti zájmu a jejich vzájemné vztahy. Porovnáváním a komentováním myšlenek v průběhu jejich vysvětlování vznikají různé interpretace, které umožňují získat kompletnější a úplnější představu.

Nejžádanějším kolektivního a sdíleného mentálního mapování je zvýšené porozumění problému nebo zkoumané záležitosti, v našem případě jevu reklamního a propagačního cílení na žáky v jeho souvislostech. Jako další přínos vidím i to, že je to snadno realizovatelný proces, snadno pochopitelný, relativně rychlý a umožňujíci efektivní využití času ve skupině. Strukturování vztahů akcí – výsledků usnadní lidem, aby zjistili, co oni sami mohou v oblasti jejich zájmu učinit, ulehčí ředitelům se sklonem k akčnímu jednání komunikaci abstraktních a vágních pojmů, podporuje porozumění tomu, co je potřeba udělat, aby se něco stalo.

Lepší porozumění vychází z toho, že jsou včleněny názory mnoha lidí. Proces pomáhá utváření sdíleného názoru ve vybrané oblasti a toho, co se s tím „dá dělat“. Tím se podporuje intra- a meziorganizační porozumění jakož i intra- a interdisciplinární kreativita. Ve většině případů dochází k rekonstruování reality, tj. účastníci vnímají a vidí svět jinak, než jej vnímali předtím, než se sešli, a to ne jako výsledek něčí argumentace, ale prostřednictvím toho, jak jednotlivá vyjádření byla pospojována.Proces je participativní, respektuje sociální aspekty skupinové práce.

Proces vytváří zhmotněný výsledek – grafickou mapu, záznam sloučených přípěvků jednotlivých účastníků. V míře, v jaké je tato mapa odrazem a obrazem sdílených a domluvených, odsouhlasených názorů slouží jako objekt přerodu („transitional object“), lépe řečeno jakýsi most k dalšímu kroku strategické změny.

Tedy tato mapa sdíleného porozumění jevů – jevu výskytu reklamních a propagačních působení ve škole – může silně ovlivňovat artikulaci nového cíle, poslání, rozvoje další strategie a zároveň i jejího uskutečnění. Zejména když mapa po reorganizaci zahrnuje v široké abstrakcí formulace žádoucích cílů (goals – na vrcholu), jakož i klastry již specifičtějších možností (options – pod cíly) a dohodnutých portofólií akcí (co budeme dělat, programy vespod). K tomu přeskupení rovněž dochází v rámci následného workshopu.

Velkou výhodou navrhovaného postupu je zvýšení skupinové produktivity – každý může mluvit (psát na oválné lístky) a naslouchat (číst oválné lístky) v celistvém a širokém kontextu. Nemusí si vyslechnout názory jednoho řečníka v jednom okamžiku a dalšího řečníka následně, tedy v sérii. Účastníci mohou volně přicházet a odcházet bez toho, aby byl negativně ovlivněn či významně poznamenán celý proces. Za snad nejdůležitější považuji formulaci úvodní otázky, má totiž dramatický vliv na odpovědi. Například by mohla být použita otázka A jeví se jako vhodné doplnit podtitul:

Je dostatečně široká a nemá žádné apriori konotace, není úzce ohraničená, aby invokovala pouze ano – ne odpovědi.

Účastníkům je nutné poskytnout informace o účelu setkání. Například: „Chceme získat názory na jev, se kterým bude naše škola konfrontována a zjistit, co se dá v této oblasti udělat“. Dále je nutné objasnit, jak bude s poskytnutými informacemi naloženo, tj. že budou využity k ovlivnění následných rozhodnutí a ne k přímému vytvoření těchto rozhodnutí. Nutné je poskytnout i zasvěcení do toho, jakým způsobem bude probíhat společná schůzka. Potřebné vybavení je docela nenáročné (místnost, papír, velká zeď, fixy...) a časově je to otázka řádově několika hodin.²

Osobně anticipuji a předpokládám jako možné výstupy ( jak si je nyní kompiluji v rámci osobního brainstormingu) například toto:

sami již v skupinách, a to podle v oválné mapě identifikovaných a přeskupených polích na cíle, zájmové oblasti (předmětové tematické komise, mimoškolní zájmové kroužky, sportovní aktivity, školní metodici prevence, hospodářka, informatici a vedoucí školní knihovny)

Například:

Toto je pouze ukázka – konkrétní akce skutečně závisí na tom, co bude kolektivně reflektováno a jak bude prioritizováno v dané škole. Mezi riziko hlavní, ne však jediné, u navrhovaného postupu patří to, že vedení školy „se lekne“ a v průběhu procesu identifikace idejí od záměru ustoupí. Dále i to, že podpora změny ze strany sponzorů, ale i dalších stakeholdrů (například zřizovatele školy), bude nedostatečná.

V této části si kladu otázku, jaké možnosti mají rodiče ovlivnit rozhodnutí ředitele? Škola je odpovědná jako veřejná instituce nejenom zřizovateli a rodičům, ale v rámci vnitřní odpovědnosti i pedagogické obci. Jedná se o profesní odpovědnost jednotlivých pedagogických pracovníků. Formou sdílení a metodou autoevaluace, tj. zamyšlení se nad tím, co funguje, jak funguje nebo mohlo by fungovat lépe, škola jako instituce hledá své směrování. Metoda autoevaluace je kolektivní metodou, do které mají být zapojeni všichni pracovníci školy.

V rámci autoevaluace může dojít k naformulování základních principů práce a tyto tvoří páteř vnitřní interních předpisů a postupů. Mnohé školy již mají zpracované vzorové školní řády. Podobně by mohly školy zareagovat na pronikání marketingových aktivit formulací principů posuzování vhodnosti zapojení se do jednotlivých forem těchto marketingových aktivit. Tento interní návod vypracovaný kolektivně a odsouhlasený vedením školy by sloužil jednotlivým pedagogům jako jakési vodítko při jejich každodenním rozhodování. Jednalo by se tedy dobrovolnou seberegulaci na straně školy. Tato pravidla by mohla být konzultována se školskou radou, orgánem zřízeným podle § 168 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).

projednávat návrh rozpočtu a vyjadřovat se k rozboru hospodaření a podávat podněty a oznámení řediteli školy, zřizovateli, orgánům vykonávajícím státní správu ve školství (Česká školní inspekce) a dalším orgánům státní správy. Ředitel školy je povinen umožnit školské radě přístup k informacím o škole, zejména k dokumentaci školy.

V pasivitě školních rad vidím jednu z příčin, proč vedení škol nekonzultuje s rodiči, respektive s jejich zástupci, takové závažné kroky, jakým je umístění obrazovky na chodbě školy, které znamená zásah do soukromí dítěte a jeho volného času a riziko, pod ne zrovna snadno přeložitelným termínem „overmediating our children“, tedy něco jako nadměrné mediální působení na děti. Také naši odborníci na prevenci totiž upozorňují na riziko devalvace témat primární prevence, pokud na chodbách škol běží opakující se tematizované spoty. Hrozí, že děti otupí a budou vůči tématům díky četnosti expozic rezistentní. Samotní studenti jednoho ze zapojených gymnázií, se kterými jsem měla možnost mluvit, použili výrok „non-stop reklama na prevenci“. Navíc, jak se ukazuje, promíchaná s komercí.