Školní knihovna - místo rozvoje čtenářství, 1. část - Ideál

Z žádných právních předpisů nevyplývá, že škola má povinnost založit a vést (a financovat) školní knihovnu, ale jistě se s většinou shodneme, že stále platí slova J. A. Komenského: "S pomocí knih se mnozí stávají učenými i mimo školy. Bez knih nebývá učený nikdo ani ve škole." V pražské organizaci Nová škola, o. p. s., se již delší dobu věnujeme podpoře dětského čtenářství a opakovaně můžeme sledovat, jak školní knihovny podobné té v Chrasti hrají důležitou roli v rozvoji čtenářské gramotnosti jejich žáků. První díl naší série o školních knihovnách představuje jejich ideální podobu. Ideály bývají sice většinou nedostižné, ale dávají jasný směr k cíli a potřebný entuziasmus.

Většina dospělých si nevzpomíná, kde se v jejich základní škole nacházela knihovna ani zda do ní chodili. O knihovně se musí vědět neboli knihovna musí být vidět! Ideální (a výrazně a krásně označený) vstup do knihovny je tam, kudy procházejí všichni návštěvníci školy, včetně rodičů doprovázejících své děti. V každém případě ale musí být vstup do knihovny přístupný všem dětem ve škole v době, kdy má knihovna otevřeno - tedy např. žádné zamčené dveře mezi 1. a 2. stupněm.

Ideální knihovna má otevřeno v době, kdy do ní mohou a chtějí chodit čtenáři. Ve škole to znamená ráno před vyučováním (vstup i pro rodiče), o přestávkách, během přestávky na oběd a alespoň hodinu po obědové pauze. Pro druhý stupeň by bylo vhodné mít otevřeno nejméně dva dny v týdnu, kdy probíhá odpolední vyučování. A ještě je tu družina... Pochopitelně vždy nelze mít otevřeno celý den, i když i takové školní knihovny existují¹⁾.

Knihovna není sklad, knihy se vybírají a čtou jen tehdy, pokud čtenáře zaujmou. A knihy zaujmou, pokud jsou vidět: není třeba se bát vystavit jednotlivé knihy, použít frontální stavění, seskupit k sobě pár knih podle tématu, autora, ilustrátora, barvy obalu... Atraktivní a průběžně doplňovaný knižní fond je jedním z hlavních pilířů podpory čtenářství.

Knihy by také měly zahrnovat všechny čtenářské úrovně od nečtenářů (první třída) až po pokročilé čtenáře (na odbornou literaturu pro pedagogy nezapomínaje). Je vhodné fond rozdělit právě podle čtenářských úrovní, ale zároveň jej vnitřně dále členit obsahově a žánrově. Neměly by chybět ani komiksy.

Školní knihovna by měla být v první řadě bezpečným a příjemným místem, kam děti rády chodí, místem, kam se každé z nich může jít na chvíli "schovat" o přestávce před hlukem, spěchem, létající houbou ve třídě... Vztah ke knihovně, resp. ke čtení, lze budovat už od první třídy s nečtenáři. Učitel může pravidelně vodit svou třídu do knihovny na předčítání nebo poslech audioknih, čtenářské lekce, pracovat zde s informacemi a především věnovat čas samotnému čtení při čtenářských dílnách. Knihovna by také měla být místem, kde probíhá vrstevnické doporučování knih, děti zde v hovorech o knihách mohou získat knižní tipy a hned si tituly vypůjčit.

Zvláštní kapitolou jsou dětští pomocníci v knihovně. I tak se dá podporovat vztah ke čtení a knihám - tím, že se může dítě podílet na "dospělých" činnostech.

Ideální školní knihovna nabízí dětem účast na jednorázových nebo průběžných čtenářských akcích: na Noci s Andersenem, tematických odpoledních, celoškolní čtenářské soutěži, knižním bazaru, Noci literatury, besedách s autory, ilustrátory, nakladateli apod.

Knihovna by měla být v samostatné místnosti, která poskytuje klidné, útulné prostředí. Je vhodné prostor rozdělit na několik menších, aby vznikly čtecí koutky. Knihovna ale určitě není školní třída - žádné lavice! V milém prostředí se dobře čte, čtení se pak v očích dětí stává příjemnou činností, proto se vyplatí investovat do koberečků, polštářů, křesel... Samozřejmostí jsou police a regály (nejen) s knihami dostupné pro všechny děti.

Tohle všechno stojí peníze. Ty plynou primárně z rozpočtu školy (velkou roli zde hraje přístup vedení školy i rady rodičů). Na podporu školní knihovny lze uspořádat dobročinný knižní nebo jiný bazar, sběr papíru a jiné benefiční akce. Někdy podpoří knihovnu i rodiče (či jejich firma) finančním darem, který lze odepsat z daní. A pak jsou tu průběžně vypisované granty a šablony.

Kromě školní knihovny existuje i další právní forma knihovny ve škole, kterou je veřejná knihovna. Ta poskytuje služby nejen žákům a pedagogům školy, ale také veřejnosti. Je evidována jako veřejná v oddělení literatury a knihoven na Ministerstvu kultury ČR²⁾ a může takto získat granty od ministerstva na provoz, nákup knih apod. Takových školních knihoven v současné době v ČR najdeme osm. Jejich velkou výhodou je metodická podpora velkých, organizačně nadřazených knihoven a např. také možnost půjčovat si od nich "putovní" výměnný fond.

Aby ideální knihovna vznikla a fungovala, musí v ní škola skutečně vidět smysl. Vědět, v čem spočívají její výhody. Eva Fojtíková ze ZŠ Hnojník z vlastní školně-knihovnické praxe vyjmenovává následující: "Všichni žáci školy si mohou vypůjčovat knihy k domácímu čtení přímo ve škole. Žáci mohou do knihovny přicházet a číst si zde, a to každý den před vyučováním, o velkých přestávkách, po vyučování a v době, kdy mají volnou hodinu či čekají na kroužek. V jejích prostorách se mohou konat čtenářské dílny, které jsou součástí výuky ČJL. Prostor knihovny je k tomuto účelu upraven tak, aby zde mohla konat čtenářskou dílnu celá třída. V knihovně se mohou mimo vyučování konat setkání čtenářských klubů. Do knihovny může přicházet školní družina, aby zde prožila čtenářské odpoledne, které pro ni spolu s vychovatelem připravil knihovník. V jejích prostorách se mohou scházet zájemci o interpretaci poezie a pořádat zde recitační přehlídky. Mohou se tady konat vrstevnické debaty o knihách. V prostorách knihovny se mohou konat besedy se spisovateli a ilustrátory knih. Mohou se realizovat setkání čtenářů na takových akcích, jako je například Noc s Andersenem. Prostřednictvím knihovny se mohou žáci zapojit do dalších čtenářských projektů, jako je např. Čtení pomáhá. Děti mohou v knihovně poslouchat audioknihy. A to vše v kultivovaném prostředí, kde můžeme ‚být' s knihami, v místě silné atmosféry, v níž nelze nepodlehnout kouzlu knih a jejich příběhů."

Rozvoj čtenářství není jedinou potřebou školy, na kterou funkční školní knihovna představuje odpověď. V Hnojníku nahlíží na využití školní knihovny také z úhlu rozvoje žákovských kompetencí, výuky průřezových témat, prevence školního neúspěchu i rizikového chování a nezapomínají ani na podporu pedagogů. Jaká je jejich koncepce školní knihovny a jak se jim daří ji naplňovat, bude součástí dalšího dílu této tematické série článků.