Nedávno minulá doba karantény obrátila na nějakou dobu vše ve školství vzhůru nohama. Došlo k bezprecedentnímu a na naše poměry velmi dlouhému narušení docházky do školy i tradičního vyučování. Výrazně se musela proměnit práce se žáky i jejich rodiči. Jak pokračovat ve výuce, když děti několik měsíců nechodily do školy (v září to pro některé z nich bude půl roku), jak poznat a pochopit, co z látky vynechaly, čemu neporozuměly, co jim rodiče nedokázali dobře vysvětlit nebo jim vysvětlili po svém a jinak než ve škole? Jak zjišťovat výsledky domácí práce a jak je spravedlivě hodnotit? Jak vůbec celkově hodnotit vzdělávací výsledky? Ale také jak zorganizovat maturity, státní závěrečné zkoušky na vysokých školách? Letos jsme vše nějak vyřešili. Je možné, že něco se stane velmi rychle minulostí. Přesto se nabízí otázka, jak ve školství postupovat dál. Jinak řečeno, jak vhodně využít zkušenosti, které jsme neočekávaně získali v uplynulém půlroce. Jaké poučení si vzít pro budoucnost vzdělávání dětí? Jak se připravit na podobné situace, které s určitou pravděpodobností přijdou? Když už se stalo, měli bychom narušení tradiční výuky brát jako příležitost ke změnám. Nebo máme navázat jednoduše tam, kde jsme 12. března skončili, a neměnit vůbec nic?
Je pravděpodobné, že se vše časem opravdu vrátí jakž takž do zajetých kolejí a my si oddychneme, že máme minulé nepříznivé události za sebou, a budeme se tvářit, že vše je jako dřív. Posléze zapomeneme, zůstane v nás pouze přesvědčení, že bez školy není vzdělání možné, protože někteří rodiče nepracovali vůbec, jiní málo a špatně, všechno je zase, jak má být, a že budeme pokračovat