Milé čtenářky, milí čtenáři,
poprvé mám tu čest oslovit Vás v nové roli ministra školství, shodou okolností v Letním speciálu, který je tematicky věnován spolupráci ve všech jejích podobách a dimenzích. Jsem přesvědčen, že je to téma mimořádně nosné a aktuální, protože právě spolupráce klíčových aktérů založená na jejich otevřené debatě a součinnosti může významně přispět k překonávání některých slabin našeho značně decentralizovaného vzdělávacího systému.
Deficity v komunikaci mezi centrálními orgány, zřizovateli i vedeními škol se naposledy připomněly v předprázdninové eskalaci problémů souvisejících s rostoucím nesouladem mezi nabídkou oborů středního vzdělávání a měnícími se aspiracemi žáků. Přestože se problém ve skutečnosti týkal jen určitých regionů a typů škol, jasně ukázal některé dlouhodobé a komplexní nedostatky našeho vzdělávacího systému, které jsme v předchozích dobách nemohli nebo nechtěli řešit, ať už z nedostatku sil, odhodlání, energie, či z důvodu chybějících finančních prostředků.
Vedle přiznání nevyhovující struktury středního školství, která už neodpovídá životnímu stylu a potřebám společnosti, jsme si opět museli připomenout, že přes veškeré úsilí jednotlivých aktérů, kteří s obrovským nasazením realizují skvělé dílčí aktivity a projekty, se náš vzdělávací systém čím dál víc zadrhává při přechodu z jedné vzdělávací úrovně na druhou. To významně přispívá k tomu, že sociální rozdíly, které by se v průběhu vzdělávacího procesu měly postupně smazávat, se spíše utvrzují. Naše školství nefunguje dobře jako sociální výtah.
Řešením tohoto stavu přitom není nutně revoluce - ty ve školství málokdy dopadnou dobře, ale spíš svižnější evoluce. S ohledem na rostoucí nároky na znalosti a dovednosti našich dětí v rychle se měnícím světě je nejvyšší čas otevřít vážnou debatu o prodloužení povinné školní docházky tak, aby zasahovala až na úroveň střední školy a aby žádné dítě neopouštělo vzdělávací systém hned po skončení základního vzdělávání. V řadě vyspělých zemí je to běžné a nás čeká složitá debata o variantách takového řešení.
S prodloužením povinné školní docházky pak logicky souvisí potřeba posílení všeobecného charakteru vzdělávání, zejména v prvních ročnících střední školy, což vyžaduje rozšíření kapacity a nabídky oborů schopných tvořit alternativu ryze odborného školství směřujícího své absolventy bezprostředně na trh práce. V návaznosti na tento krok je pak nutné upravit i nabídku terciárního vzdělávání, jehož příliš velká část se naopak zaměřuje na přípravu pro akademickou a vědeckou dráhu, zatímco chybí polytechniky nebo obdobné školy, které by se výlučně soustředily na profesní přípravu.
Prodloužení povinné školní docházky by pak zřejmě zklidnilo i vášnivou diskuzi nad úpravou rámcových vzdělávacích programů na základních školách, kterou nelze zodpovědně vést bez zamyšlení se nad podobou navazujících stupňů školství. Prodloužení povinné školní docházky o dva roky na střední škole by umožnilo najít dostatečnou hodinovou dotaci například i pro výuku
mediální
a finanční gramotnosti, druhého cizího jazyka nebo estetickou výchovu, jejímž cílem už by nebylo naučit malovat nebo zpívat, ale vnímat umění ve všech jeho podobách.Všechny tyto potřebné změny si žádají spolupráci a součinnost aktérů, a to na všech úrovních. Věřím, že právě tento časopis, který je významnou platformou pro sdílení dobré praxe a současně i fórem pro tříbení odborných pohledů, může být místem, které spolupráci usnadní.