Sociální pedagog - pilotní zavádění pozice do škol MČ Praha 7 (1. část)

Není úlohou tohoto článku opakovat známé skutečnosti, které provázejí snahy pedagogické veřejnosti zavést pozici sociálního pedagoga do legislativy a jeho nepostradatelnou práci pro školy tak konečně ukotvit a „legalizovat“ (což se doposud z nejrůznějších důvodů nepodařilo), ale nabídnout možnost řešení, kterou zvolila městská část Praha 7.

Když v roce 2009 zahájil svoji činnost projekt Centra podpory inkluzivního vzdělávání¹⁾, realizovaný tehdejším Národním ústavem pro vzdělávání, vznikly v regionech multidisciplinární týmy, které byly k dispozici zapojeným školám. Týmy byly tvořeny několika odborníky: pedagogy – didaktiky a metodiky, psychology, speciálními pedagogy a také sociálními pracovníky. Projektu se zúčastnilo i několik škol městské části Praha 7. Již tehdy se ukázala důležitost sociální práce ve školách, a to nejen v takových, které mají vyšší procento žáků ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí či žáků s odlišným mateřským jazykem, ale ve všech školách bez výjimky. Někdy v této době se tedy naše školy začaly seznamovat s možnostmi, ale i s limity sociální práce ve školách.

V každé škole, základní i mateřské, se najdou děti, jejichž rodinné zázemí a prostředí není ideální, ať už jen dočasně, nebo dlouhodobě. Čas od času potřebuje podporu a pomoc i dítě, které nepochází z rodiny na hranici chudoby nebo v níž rodiče nejsou schopni či ochotni své dítě ve vzdělávání podporovat. Stačí, aby v rodině došlo k nepředvídatelné události, jakou může být rozvod rodičů, úmrtí v širší rodině či naopak příchod nového sourozence, náhlá nutnost intenzivní péče o dalšího člena rodiny, ztráta zaměstnání rodičů a s tím související napjatá situace, případně se objevil jiný problém, který se dítěte nemusí na první pohled zdánlivě dotýkat. Změna sociální či vztahové situace v rodině se totiž vždy dotýká především dětí, které se s ní často musí vyrovnat samy, bez pomoci.

Události několika posledních let, kdy na rodiny dopadaly následky opatření souvisejících s pandemií covid-19, školy byly uzavřené, což mělo obrovský vliv na psychiku dětí, a dnešní složitá ekonomická situace, zdražování základních životních potřeb a podobně, mají často za následek zhoršení sociálních podmínek i v rodinách, které dosud podobné problémy nemusely řešit.

Příznaky signalizující problémy v rodině žáka, jeho zhoršené psychické rozpoložení, jež má vliv na chování a výkony ve škole, by měl empatický učitel umět rozeznat. Úkolem pedagoga ale není změnit rodinné prostředí. Jeho upřímná snaha dítěti pomoci se může z nejrůznějších důvodů minout účinkem. Učitel nemá obvykle zkušenosti z oblasti sociální práce a jejích metod, není školen v problematice komunikace s lidmi ve složitých či krizových situacích, často nemá (a není to ani jeho úkolem) přehled o možnostech podpory ze strany souvisejících sociálních, vzdělávacích či návazných služeb a většinou ani nemá na tuto činnost dostatek času, protože prostě musí především učit.

A zde přichází na scénu role sociálního pedagoga. Pod pojmem pedagog si obvykle představíme „učitele“, tedy někoho, kdo děti vzdělává, hodnotí a podobně, sociální pedagog je však spíše průvodcem, a to nejen pro samotné dítě, ale i pro jeho rodinu či pro komunitu, která má na dítě vliv, a v neposlední řadě také pro učitele dítěte. Tím vlastně naplňuje původní význam slova paidagógos(řecky: paidagogeo – paidós: dítě, ágein: vést, doprovázet).

Městská část Praha 7 jako zřizovatel šesti základních a sedmi mateřských škol se vždy zajímala nejen o vzdělávací možnosti dětí, ale i o jejich sociální zázemí. V době covidové pandemie zahájila činnost poradna pro rodiny s dětmi zaměřená především na prevenci či řešení školního neúspěchu způsobeného ekonomickými těžkostmi rodiny; ve spolupráci s projektem MAP II²⁾ poté proběhl kulatý stůl – setkání zástupců škol, sociálních odborů, OSPOD a dalších relevantních odborníků, po jehož skončení se výrazně zlepšila do té doby ne zcela ideální spolupráce mezi všemi těmito skupinami.

Snaha MČ řešit problematiku sociální práce ve školách vyvrcholila realizací projektu Sociální poradenství na Praze 7³⁾, jenž jako jednu ze svých klíčových aktivit pilotuje zavádění pozice sociálního pedagoga do škol.

Pro pilotní ověření byly vybrány dvě základní školy, v nichž je již dlouhodobě vyšší procento žáků ze sociálně znevýhodněného prostředí. Realizaci procesu zavádění pozice sociálního pedagoga se v následujícím díle budou věnovat sociální pedagožka a paní ředitelka jedné z těchto škol.