Sociální pedagog - pilotní zavádění pozice do škol městské části Praha 7 (3. část)

Během své dosavadní kariéry sociálního pracovníka jsem získala zkušenosti a dovednosti, které velice oceňuji v nynější práci. Nejvíce využívám metody case managementu, komunikační dovednosti, zkušenosti z práce s rodinami a uplatňováním metod ze systemické psychoterapie. Dále se mi hodí kurzy krizové intervence, práce s náročným klientem, asertivní sociální práce, metody individuálního plánování (např. IVÝP), získaný přehled o různých sociálních službách v Praze, orientace ve státním sociálním systému, sociální politice i péči.

SP se zaměřuje na děti, mládež i celé spektrum dospělých osob. V případě působení v základní škole jsou jeho cílovou skupinou žáci docházející do školy, jejich rodiče i samotní pedagogové (učitelé, asistenti pedagoga). Ve vztahu k žákům a rodičům SP využívá metody sociálního poradenství, sociální práce s rodinou, case managementu a sociální prevence, které může poskytovat jak ambulantně, tak i v rámci terénní práce.

SP není ve škole jen pro žáky a rodiny ze sociálně slabého prostředí. SP je zde pro všechny žáky, rodiče a pedagogy, kteří řeší aktuální závažnou či složitou životní situaci. Pozice SP proto není pozicí potřebnou pouze v některých školách (jako jsou např. školy s vyšším procentem žáků z romské či jiné komunity nebo školy se spádovou oblastí ve vyloučené lokalitě), potřeba zaměřit se na sociální rovinu výchovně vzdělávacího procesu a pracovat s ní existuje ve všech základních školách.

V první řadě je důležité vyjasnit si, co škola od role SP očekává a jak bude chtít, aby tuto roli v rámci školního týmu vykonával. SP musí mít podporu vedení školy. SP potřebuje mít ve škole mezi profesionály oporu a spojence – například výchovného poradce, metodika prevence, speciálního pedagoga nebo školního psychologa – a spolupracující třídní učitele.

Při zavádění pozice sociálního pedagoga je nutné jasně vymezit jeho vůči dalším odborným pracovníkům ZŠ, kteří působí ve školním poradenském pracovišti (ŠPP). Nezbytné je seznámit s náplní práce SP pedagogy a další pracovníky školy a ujistit je o partnerské rovině spolupráce. V neposlední řadě je také důležité představit činnosti SP rodičům a dětem.

Nám se osvědčil harmonogram hospitací ve všech třídách. První byly třídy druhého stupně, kde třídní učitel viděl potenciální klienty SP, poté podobné třídy z prvního stupně a následovaly ostatní třídy. Hospitace probíhala vždy celé dopoledne. Po mém představení a popsání mé práce jsem s každou třídou strávila 3-4 vyučovací hodiny (včetně přestávek), před nebo po hospitaci jsem měla mapující rozhovor s třídním učitelem. Následovalo seznámení s rodinou potřebného žáka a zmapování potřeb celé rodiny. Nejčastějším tématem ze strany pedagoga byla velká absence žáka, velké nedostatky v učivu, sociální situace rodiny. Z mého mapování v rodinách vyšlo najevo, že viditelné problémy s absencí či školním neúspěchem jsou jen vrcholem ledovce. Rodiny se potýkají s velice pestrými situacemi. Mohu konstatovat, že s každou rodinou řeším jinou obtíž.

Účastnila jsem se také všech porad pedagogického sboru, výchovných komisí i individuálních rozhovorů třídních učitelů s rodiči jednotlivých žáků, na třídních schůzkách jsem byla představena všem rodičům. Díky těmto aktivitám se podařilo zviditelnit mou přítomnost ve škole, a tak nebyl problém s navazováním spolupráce s jednotlivými rodinami, žáky a pedagogy.

Cílem spolupráce je poznat prostředí, ze kterého dítě pochází (a chápat omezení či výhody, které si dítě z prostředí přináší), motivovat rodinu k podpoře dítěte během jeho vzdělávací cesty a podpořit jeho školní úspěch. Cílem je tedy zlepšení kvality života žáka, potažmo celé rodiny, a následně zlepšení školního úspěchu.

Někdy může být velmi těžké navázat kontakt s rodiči žáků, kteří se potýkají se sociálním znevýhodněním. Tito rodiče moc o kontakt se školou nestojí, může se zdát, že se mu přímo vyhýbají. Ne vždy jsou důvodem neochota nebo nezájem! Jsou to spíše obavy z nepříjemné kritiky, nedorozumění, nepochopení a nepřijetí. Právě pro tyto případy je velice důležitá pozice sociálního pedagoga, který může být prostředníkem a spojovatelem mezi školou, rodinou a komunitou.

Jednou z nezbytných součástí mé práce je práce v terénu. Možnost poznat rodinu v jejím přirozeném prostředí nebo v neutrálním prostředí. Rodiny často řeší problémy, které jsou v porovnání se školní úspěšností jejich dítěte daleko závažnější (nejisté bydlení, nadměrné dluhy, nedostatek finančních prostředků na základní potraviny nebo ošacení), což je v jednání s nimi vždy potřeba náležitě zohlednit.

Porozumění a přijetí rodiny se všemi jejími obtížemi je základním kamenem k navázání vztahu s rodinou. SP nevystupuje jako odborník, ale jako průvodce – podpůrce rodiny na cestě ze začarovaného kruhu. Hledám společně s rodinou možné varianty řešení a nechávám na rodině odpovědnost za její rozhodnutí. Respekt k rozhodnutí a cestě rodiny je druhým nejdůležitějším kamenem v základech vztahu.

Otevřená komunikace, neutrálnost a opravdovost (autentičnost) jsou dalšími možnými kameny v základech.

Jak jsem psala výše, je důležité mít přehled o dostupných službách, které by rodina mohla potenciálně využít. Já mám tu výhodu, že mým hlavním zaměstnavatelem je MČ, a tak mám k sociálnímu odboru MČ (OSV, OSZ, OSPOD) jednodušší cestu. Jsou to první spolupracovníci, se kterými situaci rodiny probírám. Dále je třeba znát veškeré dostupné neziskové služby z širokého spektra podpory (NZDM, podpora rodiny, duševní zdraví, dluhová problematika, občanské poradny, právní služby, asistenční služby apod.).

Pro dobrou spolupráci se mi osvědčilo jednou za čas se s pracovníky spolupracujících organizací setkat a mít s nimi neformální „porady“, případně platformy.

SP potřebuje, pokud jeho činnost ve škole má mít smysl, poznat důvěrně školu, studenty a učitele a sžít se s nimi. Čím méně intenzivní je angažmá SP v dané škole (čím nižší je jeho úvazek, čím méně je ve škole fyzicky přítomen), tím déle sladění se s organismem školy trvá. Pokud má mít SP prostor pro individuální práci a pokud má mít možnost intervenci a preventivní působení nejen začít, ale také dlouhodobě rozvíjet, je smysluplné, aby ve škole působil nejméně v objemu polovičního úvazku.

Ideální by bylo, aby na 1. a na 2. stupni působili dva různí „poloúvazkoví“ pracovníci (SP), ve výsledku by tak vycházel celý úvazek na celou školu.

SP by dle mého názoru neměl mít zároveň učitelský úvazek. Pokud ho nemá, znamená to, že žáky nikdy nekontroluje a nehodnotí ve vztahu ke studijním povinnostem. V tom spatřuji výhodu při sociálně-pedagogické práci nejen s žákem, ale i jeho rodinou.

„Práce sociálního pedagoga ve škole by se měla vyznačovat empatií, pochopením problémů žáků, autentickým vystupováním, uměním naslouchat, navozovat atmosféru důvěry a zbavovat žáky strachu při svěřování se s problémem. Takový pedagog nesmí moralizovat a mentorovat, ale měl by podporovat pozitivní stránky osobnosti a pozitivní motivaci při zvládání školních povinností.“ (Kraus, B. . Praha: Portál, 2008.)