Stravné – výpočet a krácení v roce 2009
Jsme příspěvkovou organizací. Zaměstnanci byli vyslaní na pracovní cestu (LVVZ) s žáky a dostali uhrazenou snídani, oběd i večeři. Mají v tomto případě ještě nárok na krácené stravné? Jestliže ano, v zákoníku práce je uvedeno, že se krátí za každé jídlo, ale není zde uvedeno, kolik procent je za snídani, kolik za oběd a kolik za večeři. Jak se tedy stravné krátí?
Související předpisy:
* § 163 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
* § 170 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce
* § 176 odst. 1, 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce
ODPOVĚĎ:
Podmínky pro poskytování náhrad cestovních výdajů při pracovních cestách zaměstnanců, a to tuzemských i zahraničních, upravuje sedmá část platného zákoníku práce, tj. zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně způsob krácení stravného při tuzemských pracovních cestách stanoví pro všechny zaměstnavatele jednotně jeho ustanovení § 163 odst. 2. V tomto ustanovení je přesně stanoveno, že bylo-li zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá (ani sebemenší částkou), je zaměstnavatel oprávněn za každé uvedené jídlo stravné krátit až o hodnotu
a) 70 % stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 35 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
c) 25 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin (tj. do 24.00 hodin).
Pozor však na to, že zaměstnanci je zaměstnavatel povinen před pracovní cestou oznámit, zda bude stravné krátit či nikoliv a v případě, že bude chtít stravné krátit, musí zaměstnanci současně sdělit i konkrétní míru krácení. Pro zaměstnavatele ve státní správě (tam jsou zahrnované i příspěvkové organizace) zmíněnou povinnost stanoví jednoznačně ustanovení § 176 odst. 3 shora citovaného zákoníku práce. Zde je jasně stanoveno, že nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance na pracovní cestu výši stravného podle odstavce 1 (tj. § 176 odst. 1, tedy v rámci stanoveného rozpětí) a míru jeho krácení podle § 163 odst. 2, přísluší zaměstnanci stravné ve výši dolní sazby rozpětí podle odstavce 1 (tj. 60 Kč nebo 92 Kč nebo 144 Kč podle doby trvání pracovní cesty).
Ze shora uvedeného ustanovení § 163 odst. 2 by mělo být zřejmé, že konkrétní procentuální výši pro krácení stravného při každé pracovní cestě určuje výhradně a sám zaměstnavatel, a to v prvním časovém pásmu (písmeno a)) za jednotlivé jídlo od 1 do 70 % z přiznávaného stravného, ve druhém časovém pásmu (písmeno b)) za jednotlivé jídlo od 1 do 35 % a ve třetím časovém pásmu (písmeno c)) za jednotlivé jídlo od 1 do 25 % za jednotlivé jídlo. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že platná právní úprava je však postavena na principu, že zaměstnanci musí, při aplikaci krácení stravného, být vždy ponechána alespoň nějaká částka (jakoby na občerstvení, tedy 25–30 %), proto je krácení stanoveno vždy „až o hodnotu“. Tato právní úprava je však, podle stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí, postavena současně na tom, že zaměstnanci by nemělo být v prvém časovém pásmu poskytnuto více než jedno jídlo, ve druhém časovém pásmu více než dvě jídla a teprve ve třetím časovém pásmu tři jídla, což je pro praxi často nepřijatelné. V praxi se totiž často objevují i takové situace, kdy zaměstnanci je i v prvním časovém pásmu poskytnuto více než jedno jídlo a někdy dokonce všechny tři jídla. Lze proto doporučit i takové řešení, aby zaměstnavatel, pokud bude chtít u svých zaměstnanců krátit stravné při jejich pracovních cestách (tuzemských i zahraničních, protože pro zahraniční pracovní cesty platí podle § 170 odst. 5 téhož zákoníku práce obdobné řešení), aby rozhodl, že bude za každé bezplatně poskytnuté jídlo krátit zaměstnancům stravné o 25 % a bude vždy v souladu se zákonným zněním a navíc se vždy dopočítá nejen zaměstnavatel, ale i zaměstnanec při kontrole, zda mu bylo stravné přiznáno zaměstnavatelem ve správné výši. Zaměstnavatel může krácení stravného stanovit ve vnitřním předpisu anebo ho určovat každému zaměstnanci jednotlivě při každé jeho pracovní cestě (v tomto případě je vhodné tuto skutečnost uvést písemně na přední stranu cestovního příkazu v rámci určených podmínek pracovní cesty).
Pro úplnost je třeba podotknout, že podle platné právní úpravy lze poskytovat cestovní náhrady (a tedy i stravné) pouze zaměstnancům, nikoliv žákům a studentům. Žáci a studenti nejsou zahrnuti do personálního rozsahu zákoníku práce (nevztahuje se na ně, protože nemají uzavřený pracovní poměr ani poměr založený dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr).
Z uvedeného vyplývá, že pokud bylo zaměstnancům před zahájením jejich pracovní cesty oznámeno, že jim bude stravné kráceno, protože budou mít zabezpečené celodenní bezplatné stravování (tj. snídani, oběd a večeři), a současně přesná míra krácení, musí být stravné kráceno a zaměstnanci vyplacena zbývající procenta stravného (při celodenním bezplatném stravování by doplácená část stravného činila minimálně 25 % stravného). Pokud zaměstnavatel zaměstnancům před zahájením pracovní cesty krácení stravného a míru krácení neoznámil, přiznává zaměstnancům při poskytování bezplatného stravování stravné v nejnižší částce vzhledem k ustanovení § 176 odst. 3 zákoníku práce, jak bylo shora vysvětleno.