Tiché dohody vládnou českému vzdělávání

Povinná školní docházka v Česku je pro motivovanější rodiče závodem o umístění v dobré škole. Jednotlivé kluby (školy) jsou homogenní týmy, které ve vzájemném porovnání vykazují velké rozdíly. Členství v mnoha z nich je prestižní záležitostí, silně závislou na dobrém socioekonomickém postavení jednotlivých hráčů (dětí). Neperspektivní junioři bývají umisťování v klubech s nižší frekvencí tréninků. Hlavní rozhodčí (MŠMT) nastavuje jednotná pravidla, jejichž výklad se regionálně liší a na mnoha lokálních vzdělávacích hřištích se nepískají zjevné fauly. A to i kvůli tlaku přihlížejících diváků.

V takovém závodě ovšem prohráváme všichni. Český systém je dlouhodobě nespravedlivý, domácí prostředí žáků má na jejich výsledky větší vliv než v jiných zemích. Graf ukazuje, že v ČR máme nadprůměrné rozdíly mezi školami a naopak malé rozdíly ve výsledcích žáků jednotlivých škol. To značí, že nerovnosti panují v rámci celého systému, a nejedná se tedy „jen“ o několik segregovaných romských škol na jedné straně spektra, ale i o množství tříd a škol výběrových na straně druhé. Tam patří kromě víceletých gymnázií i prestižní a výběrové třídy a školy vyprofilované na různé předměty, které si žáky vybírají často již při vstupu do 1. třídy.

V Česku věříme v prospěšnost diferenciace, v to, že pomalejší děti nemají zdržovat ty rychlejší, v to, že dětem s nedostatečnou rodinnou podporou vytvoříme bezpečné prostředí někde bokem. Zároveň i v to, že mnohé jiné děti si zaslouží péči ve vybraných předmětech v exkluzivních třídách. Očekávání voličů a nabídka lokálních politiků se potvrzují navzájem v tichých dohodách a vytváří tak stabilní selektivní ekosystémy.

Jen výjimečně na sebe vezmou politici riziko spojené s narušením tiché dohody a pokusí se o spravedlivější vzdělávací politiku. V Krnově došlo ke zrušení segregované romské školy a k začlenění jejích žáků přenastavením spádovosti ve vyloučené lokalitě. Podobné nástroje (spádové oblasti, vysvětlování některým rodičům, jaké školy jsou pro jejich děti ne/vhodné, nejednotná diagnostika v poradnách apod.) však bohužel většinou vedou naopak k potvrzování tichých dohod.

To, že vzdělávací nerovnosti se týkají celé populace, je vidět na strategiích mnoha rodičů od pečlivého výběru škol přes zápisovou turistiku až k taktizování s odklady dětí kvůli přípravě na zkoušky na víceletá gymnázia. Je třeba si přiznat, že svým způsobem udržujeme všichni. I zastánci inkluze přivřou v nejlepším zájmu svého potomka oči. Nikdo nechce ohrozit kvalitu jeho vzdělání špatně nastaveným systémem. Chováme se racionálně, rodiči i politici.

Zlepšení situace nepřispívají ani malá očekávání pedagogů vůči všem dětem. Čeští pedagogové v mezinárodním srovnání deklarují výrazně menší schopnost motivace žáků a jejich přesvědčování, že mohou mít dobré výsledky (TALIS 2018). „Učitelé nevěří, že jejich odpovědností je klást vysoká očekávání, poskytovat naději žákům, kteří mají potíže, a motivovat je k učení. Rovněž nevěří ve smysluplnost svého úsilí: žáci podle nich nemohou překonat své znevýhodnění.“ ( . Ed. D. Greger, J. Simonová a J. Straková. Praha, 2015, s. 148)

Strategie 2030+ správně vytyčuje snižování nerovností jako prioritu. Nezohledňuje ovšem fakt, že se velká část moci v naší vzdělávací soustavě nachází u zřizovatelů a škol. Trefně to vystihl bývalý ministr Balaš: „Školství máme výrazně decentralizováno, role MŠMT je možná metodická, kontrolní, přerozděluje prostředky… Řízení je mišmaš, samozřejmě. Myslím, že jsou jiné modely řízení školství, které jsou efektivnější.“ (ČrO, Interview Plus, 24. 3. 2023)

Ve sporu mezi selektivními zájmy lokálních voličů a národními strategiemi usilujícími o rovné šance zatím vyhrávají místní řešení, která nerovnosti spíše prohlubují. V Člověku v tísni jsme přesvědčeni, že situaci nelze změnit konsensem. Je potřeba proměna infrastruktury vedoucí k narušení zmíněných tichých dohod. V současnosti se nabízí rozšíření středního článku podpory o řídicí komponentu s pravomocemi ovlivňovat lokální vzdělávací politiku, spolurozhodovat o výběru a odvolávání ředitelů škol, spoluurčovat spádové oblasti, koordinovat podpůrné nástroje apod. Měla by být znovu vytvořena jednoduchá odvětvově řízená struktura MŠMT jako prodloužená ruka úřadu na lokální úroveň. Stávající výhradně podpůrný model středního článku bez řídicích pravomocí může paradoxně tiché dohody posílit.

Velmi potřebné je i posílení důvěry pedagogů v to, že schopnosti dětí nejsou fixně dané. Příprava a podpora současných i budoucích pedagogů má být rámována nikoli vírou v dobro diferenciace, ale posilováním přesvědčení v dobro společného vzdělávání.

Věřím, že oslabením lokálních tichých dohod a víry v dobro diferenciace můžeme zvýšit spravedlivost našeho vzdělávacího systému a posunout se směrem k úspěšným zemím, které vykazují malé rozdíly mezi školami a garantují tak podobnou kvalitu všech škol (země ve spodní části výše uvedeného grafu).