Na neúspěšné děti se běžně díváme jako na méně nadané. Často navíc vyrůstají v nepříliš podnětných rodinách, což vnímáme jako znevýhodňující okolnost. Nedostatečné výsledky však v posledku stejně ve všech případech připisujeme samotnému dítěti. Je to zřejmé z různých výroků: „kdyby se víc snažil“, „jen kdyby trochu chtěl“… Podobně kolem vysvědčení zaznívají diskuse, jestli máme děti odměňovat za pěkné známky a trestat za špatné. Připisujeme tím dětem mnohem silnější
kompetence i zodpovědnost za vzdělávací výsledky, než vůbec ve skutečnosti mohou mít. A tímto pohledem se zároveň dostáváme do velmi nevýhodné pozice a výrazně si tím omezujeme možnosti vlastního působení.
Zkusme proto otočit naši optiku o 180 stupňů a dívejme se na neúspěchy dětí (jistě to platí i pro úspěchy) z pohledu příležitostí, které mají k učení, a míry podpory, která se jim dostává. Výchozí teze pak budou znít: Některé děti mají výrazně snížené příležitosti vzdělávat se. A proto nemají dobré výsledky a jsou neúspěšné nejdříve ve škole a často později i v dospělém životě – pracovním i soukromém. A když mírně odhlédneme od dispozic, se kterými možná přicházejí