Úraz na pracovní cestě

Jak postupovat v případě úrazu zaměstnance na pracovní cestě a kdy je možné takový úraz považovat za pracovní se dozvíte z následujícího příspěvku.

Příklad z praxe: Zaměstnankyně rozpočtové organizace se zúčastnila týdenního školení v jiném městě. Ráno (v 7.15 h) při cestě z ubytovny do místa konání tohoto školení (začátek 8.00 h) si způsobila úraz s předpokládanou dobou pracovní neschopnosti dva měsíce. Obvyklá pracovní doba v organizaci je 6.45 – 15.15 h.

Můžeme tento úraz hodnotit jako pracovní s odpovídajícím finančním vyrovnáním?

Návrh řešení: V uvedeném případě mohu poskytnut pouze svůj vlastní názor, protože judikatura k případu úrazu na pracovní cestě neexistuje, a to ani v návaznosti na dnes platný zákoník práce (tj. zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ani z doby platnosti starého zákoníku práce (tj. zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a jeho prováděcích předpisů (zejména nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů). A tento můj názor je, že se v daném případě o pracovní úraz nejedná, protože k úrazu nedošlo v přímé příčinné souvislosti s vlastním předmětem pracovní cesty, tedy se školením.

Uvedu důvody. Předně podle ustanovení § 274 odst. 1 zákoníku práce cesta do zaměstnání a zpět není úkonem v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. To navíc stvrzuje ještě jednou ustanovení § 380 odst. 3 zákoníku práce, podle kterého pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět. Naproti tomu podle ustanovení § 273 odst. 1 zákoníku práce je plněním pracovních úkolů činnost, která je předmětem pracovní cesty. Ne bez důvodu se proto v ustanovení § 153 odst. 1 zákoníku práce výslovně stanoví „Podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování, určí předem písemně zaměstnavatel; přitom přihlíží k oprávněným zájmům zaměstnance.“ Z toho vyplývá, že zaměstnavatel by měl před vysláním zaměstnance na pracovní cestu mu písemně stanovit podmínky cesty, zejména kdy a kam a čím se má dopravit a pak místo a dobu plnění úkolů, tedy, co všechno z doby pracovní cesty považuje za plnění pracovních úkolů a přímou souvislost s ním. V daném případě by se mělo jednat o to, že by zaměstnavatel vymezil podmínky cesty tam a zpět, místo, kde bude dotyčný školen a pak podmínky stravování a ubytování. Kdyby to zaměstnavatel udělal předem, pak by asi nedošlo ke sporům ohledně toho, jestli ten úraz je pracovním a ten úraz je úrazem mimopracovním.

Nicméně i tak, když zaměstnavatel tyto podmínky zaměstnanci předem nestanovil, nelze z pouhého faktu, že pracovní doba na pracovišti začíná v 6.45 h a že k úrazu došlo v 7.15 h, dovozovat, že šlo o úraz pracovní. Pro zaměstnankyni byla v tomto případě vlastně cesta z ubytovny do budovy, kde se konalo školení cestou do zaměstnání. Nejvyšší soud se v několika svých rozsudcích odvolal na názor vyslovený v judikátu 21 Cdo 2507/2000 cituji „Při řešení otázky, zda úraz, který utrpěl zaměstnanec, je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, soud posuzuje tuto souvislost z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru.“ Na základě uvedeného docházím k závěru, že k úrazu došlo v době, která nebyla dobou plnění pracovních úkolů na pracovní cestě, a proto takový úraz se musí posuzovat naprosto stejně jako kdyby se dotyčné přihodil např. na pokoji ubytovny ve večerních hodinách. Přímá příčinná souvislost (která je podmínkou vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu z titulu pracovního úrazu) s vlastním předmětem pracovní cesty, tedy se školením, zde není dána. Odpovědnost zaměstnavatele z titulu pracovních úrazů a nemocí z povolání je sice velice široká, je tzv. objektivní, ale i ona má svoje meze, zaměstnavatel odpovídá jen za to, co se stane zaměstnanci při plnění pracovních úkolů a v přímé souvislosti s ním. Jinak řečeno odpovídá za to, co může zejména svými preventivními opatření v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ovlivnit. Na zaměstnavateli však nelze spravedlivě požadovat, aby odpovídal za nerovnosti terénu (chodníku, veřejné komunikace apod.), když zaměstnanec jde do práce nebo jde z práce. Z těch všech důvodů dovozuji, že v daném případě se o pracovní úraz nejednalo.

Související předpisy: § 153, § 273, § 274, § 380 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů § 25 – zrušené nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů Judikát NS 21 Cdo 2507/2000 Řešené příkIady z matematiky pro zákIadní škoIy a osmiIetá gymnázia 2., rozšířené vydání