Už víme, co je to dětský pořad

Předně si samozřejmě musíme položit otázku, k čemu je vůbec dobré nějak striktně

Taková definice je zcela nezbytná v okamžiku, kdy se rozhodneme, že přistoupíme k právě v souvislosti s dětskými pořady, ve snaze nastavit určitou míru ochrany dětského diváka. Pochopitelně se tím nemíní ochrana před samotnými dětskými pořady, ale zpravidla ochrana před různými prostředky komerční komunikace, které dětský pořad doprovázejí a které usilují o získání dětského spotřebitele.

V současnosti zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje dvě zákonná ustanovení, která směřují k ochraně dětského diváka právě při sledování pořadu určeného dětem.

Dle ustanovení § 49 odst. 5 zákona č. 231/2001 Sb.:

Zákon tímto způsobem přísněji upravuje možnost přerušování dětských pořadů reklamou, než jak je to dovoleno v případě vysílání pořadů, které nejsou zaměřené na děti. Zákon chrání děti také před (tzv. product placementem), když v ustanovení § 53a odst. 1 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb. výslovně zakazuje, aby byly produkty umísťovány do pořadů pro děti.

Aby správní orgán, který je odpovědný za dohled nad dodržováním těchto zákonných ustanovení (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání), mohl efektivně plnit svoji funkci, je nezbytné, aby ve vysílání jednoznačně identifikoval pořad určený dětem. Musí jej nejen rozpoznat, ale musí být při uložení sankce za porušení uvedených zákonných ustanovení rovněž schopen adekvátně argumentačně podložit, že se v daném konkrétním případě skutečně jednalo o dětský pořad, nikoli například o pořad rodinného charakteru.

Potřeba definice dětského pořadu byla formulována v nedávné době také v souvislosti s legislativní iniciativou, jejímž cílem bylo přijetí zákona, který by zcela zakázal, aby před a po dětských pořadech byla vysílána reklama, nebo by alespoň zakázal vysílání reklam na určité rizikové komodity, například na alkohol nebo na potraviny, které se podílejí na vzniku dětské obezity.

Po podobném zákazu rodičovská veřejnost volá již velmi dlouho a je nutno konstatovat, že byla vyslyšena. Například ve Švédsku je zcela zakázáno přerušovat pořady pro děti reklamou a také vysílat reklamu před a po dětských pořadech. Švédský zákon v tomto kontextu hovoří o divácích do 12 let věku. Norský vysílací zákon rovněž zakazuje reklamu během dětských pořadů a také obecně zakazuje reklamu mířenou primárně na děti.

Mnohé evropské země proto již mají dětský pořad ve své zákonné úpravě definován. Když v loňském roce Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) připravovala definici dětského pořadu, hledala inspiraci i v zahraničních zákonných úpravách a zjistila, že jednotlivé státy přistoupily k tomuto úkoly značně rozmanitě.

Různé definice kladou důraz na jiné Rozdílný náhled panuje také v tom, do kolika let je vlastně dítě dětským divákem. V některých státech je rozhodnou věkovou hranicí 12 let (Slovensko), někde 14 (Německo) a například v britské definici, jíž se zakazuje v dětských pořadech, 16 let. Převzít definici ze zahraničí se tak ukázalo nereálné, a proto se RRTV rozhodla nadefinovat pojem pořad pro děti speciálně pro Českou republiku. Je však nutno podotknout, že definice RRTV je jen výkladovým stanoviskem a nemá váhu zákona.

Když RRTV přistoupila k úkolu definovat dětský pořad, musela si zodpovědět dvě stěžejní otázky:

Při hledání odpovědi na první z otázek RRTV mohla vycházet z dle Úmluvy o právech dítěte, z občanského zákoníku, který určuje, kdy dítě dosahuje zletilosti, a ze zákona o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, který rozlišuje dítě a mladistvého. Rovněž zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání rozeznává děti a mladistvé v ustanoveních, která zakotvují ochranu dětských diváků před možnými negativními dopady vysílání, přičemž povinnosti provozovatelů formulované směrem k dětem a mladistvým jsou v tomto zákoně zpravidla totožné.

RRTV si však od začátku uvědomovala, že ztotožnit věk dětského diváctví s hranicí počátku dospělosti by se míjelo se smyslem zákonné úpravy, chránící dětského diváka před komerčními tlaky zadavatelů reklam. Mladistvý je již schopen rozpoznat persvazivní techniky reklamy a jiných marketingových komunikačních praktik a také jim čelit. Oporu pro tento názor poskytl i samotný zákon o vysílání, který důsledně hovoří o pořadech pro děti, nikoli o pořadech pro děti a mladistvé. A přestože dospívající diváci ve vysílání jistě vyhledávají i pořady určené speciálně pro tuto věkovou kategorii, jedná se zároveň o diváky, kteří již emancipovaně konzumují pořady pro dospělé, včetně související komerční komunikace.

RRTV se proto rozhodla při hledání věkové hranice, která bude definovat období dětského diváctví, vycházet nikoli ze zákonných úprav, ale především z vývojové psychologie, přičemž zohledňovala emoční, percepční, kognitivní a sociální vývoj dítěte. Přestože je zjevné, že vývoj dítěte je individuální záležitostí, která je podmíněna řadou faktorů, je možné obecně konstatovat, že obdobím, kdy osobnost ztrácí charakter dítěte, je pubescence.

Jak uvádí RRTV ve svém stanovisku k definici dětského pořadu, (Stanovisko RRTV, 2013).

RRTV tak dospěla k závěru, že dětský pořad je pořad, který oslovuje dítě před nástupem puberty, a za rozhodnou věkovou hranici, která určuje období dětského diváctví, zvolila

Na druhou z nastolených otázek, tedy podle jakých kritérií posuzovat pořad pro děti, byla odpověď nalezena při využití Zvolena byla taková kritéria, jejichž prostřednictvím je možné odhalit, zda pořad je atraktivní, srozumitelný a obsahově a formálně uzpůsobený pro diváky, jejichž zralost odpovídá úrovni osob mladších 12 let.

Zároveň musela být volena taková kritéria, která jsou aplikovatelná na celou šíři formátů pořadů (dramatické, edukační, zábavní, soutěžní, dokumentární, estrádní, ale například i pořady zpravodajské).

RRTV konstatovala, že při posuzování toho, zda je pořad koncipován pro diváka mladšího 12 let, musí být analyticky zohledňována následující kritéria:

(Stanovisko RRTV, 2013)

RRTV klade důraz na to, že Posouzení jen některých z nich by mohlo vést k mylným závěrům. Chybně by tak jako pořad dětský mohl být vyhodnocen například seriál Simpsonovi, který je animovaný, krátké stopáže a navíc zařazovaný do denního vysílacího času. Přestože má seriál Simpsonovi jistě řadu dětských fanoušků, rozhodně jej nelze považovat za dětský pořad. Obecně lze konstatovat, že v našich podmínkách, zejména mezi rodiči, přetrvává představa, že animovaný pořad je dětským pořadem. To ale není zdaleka vždy pravda. Například Japonsko je proslulé svými seriály, které jsou mnohdy určeny výhradně pro dospělé publikum.

Za dětský pořad dokonce nelze automaticky považovat ani pohádku. Řada pohádkových příběhů je dnes audiovizuálně zpracovávána jako formát pořadu pro celou rodinu. To se týká především celovečerních filmů s pohádkovou tematikou. Tomu zpravidla odpovídá i zařazení takového pořadu do hlavního vysílacího času (od 20 hodin), což rozhodně není doba, v níž je primárně oslovován dětský divák.

RRTV dále zdůrazňuje, že pro ryze dětský pořad je navíc typické, že (Stanovisko RRTV, 2013).

Pro potřeby definování dětského pořadu RRTV rozhodla zahrnout analyticky zkoumaná kritéria pod souhrnný pojem obsahového a formálního přizpůsobení pořadu dětskému divákovi.

Na základě těchto úvah a předpokladů RRTV přistoupila k formulaci definice dětského pořadu:

Více informací k tématu na