Školský systém poznamenaný pandemií COVID-19 trápí asi každého z nás. I bez pandemie čelí český vzdělávací systém řadě výzev a nedostatků, nyní se však musejí především žáci, ale také rodiče (suplující částečně učitele) a v neposlední řadě pedagogové potýkat se situací dříve naprosto nepředstavitelnou. Jestliže autorka1) tohoto článku přednášela dosud téma právních nástrojů k vymáhání povinného docházení do školy, dnes čelí dotazům, jak „obejít“ zákaz vzdělávání ve škole.
Nouzový stav vyhlášený na jaře a na podzim roku 2020 přinesl celou řadu právních otázek a souvisejících stížností ombudsmanovi. Mimo jiné oblasti života dopadají změny přijaté kvůli pandemii zásadním způsobem také na vzdělávánía výchovu naprosté většiny českých dětí a žáků. Odraz tohoto stavu představuje ve školské legislativě zejména novela školského zákona2) zavádějící povinnou distanční výuku. Autorka pracující v Kanceláři veřejného ochránce práv se pokusí v následujícím článku přiblížit, jaké související otázky a podněty se vyskytovaly a vyskytují v agendě ombudsmana a jak je lze řešit. První část příspěvku je věnována spíše problematice distanční výuky, kompetencí ředitelů škol a středoškolské oblasti, druhá část bude popisovat otázky spojené s postupy pedagogů při online výuce a při hodnocení žáků. Problematice mateřských škol bude věnován samostatný text v únorovém vydání Speciálu pro MŠ.
Postupy a kompetence ombudsmana
Hned na úvod je třeba zmínit, že zákonné možnosti ombudsmana týkající se namítaných oblastí jsou omezené. Ochránce může vyhodnotit dopad některých legislativních kroků, zejména opatření obecné povahy jednotlivých ministerstev, jako diskriminační, není však v jeho možnostech odborně rozporovat jejich kroky. Může vydat také stanovisko k individuálním stížnostem na postupy vedení škol a pedagogů, avšak až poté, kdy si individuální stěžovatel stěžoval u České školní inspekce.
Ombudsman tedy nemá právo hodnotit, zda restriktivní protiepidemická opatření vlády jsou, či nejsou podloženáa důvodná. To přísluší výhradně soudu. Ovšem české soudy již dovodily, že nejen vládě na základě krizového zákona a za trvání nouzového stavu, ale i ministerstvu zdravotnictví přísluší přijímat mimořádná opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví3), jimiž se omezují základní práva a svobody4). Pokud