Záškoláctví

Problematika definice záškoláctví není vyřešena a neexistuje jedna všeobecně přijímaná definice záškoláctví. Problém spočívá v šíři vymezení nepřítomnosti ve škole. Nejednotnost názorů lze např. ilustrovat otázkou, má-li být nezdůvodněná nepřítomnost, o které ví rodiče, také považována za záškoláctví. Při diskuzi je tedy vždy nutná operacionalizace pojmů.

Tyto hodnoty se liší stát od státu. Z hlediska záškoláctví je v Evropě nejhorší situace ve Velké Británii. Současné trendy v záškoláctví jsou znepokojivé, jelikož věk prvního záškoláctví se snižuje a počet mladých záškoláků (7–9 let) se naopak zvyšuje (Reid, 2005). Proto je velmi důležité záškoláctví monitorovat, hledat jeho příčiny a následně možná řešení.

Nadřazeným pojmem záškoláctví je absence, která může být (omluvená, z dobrého důvodu), či (nevysvětlená, neodůvodněná, bez povolení) (Wilson, Malcolm, Edward, Davidson, 2008). Má práce se zabývá výhradně absencí neautorizovanou.

Odborník na tematiku záškoláctví Ken Reid (2008) se rozhodl udělat Na pomoc si přizval další odborníky, kteří se s touto problematikou denně setkávají. Celkem se Sběr dat probíhal po dobu čtyř měsíců, a to pomocí brainstormingu. Účastníci výzkumu nejprve generovali možné příčiny záškoláctví a na závěr se museli dohodnout na jejich konečném přehledu. Zamýšleli se nad těmito otázkami:

Z jakých důvodů nechodí žáci do školy, ve které pracujete?

Jakou roli hraje společnost v záškoláctví?

Co by mohla udělat vláda pro zvládání záškoláctví?

Kdo je pravou příčinou záškoláctví a proč?

Jaké jsou klíčové problémy, které musí být vyřešeny, aby se zlepšila docházka?

Následně uvedu přehled konkrétních příčin, na kterých se u každého bodu odborníci shodli.

U první otázky vytvořili tři skupiny žáků podle jejich důvodů záškoláctví.

U druhé otázky odborníci rozlišili dvě skupiny příčin záškoláctví.Ty, co mají (rozpad rodiny; protektivní výchova; žádná kariérová aspirace), a ty, které mají (neplánovaná těhotenství; drogy; alkohol; rasismus; gangy; skupinový nátlak; jídelní návyky; tlak médií, špatná pověst školy).

Zajistit správná školení pro zaměstnance škol, kteří řeší problematiku záškoláctví. Zajistit speciální přístup pro žáky se specifickými poruchami učení. Modernizovat školy a jejich vybavení. Zajistit žákům podporu v náročných životních situacích.

Hlavní problém leží v těchto oblastech: rodiče, školy, vláda, sami žáci, společnost jako celek, ekonomická situace, kulturní pestrost a rozdílnost.

– jak finančních, tak pracovní síly. Není dostatek kvalifikovaného personálu. Existuje málo možností pro ranou intervenci. Nejsou v praxi vhodné osnovy. Není zajištěna bezpečnost ve školách i jejich okolí.

Výzkumníci Enea a Dafinoiu (2009) se také zabývali a rozdělili je do následujících 5 skupin: (neúplné rodiny; rozdílné názory na výchovu; nedostatek dozoru ze strany rodičů); (školní prostředí; nevhodné vyučovací techniky; špatné vybavení); (alkohol; fyzická onemocnění; psychické potíže; chybí asertivní dovednosti); (možnost dopravovat se do školy; student musí vydělávat); (chybí pozitivní model v akademickém prostředí; nízká korelace mezi vzděláním a výdělkem). Aby situace byla ještě složitější, tyto příčiny se kombinují a na první pohled nemusí být zřejmé.

Pro zjišťování příčin záškoláctví využili Enea a Dafinoiu (2009) mimo jiné samotné záškoláky, kterých se ptali na důvody jejich záškoláctví a co dělají místo školy. Žáci odpovídali následovně: jdeme se projít; máme hlad a jdeme si pro něco k jídlu; jdeme na rande; jdeme na kafe; hrajeme kulečník; díváme se na filmy; nemáme rádi daného učitele; máme příliš mnoho hodin; vyhýbáme se testům; nemáme ve škole kuřácké prostory a chodíme kouřit jinam; nemáme na hodinu domácí úkol; relaxujeme; hodiny jsou nudné.

Jiný pohled na záškoláctví nabízí článek Southwella (2006), který upozorňuje na to, že záškoláctví nemusí být a často není projevem sociálně patologického chování. Míru záškoláctví můžeme vnímat jako ukazatel kvality výuky na školách. Žákům z nějakého důvodu škola nevyhovuje, a proto tento problém řeší záškoláctvím.

Důvodů, proč výuka nemusí žákům vyhovovat, je hned několik: rychlé, či naopak pomalé tempo výuky; příliš vysoké, či nízké nároky; šikana ze strany učitelů či spolužáků; nevhodný výklad látky atd. Jedním z často zmiňovaných problémů je nízká kontrola žáka nad školními osnovami. Volba předmětů samotným žákem je jedním z možných řešení.

V problematice záškoláctví existoval a někteří odborníci ještě stále zastávají názor, že na záškoláctví mají hlavní vliv rodiče. Proto byla nařízena řada opatření, která za záškoláctví trestala rodiče, a to až vězením. Tato opatření se však neosvědčila a nebyl prokázán žádný pokles záškoláctví v souvislosti s trestáním rodičů. Nelze vnímat tento problém jen v rodinném kontextu, jelikož je to hlubší sociální problém (Zhang, 2005).

Záškoláctví má negativní dopad na všechny zúčastněné a v krajních případech může vést ke kriminální aktivitě spojené s násilím, alkoholem a drogami (Enea, Dafinoiu, 2009). (Lindstadt, 2005).

Výzkum Wilsona, Malcoma, Edwarda a Davidsona (2008) se zaměřil na zjišťování dopadu záškoláctví na zúčastněné osoby. Měli vzorek 13 škol prvního stupně a 14 škol druhého stupně. 27 % žáků prvního stupně se přiznalo k záškoláctví, na druhém stupni to bylo 16 % žáků. Řada žáků byla za záškoláctví potrestána, ať už ze strany školy nebo rodičů, ale někteří žáci za své chování nijak penalizováni nebyli.

Z výzkumu vyšlo několik podstatných dopadů záškoláctví. Učitelé vnímali jako důležité zameškání látky, které se dříve či později u žáka projeví. Všichni učitelé z druhého stupně uváděli, že záškoláctví dokonce poškodí budoucí kariéru žáka. Často také vysledovali, že pokud jde žák za školu jednou, dá se očekávat, že se toto chování bude opakovat a nebude jen jednorázové.

Žáci i učitelé se shodovali, že záškoláci hůře zapadají do kolektivu, ztrácí přátele a jsou ohroženi zapadnutím do špatné party. Záškoláci přiznávali, že si hledají kamarády mezi jinými záškoláky, a to i z cizích škol.

Učitelé uváděli významný pokles sebedůvěry u záškoláků. Ti nemají rutinu, čímž ztrácí potřebnou jistotu. To se může projevovat v osobnostních změnách manifestujících se např. rušivým chováním během vyučování. Záškoláci se na ulici často stýkají s jinou věkovou kategorií, skrze kterou získávají jiný pohled na svět. Ve škole pak mají problémy s disciplínou, udržováním režimu a později i s pracovními návyky.

Vadí jim, že narušují hodiny, nesnaží se nebo kazí společné aktivity. Neradi dávají záškolákům opisovat své poznámky, cítí to jako nefér. Mají pocit, že jim záškoláci kazí jejich vyučování. Někdy mohou záškoláci navádět ostatní děti ke stejnému chování, které se pak ve třídě rozšíří.

Učitelé se musí neustále věnovat záškolákům, protože jsou pozadu. Narušuje jim to a ztěžuje plánování hodin. Záškoláci mají také problémy s disciplínou a ruší v průběhu hodin. Učitelé je nemůžou zapojovat do společných třídních aktivit v takové míře jako ostatní studenty. Problémy vzniklé při vyučování mohou vést na straně učitelů k pochybnostem o vlastních kompetencích, vhodnosti pro toto povolání a v konečném důsledku mohou vést až k syndromu vyhoření.

Doposud jsem se věnovala příčinám a dopadům záškoláctví a nyní přistoupím k možnostem řešení tohoto komplexního problému. Představím několik výzkumů, které navrhují konkrétní řešení ověřená v praxi.

V roce 2002 byl v USA (Epstein, Sheldon, 2002), který mapoval, jaké metody boje proti záškoláctví oslovené školy využívají a nakolik tyto metody fungují. Průzkumu se účastnilo celkem 18 škol, které na úvod poskytly obecné informace o umístění školy, její velikosti, demografických charakteristikách žáků, počtu zameškaných hodin za období tří let a zda podnikly nějaké kroky zaměřené na rodiče a komunitu pro zlepšení docházky. Školy vybíraly z nabídky intervencí, kde byla opatření jako: odměňování studentů za zlepšení docházky; telefonování domů při nepřítomnosti žáka; docházení domů za chronickými záškoláky; poskytování informací ohledně docházky; organizování workshopů zaměřených na problematiku záškoláctví; posílání chronických záškoláků na sezení; využívání soudního systému pro zvládání závažných problémů s docházkou. Pokud školy v minulosti použily některá tato opatření, měly dále uvést, do jaké míry pomohla ke zlepšení docházky [na škále 0 (nejméně účinné) – 3 (nejvíce účinné)].

Výsledky ukázaly, že všechny intervence z nabídky skórovaly mezi hodnotami 2 a 3. V praxi se jako nejefektivnější ukázalo přiřadit záškolákovi úředníka, který měl monitorovat jeho docházku a informovat o ní zainteresované Jako velmi účinné se ukázaly volnočasové aktivity zajišťované školou.

Výsledky průzkumu mimo jiné odhalily, že horší docházka byla na školách, kde bylo větší procento ekonomicky slabších žáků. Větší míra záškoláctví se objevovala u žáků bydlících dále než jednu míli od školy.

Jak jsem již zmínila, efektivní metodou boje proti záškoláctví je odměňování záškoláků za zlepšení docházky.Toto tvrzení podporuje i Baker (2000), který uvádí, že tresty nezlepšují docházku, naopak ji mohou ještě zhoršovat. Sám navrhl a v praxi ověřil úspěšnou strategii práce se záškoláky.

Program skupin byl odlišný. Např. dohromady namalovali plakát se svými jmény, u kterých si každé ráno odškrtli docházku. Každý týden dělali aktivity zaměřené na eliminaci pozdních příchodů, tedy především organizování ranní rutiny před odchodem do školy. Dále hráli hry na rozvíjení kolektivu a vztahů v něm. Byl také kladen důraz na budování zdravého sebevědomí, které děti nezískaly doma.

Pedagogové se zaměřili na zvyšování motivace pro docházku, budování důvěry a skupinové koheze a také posilování schopností správně řešit vzniklé problémy. Žáci v obou skupinách si každý týden stanovili cíl, nakolik chtějí v dalším týdnu zlepšit svou docházku. Splněním těchto cílů došlo k posílení kladného vztahu ke škole a vzdělávání obecně a také k nárůstu sebevědomí účastnících se studentů.

Výsledky této intervence byly velmi pozitivní. 13 ze 14 žáků se v průběhu trvání skupin zlepšilo ve své docházce. Všichni žáci změnili své postoje vůči škole a vzdělání k lepšímu. U všech žáků došlo také ke zvýšení sebevědomí jak ve vztahu ke školním úkolům, tak v interakci se spolužáky. Vedlejším výsledkem skupin byly dokonce zlepšené studijní výsledky bývalých záškoláků.

Poměrně náročný přístup řešení záškoláctví realizovali DeSocio, VanCura, Nelson, Hewitt, Kitzman a Cole (2007). Vycházeli z dvou hlavních příčin záškoláctví vybrané komunity, jimiž byly

Intervence proběhla na druhém stupni v jedné anglické škole v období od ledna do června roku 2001. Vybrána škola měla mnoho problémů s docházkou, většina žáků pocházela z ekonomicky slabých poměrů až chudoby, 50 % žáků devátých tříd muselo zpravidla devátou třídu opakovat.

pro intervenční program Takovýchto žáků bylo 103 a byli náhodně rozděleni do kontrolní a experimentální skupiny. Z celkového počtu 103 studentů se 37 studentů z nejrůznějších důvodů (nejčastěji studenti neodpovídali na telefonáty nebo nebyli doma na předem domluvené schůzky) intervence neúčastnilo.

Prvním problémem školy byla absence kvůli nejrůznějším zdravotním problémům, které nebyly rodinou ani žáky řešeny. Proto bylo třeba, aby škola nabízela alespoň základní zdravotní péči pro studenty, např. v podobě přidružených pracovišť. Zápis do těchto pracovišť byl dobrovolný a byl pro něj potřeba souhlas rodičů. někteří žáci dokonce uvedli, že se v minulosti pokusili o sebevraždu. Většina žáků uvedla problémy se zvládáním vzteku; 35 % žáků uvedlo smrt v blízké rodině v uplynulém roce; 31 % se přestěhovalo; 17 % uteklo z domova. . Někteří žáci nemohli chodit do školy, protože se museli starat o domácnost.

Druhým bodem intervence se stala snaha navázat kladný vztah mezi učiteli a problémovými žáky. Tato část probíhala formou mentoringu mezi zmíněnými osobami. Mentoři byli vybráni z řad učitelů na základě krátkého motivačního dopisu. Celkem jich v dané škole bylo sedm. Každému mentorovi bylo náhodně přiřazeno čtyři až pět žáků, se kterými měl pracovat.

Mentoři také sledovali zájmy žáků a mohli udělovat školní granty na podporu nadaných žáků. Mentoři se pravidelně dvakrát týdně scházeli s žáky, pomáhali jim s domácími úkoly, navazovali s nimi vztahy. Dalším z úkolů mentorů byla mediace konfliktů mezi žáky a jejich učiteli.

Celý projekt zastřešoval koordinátor projektu, jehož úkolem bylo navazovat vztahy jak s žáky, tak s mentory a v neposlední řadě i s rodiči záškoláků.

Výsledek této intervence byl pozitivní. Jen 2 z 29 žáků z experimentální skupiny odešlo ze školy, zatímco z kontrolní skupiny to bylo 11 z 37 žáků. Ze skupiny 37 žáků, kteří se intervence z nejrůznějších důvodů nemohli účastnit, jich odešlo ze školy 6.

Jak jsem již zmínila, náplní práce mentorů byla mimo jiné i mediace konfliktů mezi učiteli a žáky. Mediaci jako vhodný prostředek zvládání záškoláctví vidí i Lindstadt (2005). To však často znamená, že jsou žáci přítomni jen fyzicky, nikoli psychicky. Jednou z výhod mediace je její flexibilita. Může být využita na široké spektrum problémů, stačí ji modifikovat. Podmínkou mediace je, že Mediátor nenařizuje žádná opatření, ta musí vzejít od dohadujících se stran, tedy školy a žáka.

Podobně k situaci přistupují výzkumníci Enea a Dafinoiu (2009), kteří pojali svůj program řešení záškoláctví jako intervenci pomocí motivačních rozhovorů zaměřených na hledání řešení. Jejich intervence probíhala v období od března do června 2007, při frekvenci 8 skupinových sezení týdně. Záškoláci ve věku 16–17 let byli náhodně rozděleni do kontrolní a experimentální skupiny (po 19 žácích).

Motivační rozhovor byl zaměřen převážně na ambivalenci v přístupu k záškoláctví. Základními principy motivačního rozhovoru bylo (převzato z terapie orientované na klienta), (zvládání a překonávání ambivalence, otevírání se vůči změně) a (posílení vnímané sebeúčinnosti, sebedůvěry). V přístupu k záškolákům byl kladen důraz na jejich aktivní účast na řešení vlastních problémů. Terapeut nebojoval proti klientovi, ale budoval s ním vztah a spolupracoval na řešení problémů.

Záškoláci obecně nejsou připraveni na náhlé změny, které po nich učitelé vyžadují, a proto jsou lepší pomalé a postupné změny, pomocí kterých se za čas dostaví požadované chování. Ideální je tedy společně si vytyčovat dosažitelné cíle a klást důraz na úspěchy.

Výsledky této intervence byly velmi pozitivní. U experimentální skupiny došlo k poklesu záškoláctví o 61 %, u kontrolní skupiny k poklesu nedošlo.

Doposud jsem se věnovala výzkumům, které řeší existující příčiny záškoláctví, a tím snižují jejich procento. Nyní

Jedná se o výzkum Kena Reida (2003), který v něm popisuje tzv. schéma semaforu. Žáci účastnící se výzkumu byli rozděleni do čtyř barevných skupin podle závažnosti problémů s docházkou. Zelenou skupinu tvořili žáci, kteří žádné problémy neměli. Žlutá skupina sestávala z žáků, kteří občas chyběli. Modrou skupinu tvořili jedinci, jejichž přítomnost ve škole se pohybovala mezi 71 % a 84 %. Nejzávažnější, červená skupina byli žáci s absencí více než 30 % hodin.

Žákům tento systém dával najevo, že jejich docházka je objektivně monitorována a záškoláctví není tolerováno. Při využívání tohoto systému je velmi důležité zajistit, aby byli všichni žáci a rodiče seznámeni s pravidly o monitorování docházky a také s následnými opatřeními při jejich nedodržování.

Z empirie vyplývá, že je tento systém relativně funkční. Mezi žáky panuje soutěživost o posunutí se do kategorie méně závažných absencí, nechtějí nést nálepku záškoláků. Škola podporuje žáky ve snahách se zlepšovat a odměňuje např. ty s největším zlepšením docházky za daný měsíc. Tento systém je přehledný a velmi flexibilní. Jednotlivé školy si ho mohou přizpůsobovat podle vlastních potřeb.

Tento Za první závažný přestupek dostane žák žlutou kartu, za druhý závažný přestupek dostane modrou kartu a za třetí závažný přestupek pak kartu červenou a je vyloučen ze školy. Tato metoda je žákům srozumitelná, vědí, co mohou očekávat.

Rok po publikování schématu semaforu přišel jeho autor s rozpracovanějším projektem, tzv. SSTG schématem (Secondary School Three group) (Reid, 2004). Schéma SSTG se skládá ze tří úrovní monitorování školní docházky.Tento systém se uplatňuje ve Velké Británii na tzv. secondary schools, které navštěvují žáci od 11 do 18 let. Podle údajů o docházce z nižšího stupně se žáci rozdělí do tří skupin podle závažnosti záškoláctví. Každá úroveň tohoto systému využívá jiných osob pro intervenci se záškoláky.

Schází se jak s žákem, tak s jeho rodiči čtyřikrát za rok. Úkolem governors attendance panel je vyslat jasný signál, že záškoláctví je problém, který škola nebude tolerovat, a je třeba s ním něco dělat. Na setkání se probírá objem zameškané docházky, možné důvody a návrh možných řešení.

Na této úrovni se schůzek nemusí účastnit rodiče. Tento typ intervence může být užitečný v případech, kdy je záškoláctví projevem závažných sociálních, psychologických nebo behaviorálních problémů. Setkání jsou zaměřena na prevenci záškoláctví a poskytnutí podpory i ve formě snížených nároků na školní výkon.

Do poslední skupiny spadají Jsou to zpravidla žáci se specifickými poruchami učení, problematickým chováním nebo nepříznivým rodinným zázemím. Tato úroveň se nazývá tzv. Mohou sem patřit i žáci, kteří z nejrůznějších důvody byli delší dobu mimo školu a potřebují dohnat spolužáky. Setkání se řídí individuálními potřebami žáků, mohou probíhat i skupinově s více žáky najednou.

Systém je propustný a může docházet k posunu žáků z jedné skupiny do druhé, eventuálně mimo potřebnou kontrolu. Po zavedení tohoto schématu došlo v různé míře ke zlepšení nejen docházky, ale i testových výsledků škol. Působivé jsou také kazuistiky, ve kterých se dozvídáme, jak tento systém pomohl konkrétním žákům v jejich školním i budoucím životě.

V České republice jsou pravidla pro zacházení se záškoláky stanovena ve školních řádech, které vycházejí z příslušného metodického pokynu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, vydaného pod č. j. 10 194/2002-14, k jednotnému postupu při uvolňování a omlouvání žáků z vyučování, prevenci a postihu záškoláctví. (www.zkola.cz[2012-01-04])

. Pilotní ověřování projektu bylo spuštěno v září roku 2011 a od 1. září 2012 mají být smlouvy zavedeny plošně do škol. Smlouva má sloužit jako metodika a určovat postup pro zvládání problémů, mimo jiné i záškoláctví (www.ceskaskola.cz[2012-01-04]).

Účelem tohoto článku bylo seznámit čtenáře s nově publikovanými výzkumy o problematice záškoláctví. Doufám, že jsem postihla důležité aspekty a ukázala, že existují řešení, která se dají využít i na českých školách.