Změny ano, ale to tempo...

Na obsah konference jsem byl zvědavý, ale více jsem se těšil na sedmihodinovou cestu vlakem do Popradu. Ta představa, že sedm hodin po mně nikdo nebude nic chtít, já sám nebudu moci nic dělat, nikdo mi nebude klepat na ředitelnu, a když zazvoní telefon, tak se omluvím slovy: „Teď prosím ne, jsem ve vlaku.“, mne naplňovala radostí.

Před 8 000 lety se lidé naučili tavit měď a bronz. Trvalo dalších 6 000 let, než se naučili tavit železo a teprve za následujících 2 000 let vynalezl Guttenberg knihtisk (1447). Ten přinesl mnoho civilizačních změn a trvalo pak více jak 300 let, než byl vynalezen parní stroj nebo zavedeno očkování. Co tím chci říci? Aby si lidstvo zvyklo na přicházející změny, mělo na to pokaždé dostatek času. Vždy byla „cesta do Popradu“ dostatečně dlouhá, aby si člověk mohl v klidu urovnat myšlenky, srovnat priority a přijmout nastalý vývoj. Pak možná šlo postupně dospět k názoru, že nastalá změna nemusí člověka ohrožovat, ale může mu naopak přinášet nové příležitosti.

Krátce poté, co byl vynalezen spalovací motor, se bratři Wrightové poprvé vznesli letadlem do vzduchu. Za pár let nato lidé letěli do vesmíru a už 8 let poté stál první člověk na Měsíci. Byla provedena první transplantace lidských orgánů, objevena struktura DNA, rozjela se jaderná energetika a spustil se internet. Čas na vyrovnávání se se změnami se přestal počítat na tisíciletí, staletí a desetiletí. Začal se počítat na roky a dnes, v souvislosti s umělou inteligencí, dokonce i na měsíce.

Nedávno se s AI řešil „etický problém“. Umělá inteligence dostala za úkol vytvořit předpokládané podobizny zakladatelů Spojených států. Vytvořila tedy genderově vyváženou skupinu mužů a žen sestavenou z bělochů, černochů a Asiatů:). Jelikož AI vychází z digitálních dat našeho civilizačního okruhu, zachovala se prostě tak, jak pokládala za správné, aby nějaká „skupina lidí“ vypadala. Provozovatelé AI si uvědomili, že je zde rozpor mezi odpovědí pravdivou a tou „správnou“. Prohlásili, že jde o jistý „etický problém“, který bude do měsíce nebo maximálně dvou vyřešen. Lidstvo potřebovalo staletí, aby promýšlelo veškerá pro a proti v otázkách eutanázie, potratů, oprávněnosti trestů smrti (dodnes v tom nemá stoprocentně jasno), a najednou se „etické problémy“ řeší do několika týdnů. Jako kdybych chtěl na chvilku vydechnout, dát si ve vlaku kafíčko, přečíst si noviny, ale do Popradu by jezdil japonský vysokorychlostní vlak Šinkasen, kde je nejdelší naměřené zpoždění 6 sekund (to je skutečně nejdelší doba zpoždění v historii tohoto vlaku).

Ve všem kolem nás se odráží potřeba a nutnost změny a lidskou přirozeností je, že změny jako takové moc rádi nemáme. Kolikrát si jako ředitelé říkáme: „Konečně, nyní je ta pravá chvíle, kdy je moje škola po personální stránce zabezpečená...“, aby hned následující den nějaká kolegyně oznámila, že je těhotná, nebo zástupce sdělil, že se s rodinou stěhuje do jiného kraje. Změna je prostě všudypřítomný jev, přirozená je ale i snaha každého člověka . Pro někoho může být zažívání změny inspirativní, pro jiného naopak stresující až paralyzující. Ti první vnímají změnu jako příležitost posunout se někam dál, ti druzí změnu vnímají jako ohrožení. Ti první nejprve uvažují, jaké výhody změnou získají, ti druzí vypočítávají, co změnou ztrácejí. Jedni jsou a okolnost, která je potkala (nebo kterou si sami zvolili), využijí k osobnímu růstu a prosperitě, ti druzí jsou spíše a snaží se udržet především . A to jak ve vlastních postojích, tak v prostředí kolem sebe, školství nevyjímaje.

Žádní lidé ale nejsou jenom jedno, nebo druhé. Proaktivní lidé také přirozeně touží po jistotách, stejně jako reaktivní lidé se změnám zcela nevyhýbají. V každém z nás jsou přítomné obě polohy. Pro obě skupiny je ale společné, že . I zásadní dokument české vzdělávací politiky Strategie 2030+ uvádí, že „Původní role a postavení formálního vzdělávání se mění. Rychlost technologických, hospodářských, sociálních, kulturních, ale i environmentálních změn je bezprecedentní. Navíc lze očekávat, že se tempo proměn bude i nadále zvyšovat.“

V teoriích managementu je změna popisována jako nepřetržitý proces, při němž se vše vyvíjí, proměňuje a neexistuje žádná oblast života, která by tímto procesem neprocházela. J. A. Schumpeter (1883-1950, teoretik managementu českého původu) to tehdy viděl nadějně. Byl přesvědčen, že každá inovace předurčuje cyklický vývoj, což sice narušuje rovnováhu, ale následně staví skutečnost na vyšší úroveň. S čím ale nepočítal, je tempo, kterým se tyto posuny na „vyšší úroveň“ dnes dějí. Jiný slavný představitel managementu Ken Blanchard popsal sedm zásad, které se postupně dostavují za sebou ve chvíli, kdy je člověk vržen do procesu změny. Je docela zábavné sledovat, když na pedagogické radě přijdu s nějakou změnou, jak při otevřené rozpravě přicházejí od učitelů reakce přesně v tom pořadí, jak je Blanchard popsal:

Ten poslední, sedmý bod je důležitý a nasvěcuje, co je lidská přirozenost, jaká je ta člověčí „první dobrá“. Důvody, proč máme tendenci se bránit změnám, jsou různé. S některými důvody se dá pracovat snáze, s jinými hůře. Literatura z oblasti psychodynamiky uvádí, že i když ve své mysli chceme provést změnu, máme k ní ve skutečnosti odpor. Existuje pro to mnoho důvodů, zejména skutečnost, že změna se jeví jako nebezpečná, představuje totiž krok do neznáma. Jinými slovy: i pokud chceme na vědomé úrovni provést nějakou změnu, můžeme se jí zároveň na té nevědomé obávat a bránit se jí.

A aby toho nebylo málo, existuje něco, co je v psychologické branži známá a seriózními výzkumy potvrzená věc - říká se jí . To nám v přijetí jakýchkoliv změn také příliš nepomáhá. Zjednodušeně řečeno: my lidé máme přirozenou tendenci si jakýmkoliv způsobem potvrzovat to, čemu sami věříme. Každé, byť jen malinké zprávičky či skutečnosti, které potvrzují, co jsme si (původně) mysleli, na nás září v záplavě informací ze všech novin, televize, facebooků a twitterů daleko jasněji než zprávy, které naše dosavadní názory zpochybňují a hrozí změnou. Přirozené hledání nestranné a objektivní pravdy nám tedy evidentně není přirozené (...to i vysvětluje, proč reformy ve vzdělávání trvají tak dlouho a prosazení změn je tak bolestivé:)).

Kde se bere to puzení, že stále, plni zvědavosti, toužíme přijít věcem na kloub, zjišťovat, jak věci fungují, tvořit a vymýšlet věci nové a posouvat tak vývoj civilizace stále rychleji a rychleji kupředu? Doposud jsme žili v představě, že ve stáří mozkové buňky nenávratně odumírají. Podle nejnovějších poznatků z výzkumů fungování mozku se ukázalo, že některé buňky se naopak neustále obnovují. A asi nebude překvapením, že se jedná o tu část mozku, kde sídlí . Nevím, proč tomu tak je a jaké záměry s námi příroda má, ale podle biblického příběhu nás to už jednou dovedlo až k . Naše zvědavost a tempo technologických a environmentálních změn jsou v současnosti natolik kvapné, že je otázkou, zda nebudeme brzo .

Když jsem vystoupil z vlaku a stál před hotelem v Popradu, kde se konference konala, všiml jsem si, že na plakátě s velkým nápisem „Spomaľme“, je dole malým písmem dopsáno: „Neusilujeme o množstvo a rýchlosť, ale o hĺbku a zmysel.“ Když nad tím dnes přemýšlím, tak to nejpodstatnější z konference jsem se dozvěděl ještě před vstupem do hotelu.

ředitel ZUŠ Hostivař

Když jsem si uvědomil, že pokud chci, aby se žáci ve škole nějak chovali a jednali, musejí to nejprve zažít od svých učitelů. Ti to ale před tím musejí zažít od nás ředitelů a my zase musíme cítit, že to, co po nás chce stát, myslí opravdově a stejně tak se k nám i chová. Pro sebe tomu říkám „zákon padajícího žáka“.