Zřizovatel v kůži ředitele

Jako učitelka s dlouholetou praxí a přesnou vizí, jakou školu bych chtěla mít, jsem se stala v roce 1992 spoluzřizovatelkou šestiletého a čtyřletého gymnázia. Později, po vyhraném výběrovém řízení Prahy 2, jsme přidali i osmileté. Mým pracovním partnerem byl od počátků absolvent z PedF UK, můj student z fakulty, takže jsme oba měli jasnou představu, jak by měla naše budoucí spolupráce vypadat a jaká bude naše škola, stejně jako jasnou představu, kdo ten druhý je.

Kdo lépe přenese učitelům vlastní myšlenky, zvláště když se škola rozbíhá, než ten, kdo je jejich autorem? Proto nás ani nenapadlo, že bychom ředitele hledali jinde. Tak jsem se stala zřizovatelkou a ředitelkou zároveň. S kolegou jsme si rozdělili i role: mám plnou zodpovědnost za kvalitu a pedagogickou náplň školy, kolega se stará o management a finanční stránku věci. Ostatně máme podpůrné a poradní orgány vně školy (mzdová účetní, finanční účetní, daňový poradce, auditor, rada školy, rada rodičů) i uvnitř školy (vedení školy, pedagogická rada, rada studentů - dnes parlament - a širší vedení školy, jako jsou vedoucí sekcí, třídní učitelé atd.).

Nápady ředitelky jsem vždy musela zargumentovat zřizovateli (sama sobě a kolegovi), tedy posoudit, zda jsou uskutečnitelné, a chtěli-li jsme naopak prosadit něco jako zřizovatelé, musela jsem opět přesvědčit sama sebe jako ředitelku, zda je to únosné, a mít argumentaci dost silnou, abych přesvědčila vedení a sbor.

Přiznám se, že být ve dvojroli usnadňuje spoustu práce, pokud je člověk dostatečně soudný, není ješitný na svou pravdu, dokáže uznat dobré nápady ostatních a s taktem odmítnout ty špatné.

Velkou výhodou pro nás zřizovatele je, že známe školu do nejmenších podrobností - budovali jsme ji jako protipól státní, všechno jsme vymysleli nově, od učebních plánů, osnov, na kterých se už podíleli budoucí učitelé vybraní konkurzem, přes klasifikační řád a mzdový řád až po pokyny, jak se k žákům chovat, jak hodnotit, jak bude organizována výuka, včetně sepsání některých výukových textů. Vybraní učitelé s námi dobrovolně spolupracovali už od ledna, ačkoli do zaměstnaneckého poměru mohli vstoupit až v září. Jako češtinářka jsem prosadila oddělení českého jazyka a české a světové literatury do dvou samostatných předmětů, zavedla interpretaci nejen literárních, ale i filmových a divadelních děl, český jazyk jsem obohatila o rétoriku, tedy umění mluvit. Výuka cizího jazyka si dovolila luxus a rozdělené skupiny žáků pokračovaly přesně tam, kde jejich předchozí zvládnutí jazyka končilo, a konverzační složku obohatili zkušení zahraniční lektoři. Po roce jsme dělili matematiku na tři skupiny - matematiku pro život (pro ty, kteří projevovali vůči matematice odpor, s cílem tento odpor proměnit alespoň v toleranci), matematiku pro ty, kterým nevadila, a nakonec matematiku pro zájemce a ty, kteří z ní budou chtít maturovat. Rozdělení do skupin bylo dobrovolné a podotýkám, že třetí skupina matematiky (pro život) se standardem středoškolského učiva nebyla přeplněná.

Měli jsme vše nově, ale někdy novinka přinesla netušené problémy, např. náš nový předmět - mezilidské vztahy. Vzbudil velký zájem i mezi odborníky, jenže to mělo limity - žádný učitel tehdy neměl tak velký rozsah odborných vědomostí, aby předmět učil samostatně. Museli jsme přistoupit na částečné vstupy externistů - odborníků na psychologii, právo, politologii. Ač neměli pedagogické minimum, osvědčili se, pečovali jsme o ně, uvádějící učitel jim odhaloval taje pedagogického řemesla.

A ještě něco: jako první jsme začali učit skutečně v souvislostech, nejen pomocí předmětových vazeb. Učební programy jsme koncipovali tak, abychom se v mnohých bodech sešli v učivu na stejném tématu v jednu dobu - např. antika se dá učit ve všech předmětech, včetně tělesné výchovy i přírodovědy.

Speciální soustředění na dolaďování těchto programů umožnilo, aby se všichni uplatnili se svými nápady - měli jsme na podlaze rozloženou základní linii a k tomu každý přikládal, jaký program ke splnění by byl nejadekvátnější. Kompetence, dovednosti, vše v tom bylo obsaženo, ač jsme je tak nepojmenovávali, protože vyplynuly samy z podstaty věci. Kladli jsme otázky, od žáků žádali odpovědi, u kterých museli myslet. Mnohdy se tak dobrali žáci sami poučky, kterou si následně doma mohli přečíst v učebnici odborně zformulovanou. Učili jsme v lavicích, učili jsme na podlaze na koberci, učili jsme venku, používali spoustu neotřelých metod a postupů s obrovským nadšením, které jsme přenášeli na žáky i jejich rodiče.

Vše samozřejmě souviselo s výběrem učitele a šlo o to, jak se nejen ředitel, ale i zřizovatel o svého učitele stará, jak je ředitel dobrý psycholog a jestli své učitele dobře zná. K poznání slouží nejen prostředí školy, ale i akce mimo školu. Pravidelná týdenní soustředění všech vyučujících na konci srpna, kde se tvrdě pracuje i baví, trvají dodnes. Občas se k nějakému výročí uspořádá velký piknik v přírodě s programem, který učitelé připraví i pro rodiče a studenty (jak škola roste, ten nedávný byl na Střeleckém ostrově), někdy se nechá strhnout i některý z rodičů a uspořádá opékání buřtů pro třídu svého dítěte i třídního. Pravidelné přípravy příštího školního roku včetně tvorby rozvrhu se s vedením školy odehrávají o prázdninách u mne na chalupě. A učitelé tančí (!), nacvičují své taneční vystoupení na maturitní ples jako překvapení pro maturanty. Vymýšlela a vedla jsem tyto nácviky 11 let a musím říct, že pro všechny bylo velmi osvěžující setkávat se v tělocvičně a přemýšlet o něčem jiném, než je škola, než jsou žáci. Také se podařilo zajistit pro kantory jako odměnu víkendový lázeňský pobyt k ozdravení těla i ducha a stejnou akci ještě chystáme. Setkávání mimo školu, ať na společných akcích, nebo po rozdání vysvědčení na společném slavnostním obědě, který dává ředitel školy, považuji za velmi silný motivační náboj.

A z našeho programu - jít na všechno jinak - byla tenkrát nadšená i inspekce. Postupem doby začal stát ukrajovat z našich svobod a tečku za nimi udělal RVP. Ale i v zúžených hranicích se snažíme o to své - dobré nápady nejen zůstaly, ale objevují se i nové a jsou zase chváleny.

Nejdůležitější ve vztahu zřizovatel-ředitel je výběr ředitele. Vím, o čem mluvím, protože jsme před dvěma roky sdružili obě naše školy - Gymnázium Evolution Jižní Město a Gymnázium Evolution Sázavská - pod název Gymnázium Evolution (GEVO), tedy "souškolí" (čímž jsem se ocitla v roli generální ředitelky), ale na obou školách jsme s kolegou jmenovali samostatné ředitele - jinak by to ani nešlo dělat.

Doporučuji vybrat ředitele zevnitř pedagogického sboru. Konkurz z uchazečů zvenčí se nám neosvědčil, i když byl pečlivý - není to ono. Výhoda, že si vybíráme z pedagogického sboru, je v tom, že naši učitelé museli projít náročným konkursem, známe je z jejich působení na škole, víme, jak jednají, jak myslí. Ředitel musí splňovat určité parametry - disponovat osobnostní vyvážeností, být odolný vůči protekcionářství, být rozhodný tam, kde je to potřeba, a mít mnoho dalších vlastností. Ředitelům je pomůže zmapovat profesní test zadaný školní psycholožkou. Jeho rozborem se dozvědí nejen o svých přednostech, ale i slabinách a o tom, na čem mají na sobě zapracovat. Ostatně tento test mohou podstoupit i ostatní pedagogové a pracovat na osobnostním zlepšení.

Na druhou stranu ředitelé dobře znají nás, zřizovatele. Jsme stabilní součástí školy, rozumíme jejím problémům a hlavně přesně víme, kam má směřovat. A pokud se ředitel přece jen neosvědčí (každý může vyhořet, unavit se), je možná jeho výměna.

Jako zřizovatelka s oběma řediteli pracuji a nechávám jim dostatečně dlouhý čas, aby ukázali, co umějí. Ovoce jejich práce se objeví nejdříve po pěti šesti letech ve funkci. Stavím se velmi vlažně k nápadu, že by ředitelé po určitém období měli být vyměněni jako politici, že by znovu měli dokazovat, že jsou schopni dostát své funkci. Za ředitele musejí mluvit výsledky jeho práce, ne to, co si jako vizi připraví na papíře. Je-li dobrý, proč měnit, není-li dobrý, změnit co nejrychleji. A spolupracuji s řediteli, protože své zkušenosti z 57 let ve školství a zhruba přes 20 let v roli ředitele (nejprve na Jižním Městě, pak na Sázavské) nechci zahodit - a proč by měli objevovat objevené? Pravidelné porady zřizovatelů s řediteli jsou proto diskuse, kde se učíme vzájemně respektovat jeden druhého. Také je potřeba ohlídat, aby škola neplula někam, kam my zřizovatelé nechceme. Ano, je možné přirovnat školu k lodi (jak jsem si přečetla v jednom článku) a nedopustit, aby najela na mělčinu anebo se potácela v hlubokých bouřlivých vodách. Zřizovatel musí tedy svému řediteli naslouchat, rozumět mu a být mu oporou, kdykoli to potřebuje. Vize a filozofie školy zřizovatele a ředitele musí být v základech stejná. I ředitel musí naslouchat a rozumět svému zřizovateli, event. musí mít tak dobré argumenty, že o své pravdě zřizovatele přesvědčí. Ve dvojroli jsem sama sebe přesvědčila velmi rychle, teď opravdu musím argumenty zvažovat, aby jim bylo dobře porozuměno, pokud chci něco prosadit. Vzhledem k tomu, že jsem zvyklá na demokratické řízení školy, jde vždy o dohodu, ale stane se, že moje argumenty nepřesvědčí, a já si řeknu: "Aha, ještě není ten správný čas." K naší cti musím dodat, že umějí ustoupit nejen mí kolegové ředitelé, ale i já a kolega zřizovatel.