Aby děti byly parťáky, ale zároveň neztratily respekt k autoritám

Byla to výzva. A je pravda, že teď ve svých čtyřiačtyřiceti se hodně vracím zpátky. Protože diagnózu, kterou mi stanovili ve třech letech, se mnou pak vlastně nikdo moc neřešil. V té době ve škole neexistovala inkluze, takže jsem chodil do základní školy Karla Václava Raise, která měla dva vstupy – jeden byl ze Slezské, druhý z Vinohradské. Ze Slezské to byla běžná základní škola a z Vinohradské zvláštní škola. Za těch osm let jsem mnohokrát slyšel, že nemám chodit vchodem ze Slezské, ale že mám chodit vchodem z Vinohradské.

Ještě že jsem měl dvě skvělé třídní učitelky. První byla Pavla Borovičková. Vždy jsem z ní měl pocit, že ve mně vidí to, co já jsem si přál, aby ve mě lidé viděli. Byla mladá a velmi progresivní ve svém přístupu k dětem – byli jsme ve třídě dva tři „exoti“ a jsem jí vděčný, že jsem prvním stupněm prošel a ani jsem moc nevnímal, že mám nějaké problémy. Byl jsem zapojený do všech hodin úplně stejně jako ostatní. Problémy se projevily až později, primárně na střední škole. Na druhém stupni jsem měl další mladou třídní učitelku, která nade mnou držela ochranou ruku. Takže jsem si ani moc neuvědomoval, co mám za problémy.

Šestá třída byla přitom dost zlomová. Propíchl jsem si na záchodě ucho, chodil jsem jeden den v tátových zvonových kalhotách a koženém kabátu, druhý den ve skate oblečení, pak jsem si obarvil hlavu. Hodně jsem na sebe upozorňoval svým vzhledem. Ale byla to určitá obrana ve smyslu: Nesuďte mě na první pohled. Na vysvědčení jsem měl nakonec pět trojek a dvojku z chování. Ale byla to i motivace, kdy jsem si řekl, že nejsem idiot, že ostatním dokážu, že nemusím mít takové vysvědčení. Stálo mě to extrémně času při učení. Nakonec jsem měl vyznamenání, ale bylo hodně „vydřený“.

Foto Lukáš Bíba

Pak jsem šel na sportovní gympl. Sport jako nezbytná fyzická aktivita mě doprovází od dětství (a pak ještě malování). Začal jsem dělat atletiku na Přípotoční, ale po půl roce mi zjistili rozštěp křížového obratle a přeřadili mě ze sportovního gymplu na běžný. Ředitel si mě vzal stranou a ptal se, do jaké třídy bych chtěl. Řekl jsem, že do „béčka“, protože tam jsem měl kamarády, ale dali mě do „éčka“, což byl humanitní obor plný intelektuálů. Měl jsem pocit, že nepřežiju ani měsíc. Přede mnou seděl Lukáš Trpišovský, současný umělecký šéf činohry Národního divadla, před ním současný významný právník, všichni připravení, přirozeně fungující v gymnaziální výuce. Na konci prvního ročníku mi ředitel řekl: „Rosťo, jste poslední, kdo prospěl, a jste tedy první, koho můžu vyhodit.“ A zase jsem se „kousnul“ a místo čtyřek a trojek jsem měl další rok asi šest dvojek. A zase mě to stálo extrémní množství času a energie. Spousta spolužáků se nemusela učit, zatímco já jsem „drtil“ třeba od pěti odpoledne do půlnoci. Nevěděl jsem, že to je nesmysl, nikdo mi nevysvětlil, že je hloupost šprtat šest hodin denně. A za celé toto období jsem své ADHD vůbec neřešil.

Škola pro mě ale vždy byla ohromnou výzvou i místem setkávání. Gympl byl asi nejšťastnějším obdobím v životě, protože jsem dokazoval lidem kolem sebe, že nejsem idiot, že dokážu zabrat, že mám vlastní pohled na svět. Možná, kdybych vyrůstal v dnešní době, měl bych větší podporu – asi i od rodičů, kteří mě nechávali, ať se tím nějak prokoušu, a moc neřešili různá témata, která mě doběhla až v posledních pěti šesti letech. Takže mám na školu hezké vzpomínky, i když jsem si ji dost protrpěl.

Asi sílu vůle. Mnohokrát jsem v životě slyšel, že jsem hloupý, že jsem na ocásku třídy, že patřím do zvláštní školy, to mě vnitřně hodně motivovalo.

Důležité bylo, že jsem kolem sebe měl vždy někoho, kdo mi důvěřoval, kdo mě podpořil. Na základce si tak čtyři učitelé z deseti mysleli, že jsem idiot, čtyřem to bylo jedno a dva mě bezmezně podporovali v tom, ať nějak projdu a ať jsem hlavně slušně vychovaný a nesklouznu na scestí.

Odhodlání nevzdávat se. Mně bylo trošku jedno, jestli si lidé myslí, že jsem hloupý, protože jsem věřil, že hloupý nejsem. Někdy stojí za to dostat se až na dno, když vím, že se od něho mohu odrazit. Myslím si, že to člověka činí silnějším, ale musí mít zázemí, aby se dokázal zvednout. A to jsem ve škole měl v podobě několika učitelů, ale také díky některým spolužákům.

Myslím si, že se školství hodně proměnilo. Vidím to na svých třech synech, věk 25, 19 a 15. Přesto mám dojem, že školský systém nestíhá a je v dost velkém závěsu za tím, jak se společnost vyvíjí.

Podceňují to, co děti samy dokážou. Za nás bylo zadání: „Nauč se od strany 74 do strany 82, zítra tě z toho vyzkouším.“ Tak ses to „nabifloval“ a přeříkal, co bylo v učebnici. Teď jsou zdroje úplně jinde.

Mně bylo v roce 1989 deset. Byl jsem na začátku puberty a vnímal slovo svoboda úplně jinak, než jak ho vnímají současné děti na základních nebo středních školách. A měl jsem štěstí, že jsem kolem sebe měl lidi, kteří mě posouvali dál. Přesto mi chyběl zájem o studenta jako o osobnost, ne jako o figurku, do které musíš „naházet“ penzum informací. Na druhou stranu mi pomohla pravidla školy – ne, že bych musel mít ruce za zády nebo chodit o přestávkách ve špalíru po chodbách. Ale systém, přesně daný začátek a konec, jsem potřeboval. Škola bez zvonění by pro mě asi nebyla to pravé. Je těžké v dnešní době porovnávat naše zkušenosti se vzděláváním a současné vzdělávání. Mně lezou věci do hlavy trošku hůř, ale myslím, že teď bych si učení užíval trošku jinak než před třiceti lety.

Foto Lukáš Bíba

Právě to, že zdroje informací jsou všude, že člověk může cestovat, projevit zájem o cokoli a nečekat tři měsíce, až mu přijde jediný časopis z Británie nebo z Ameriky. Zase jsme si ale některých věcí vážili mnohem víc, než si jich váží současná generace.

Myslím si, že by se v současném školství mohla aplikovat hodina, kdy by děti učily učitele. Kdybych v době své základní školy přišel s tím, že dám hodinu svým učitelům, tak bych byl rovnou na té Vinohradské.

Prostě si myslím, že ani netušíme, jaké vědomosti dnešní děti mají. Já sám jsem zjistil, že naše děti mluví perfektně anglicky, aniž by měly perfektní anglickou školu, prostě se to naučily samy. Škola byla odrazový můstek, ale sledovat filmy v angličtině je pro ně naprosto automatické. Chtějí to, protože nechtějí jet někam, kde nebudou rozumět.

Jasně, to jsou veliké rozdíly. Často spolupracuji s lidmi, kteří vystudovali nejprestižnější školy v našem oboru, ať už je to Montreal, Stockholm, Paříž, Londýn. Technicky jsou úplně geniální, ale vedle nich jsou lidé, kteří žádnou školu nestudovali, našli si k cirkusu cestu svobodně. Možná nejsou technicky na tak vysoké úrovni, ale na jevišti mají něco, co se ve škole nikdy nejde naučit – tam se porovnává technická úroveň. Ale pak je to – za mě – strašně sterilní. Mluvím samozřejmě za náš obor, u chirurga by to nefungovalo. Mám možnost porovnávat samouky ze Rwandy, kteří žili na ulici, s akrobaty s Cirque du Soleil, kteří studovali nejprestižnější školy, a pak lidi, kteří se tady učili proto, že chtějí objevovat, že jsou naplnění entusiasmem a energií. A pro mne i pro druhého režiséra Maksima Komara je často daleko zajímavější pracovat s lidmi, kteří školy nemají. I díky mé vlastní zkušenosti mě víc baví lidi dovést někam vlastní pílí, objevovat jejich osobitost, různorodost, ne mít deset prototypů, kteří jsou vlastně všichni úplně stejní.

O to se snažím a byl o tom i projekt R. I. E., který dělalo osm lidí z Čech bez školy a osm zahraničních hostů, kteří všichni absolvovali univerzity. Ta fúze byla to nejzajímavější, co jsme umělcům mohli nabídnout: lidé, kteří školu nemají, se učí od těch, co ji mají, a ti, kteří školu mají, vidí, co lidé bez škol sami dokázali. Přijde mi fantastické, jak se to propojuje. Ani jedna z těch částí nefunguje sama o sobě, až symbióza, fúze, hledání, vzájemné ovlivňování se a uvědomění si, že mám něco, co druhý nemá, co se mi líbí a učím se to od něj. To, jak všichni sdílejí své zkušenosti, je k nezaplacení.

Není a myslím si, že ani v horizontu deseti let žádná nebude. Třeba v Německu nebo ve Finsku bylo cirkusové umění už potvrzeno jako umělecká forma vedle opery, baletu, činohry, ale to tady není. Spousta lidí tu stále vnímá cirkusové umění jako zábavu, nevidí, co tenhle žánr může přinášet. Nejen tématy, ale právě tím propojováním, bořením hranic a podobně. Za mě je to nejsvobodnější žánr, který jsem potkal. Jediné hranice jsou naše imaginace a fantazie, tělo má neuvěřitelné možnosti a schopnosti. Ale tady, když se řekne cirkus, jde pořád o pejorativní pojmenování, lidé si představí piliny a slona.

Myslím si, že škola má být stále místem setkávání. Tak jako je divadlo o sdílení emocí, kde když budeš mít během představení v ruce mobil, nebudeš schopen emoce sdílet – i proto si myslím, že divadlo je jedna z oblastí, které se AI hned tak nedotkne, protože živého herce nenahradí. A vedu dost dynamické polemiky s lidmi, kteří v AI opravdu vidí budoucnost a říkají, že ani herec nebude potřeba. Ve filmu asi ne, ale živý herec se těžko nahradí. A to samé, myslím, platí ve škole.

Škola jako místo setkávání a vzájemného inspirování se. Budu tím narážet u generace svých dětí, kteří říkají, že mohou z mobilu spoustu věcí velmi rychle získat, že je to pomoc, ale myslím si, že ve škole by mobily vůbec nemusely být. Jestli to je možné, nebo není, to nevím, ale přál bych dětem, aby měly čas lézt po stromech, tak jako my, nevím, jestli to teď dělají, nebo ne. Mít školní hodiny takové, že víš, co jsou kořeny, základ komunikace, sdílení emocí. A pak se samozřejmě pusťme do technologií, využívejme je pro všechno, co nám to v životě zjednoduší. Ale přál bych nám najít si čas, kdy dokážeme technologie odložit a nevyužívat. Nevím, jestli to škola dokáže.

Oni berou technologie jako součást života, ale myslím, že nějaký návrat k jednoduchosti by jim prospěl, aby věděly, že hrát si mohou také jiným způsobem než hraním online hry. Včera jsem se vrátil z Londýna a tam v metru už také nikdo moc nikam nekouká, jenom do mobilu. Loni jsme byli s dětmi na dovolené v Thajsku a cestovali jsme do méně turistických lokací. Dva večery jsme strávili na hranici s Laosem a říkali jsme klukům, že to bude zážitek, protože budeme bydlet v divočině na řece. Když jsme tam dojeli a zjistili, že tam není wifi, ani elektřina a svítí se tam petrolejkami, tak náš tehdy osmnáctiletý syn seděl u řeky, naštvaný, s pocitem, že tam nevydrží ani minutu. Jediné, co ho z té počáteční letargie vyrušilo, bylo, že kolem proletělo hejno asi třiceti bílých papoušků. A když jsme se zrovna včera o dovolené v Thajsku bavili, vzpomínali, jak jsme ráno snídali u stolu a přišel za námi slon. To jim rezonuje, takže si myslím, že zažít něco takového, jako je spát pod širákem, sedět s lidmi okolo ohně a nebýt přitom na mobilu, by mohl být další předmět ve škole.

Předmět s názvem „Nezapomeňte na to, je to důležité“. Technologií už se samozřejmě nezbavíme, ale škola nám má prezentovat to, co je důležité pro život. Je dobré vědět, co znamenají poměry v matematice, umět si něco spočítat, ale proč jsem se měl v deváté třídě učit matice a „biflovat“ se historii Kanady, to nevím. Na druhou stranu bylo skvělé, že když jsme na střední škole někam vycestovali, ať už do Ameriky, nebo do Evropy, znali jsme všechna hlavní města a státy, věděli jsme, kde je Jižní Korea, Argentina a Peru. Když jsme řekli, že jsme z České republiky, ostatní nevěděli, kde to na mapě hledat, nevěděli pomalu ani to, kde je Evropa. Základní přehled o kultuře a historii je důležitý, ale učit se nazpaměť všechny kytky, které rostou v Čechách, mi připadá jako úlet. Pamatuji si atlas rostlin nebo atlas hub, který jsme se museli naučit, ještě k tomu latinsky. Doufám, že to ve školách už neexistuje.

Také se obávám, že někde pořád ano. To bych nám také přál do nového roku: aby děti byly parťáky, ale zároveň aby neztratily respekt k autoritám, k učitelům, aby si vážily toho, že dospělí jsou tam pro ně, aby to nebraly jako souboj generací. Na nás je, abychom našli cestu, jak jim informace předávat.