Autismus nelze jen teoreticky znát, je třeba mu rozumět

Obecně se dá říct, že přibývá počet diagnostikovaných dětí s poruchou autistického spektra. Důvodů, proč se tak děje, je celá řada – svůj vliv hraje nepochybně lepší a kvalitnější diagnostika, větší osvěta a povědomí o autismu, informovanost laické i odborné veřejnosti. Také změna diagnostických kritérií v čase má vliv na nárůst počtu diagnostikovaných osob, protože v současné době dokážou odborníci zachytit i děti s mírnější formou autismu, která by dříve nebyla odhalena. Nicméně stále se zkoumají další příčiny a faktory, které mohou stát za nárůstem výskytu autismu – jako rizikový faktor je prokázán vyšší věk rodičů, porodní váha mimo normu či předčasný porod. Zkoumají se také ostatní rizikové faktory, např. možný vliv životního prostředí, problémy v době těhotenství, při porodu nebo po narození dítěte, ale výsledky výzkumů zatím nejsou zcela jednoznačné a konzistentní.

Každé dítě s poruchou autistického spektra je jiné, proto nelze uvést univerzální doporučení, která budou efektivní pro všechny děti s PAS. Děti s autismem se mohou chovat odlišně v různých situacích a kontextech, proto metody, které fungují doma, nemusejí být účinné ve škole a naopak. Žáci s PAS potřebují ve školách různou míru podpory, kterou na základě psychologického a speciálně pedagogického vyšetření stanoví většinou speciálně pedagogická centra, někdy také pedagogicko-psychologické poradny. Ve vzdělávání musejí být zohledněny konkrétní obtíže a specifika dítěte, aby se předcházelo problémům v chování, zhoršování zdravotního či psychického stavu dítěte. Cílem je podpořit dítě tak, aby se dokázalo i navzdory svému handicapu začlenit do kolektivu a zvládnout školní nároky. V praxi se osvědčuje využití prvků behaviorální a/nebo kognitivně-behaviorální terapie, strukturovaného učení, nácviků sociálních dovedností. Vždy pomáhá individuální, trpělivý, nehodnotící, ale respektující přístup okolí, informovanost pedagogů o obtížích dítěte i to, když pedagogové mají o autismu dostatečné povědomí a spolupracují s poradenskými pracovníky či jinými odborníky.

Přítomnost asistenta pedagoga ve třídě může být velmi efektivní nejen v době vyučování, ale také v době přestávek, přesunů do učeben či stravování ve školní jídelně, což jsou situace, které bývají pro děti s autismem často velmi náročné a stresující. Asistent pedagoga může pomáhat dítěti s PAS začlenit se mezi spolužáky, v konkrétních případech mu může pomoci řešit různé sociální situace. V přirozeném prostředí a v každodenních situacích tak má dítě možnost rozvíjet sociální dovednosti, kamarádské vztahy. Protože děti s autismem bývají kvůli svému nápadnému a nezralému sociálnímu chování často terčem posměchu (i šikany) ze strany ostatních dětí, podpora pedagogického personálu může snížit riziko těchto jevů na minimum.

Vybavuji si příběh osmiletého chlapce s Aspergerovým syndromem (říkejme mu Jiřík), který velmi těžce zvládal pobyt v kolektivu. Ačkoliv měl o děti zájem, nedokázal se mezi ně přiměřeně zapojit, celou situaci komplikovalo také jeho impulzivní, až agresivní chování, přidružená porucha aktivity a pozornosti a zvýšená úzkostnost. Na doporučení SPC byl chlapec vzděláván dle individuálního vzdělávacího plánu, ve třídě byla přítomna paní asistentka. Paní učitelka i paní asistentka úzce spolupracovaly s rodiči i poradenskými pracovníky ze SPC, kteří škole pomáhali v případě, že zavedená doporučení přestala být efektivní.

Jiříkovy nálady byly velmi proměnlivé, často reagoval nepředvídatelně a na jeho spolupráci měla velký vliv únava, hlad, žízeň, fyzická nepohoda apod. Proto když pedagogové dostali od rodičů informaci, že Jiřík není v pohodě, že se ráno probudil se špatnou náladou nebo v noci dobře nespal, dokázali na situaci pružně reagovat a třeba v daném dni snížili požadavky, učili se v mírnějším režimu. Když hrozil „výbuch“, paní asistentka uměla svým klidným přístupem chlapce ukonejšit a v případě potřeby se šli projít ven (chlapce uklidňovalo, když mohl z okna sledovat, co se děje venku).

Jiřík měl velký zájem o zemědělské stroje, a tak paní učitelka s paní asistentkou pro zvýšení jeho motivace k učení připravovaly kreativní úkoly, do kterých byl zakomponován tento zájem (např. nepočítal jablka a hrušky, ale traktory a sekačky; nečetl příběhy o tom, že „Ema má mísu“, ale třeba věty o sekačce). Jiřík si uvědomoval, že mu některé věci nejdou jako ostatním dětem, porovnával své výkony s ostatními dětmi a každý svůj (i drobný) neúspěch často vedl k afektu a odmítání další práce. Aby se těmto úkolům předešlo, měl úkoly připravené ve strukturovanější podobě, slovní instrukce byly doprovázeny vizuální podporou, aby se v textu lépe zorientoval a úkoly dokázal splnit. Velmi mu vadil hluk ve třídě, proto si o přestávkách chodil odpočinout do relaxační místnosti, kterou škola měla možnost zřídit vedle Jiříkovy třídy. Pedagogové také pěkně pracovali s motivačním systémem – Jiřík během vyučování sbíral razítka (jak jinak než „traktůrky“) a za konkrétní počet nasbíraných razítek měl slíbenou větší odměnu (většinou výlet do některého z nákupních center prodávajících kutilské potřeby).

Jiřík si postupně na školní režim přivykl, podporu pedagogů bylo možné časem snižovat. Jak je vidět z jeho příběhu, vzdělávání v běžné škole lze zvládnout i u dětí s těžší symptomatikou poruchy autistického spektra. Čím těžší ale autismus je, tím je výchova i vzdělávání dítěte náročnější a vyžaduje vysoce nadstandardní, individuální přístup.

Knih o autismu, resp. poruchách autistického spektra, je na trhu nepochybně dostatek. Lze zakoupit publikace odbornější i populárnější, zabývající se autismem obecně či konkrétními tématy, která se s výchovou či vzděláváním dětí s autismem pojí. Má motivace napsat knihu vychází především z dlouholeté zkušenosti s prací s dětmi s PAS a s jejich rodinami. Při konzultacích s rodiči jsem si často uvědomovala nelehkou situaci všech, kteří s dětmi s autismem pracují. Jak jsem již zmínila, informací o autismu nalezneme celou řadu, ovšem ne všechny jsou správné, ověřené praxí či podpořené dlouholetým výzkumem, stále se šíří mýty, které celou situaci dětem, rodinám i pedagogům komplikují. Je pro ně velmi obtížné se v širokém spektru informací vyznat a vybrat si to podstatné. Má vlastní zkušenost mě poučila v tom, že autismus nelze pouze teoreticky znát, ale že je potřeba mu rozumět a snažit se ho stále poznávat. Abychom autismu porozuměli, musíme znát širší kontext, chápat specifika v myšlení a chování lidí, kteří jím trpí. Snažila jsem se proto v knize srozumitelnou formou čtenářům odpovědět na otázky, které v praxi často slýcháváme, přiblížit autismus z různých úhlů. Pro lepší porozumění jsou v knize použity konkrétní příklady z praxe i příběhy rodičů dokreslující popisované téma. Velmi mě potěšil nedávný telefonát, ve kterém mi pán sdělil, že po přečtení publikace konečně porozuměl svému šestnáctiletému synovi s touto diagnózou. Pánovi za jeho telefonát i touto cestou děkuji, a i kdyby to byl jediný případ, v tu chvíli jsem si řekla, že práce nad knihou měla smysl.