Co jsou poruchy příjmu potravy, je většině odborníků zřejmé a jejich závažnost a vysoký výskyt jsou rovněž známy. Lidé, kteří pracují s pacienty s tímto spektrem diagnóz (od restriktivní mentální anorexie přes mentální bulimii a záchvatovité přejídání až k novým formám, jako jsou bigorexie, ortorexie nebo drunkorexie), si začali všímat, jak rozmanitý může být konkrétní individuální průběh a hloubka onemocnění. Mnozí z těch, kdo trpí nějakou formou poruchy příjmu potravy, nesplňují kritéria pro určitou diagnózu uvedenou v Mezinárodní klasifikaci nemocí nebo se podoba jejich problému dramaticky rychle mění.
Disordered eating - narušené stravovací návyky
Mgr.
Jana
Tomanová,
Ph.D.,
psychologická poradna Liberec, Psychiatrická klinika VFN Praha, oddělení pro poruchy příjmu potravy
Ing.
Martin
Černý,
manažer, expert v aplikaci nových technologií v komunikaci a životním stylu mládeže
„Jednou jsem byla na návštěvě u kamarádky a všimla jsem si magnetky s nápisem ,NEŽER!’, kterou na dveře ledničky přilepila její o čtyři roky starší ségra,“ popisuje čtrnáctiletá Petra (hospitalizovaná na specializovaném oddělení). „Nejdřív jsem se tomu zasmála, ale ten nápis jsem nemohla dostat z hlavy. Myslela jsem si, že její ségra vypadá tak pěkně proto, že se nepřejídá. A tak jsem nejdřív přestala jíst taky.“
Hloubka problému zároveň nemusí dosahovat jednoznačně stanovitelné diagnózy, a tak vznikla samostatná kategorie
disordered eating
, u nás překládaná jako
narušené stravování
. Jde o atypické či smíšené formy poruch příjmu potravy, často v menší závažnosti nebo nižší frekvenci, než je uvedeno v diagnostických kritériích. Víme však, že otázka závažnosti je složitá - pro práci s jednotlivcem je vždycky třeba posuzovat příznaky problému v jeho daném kontextu, individuálně. Také je klíčové vidět vývoj problému v čase - jak se vztah k jídlu a k postavě u konkrétního jedince proměňuje (Ivanova a kol., 2017).Pro narušené stravování jsou typické:
-
občasné hladovění s cílem zhubnout;
-
časté experimentální zkoušení různých diet nebo výživových směrů;
-
záchvatovité přejídání v nepravidelných etapách s delšími prodlevami mezi jednotlivými záchvaty (například příležitostné přejídání - na oslavách, dovolených, za „odměnu“);
-
občasné zvracení nebo užívání projímadel, doplňků stravy na hubnutí (i zakázaných);
-
vynechávání jídel s cílem zhubnout;
-
úzkostlivé hlídání kalorií, obsahů makroživin, „éček“;
-
psychické obtíže - nízké sebevědomí, špatné nálady, únava, poruchy spánku, vyhýbání se lidem nebo naopak strach ze samoty, neschopnost se soustředit atp.
„Na začátku bylo nepravidelné hladovění,“ vypráví Iva. „Nemohla jsem se zbavit myšlenky, že mám tlustá stehna a velký zadek, a byla jsem přesvědčená, že přesně tam zhubnu, když budu pít jen citronovou vodu a nebudu jíst. To se ale nedalo vydržet. Měla jsem chutě a ve chvíli, kdy byly silnější než myšlenky na hubnutí, jsem snědla, co bylo po ruce. Sladké, slané, prostě cokoliv. Připadala jsem si pak jako na houpačce. Když chutě opadly, byla jsem na sebe naštvaná za to, co jsem snědla. A tak se stávalo, že to šlo občas zase všechno ven. To se ale muselo dělat tajně. Ve škole to bylo v klidu, tam si vás nikdo moc nevšímal. Horší to bylo doma. To se hned naši ptali, jestli nejsem nemocná a tak.“
Odhadnout, kolik lidí trpí narušeným stravováním, je složité:
„Holky dělají různé věci. Sestra mého spolužáka jedla třeba jen olomoucké syrečky, protože nemají žádný tuk. Jiná zase jedla jen tři jablka za den. Nebo naše spolužačka Iva chodila zvracet oběd ze školní jídelny, všechny holky ze třídy to věděly,“ vzpomíná Mirka. „Pak ale třeba usínala při hodině a tělák nezvládala vůbec. Slyšela jsem o dvou holkách z céčka, co si pravidelně dávaly projímadlo. Prý aby jim to rychleji trávilo. Pro jednu přijela rychlá, protože omdlela během vyučování. Já jsem zkoušela nejdřív hladovku, pak vynechávat večeře, ale to bylo málo. Jedla jsem droždí, abych se naplnila a neměla hlad. Pak jsem přestala jíst maso a cokoliv živočišného. Ze začátku to bylo fajn, vypadalo to, že ztrácím tuk hodně rychle. Na školním výletě na Šumavě jsem ale v první třetině vzdala výstup k Čertovu jezeru, jak jsem byla slabá.“
V rámci odhadů počtu osob trpících narušeným stravováním nalezneme i závratných 50 % populace (Gottlieb, 2014), nicméně se zamyšlením se nad možnostmi, jak skutečné číslo zjistit, je rozumnější se jakýchkoli odhadů vzdát. Místo toho je namístě uvažovat o řešení a prevenci. Na předních místech možné pomoci se nachází
edukace
. Popis obtíží a možných škodlivých aktivit spojených s jídlem a hubnutím může tvořit jen malou část. Mnohem více prostoru je vhodné věnovat:-
sdělování důsledků, které „dietaření“ a nevhodné stravování přináší (bolesti hlavy, únava, špatný spánek, dlouhodobé riziko nadváhy, rozvoj skutečně závažné formy poruchy příjmu potravy, špatné nálady, nízké sebevědomí, neúspěch ve vztazích, neoblíbenost, poruchy pozornosti a problémy s učením atp.);
-
podpoře uvědomění si, že je takové chování ve spojitosti s jídlem zbytečné, nebezpečné a neúčinné;
-
podpoře ochoty problém řešit, především si o něm promluvit s někým, komu jedinec věří; pokud nestačí blízké okolí nebo pedagog, pak je vhodné doporučit odborníka - na internetu se například po zadání „terapie poruchy příjmu potravy“ objeví dostatek odkazů a kontaktů;
-
práci na sebevědomí, které je spojené s jinými hodnotami než se vzhledem, tvarem postavy a hmotností, je třeba cíleně vyzdvihovat ty, kteří jsou úspěšní jinak - a to nejen v souvislosti se školními úspěchy (případně sportovními), ale především sociálními (kdo komu pomohl, kdo jakou situaci řešil s úspěchem nebo co se komu kdy z oblasti mezilidských vztahů povedlo); ocenění a uznání může nabídnout nejen pedagog, ale s využitím vhodných technik i ostatní žáci;
-
otevření tématu normality, přirozenosti a hranic - děti a dospívající dnes obecně tápou v tom, co je normální, žádoucí, přirozené a kde jsou jejich hranice, dospělí přitom mohou i poměrně striktně a jasně ukázat a sdělit, co je normální a co již ne.
A co je ještě normální v jídle a vztahu k tělu?
Normální je jíst, na co mám chuť, a to v rozumném množství (vzpomeňme na porce z mateřských škol a školních pobytů). Normální je občas nemít chuť k jídlu nebo si naopak někdy přidat, protože chuť je větší. Normální je hýbat se, cvičit a sportovat pro radost z pohybu a někdy také z vědomí, že sport je nutný a zdravý. Běžné je cítit se někdy přejedený a skutečně se najíst víc, než je obvyklé. Běžné je někdy vynechat jídlo. Normální je mít oblíbená jídla a vyhledávat je častěji než jiná. Je možné každý den snídat, svačit nebo i večeřet totéž. Je obvyklé být někdy „líný“. Normální je mít se rád. Běžné je starat se o sebe, ale nesměřovat veškerou pozornost k péči o tělo či hmotnost.
Žáci mohou na téma normalita v dnešním životě napsat esej, připravit prezentaci, společný projekt či se jen nad otázkou společně zamyslet v hodině, která se k tématu hodí.
ZDROJE
-
GOTTLIEB, C. Disordered eating or eating disorder: What’s the difference?
Psychology Today.
2014. Dostupné z: https://www.psychologytoday.com/blog/contemporary-psychoanalysis-in-action/201402/disordered-eating-or-eating-disorderwhat-s-the-
IVANOVA, M. R., BAKOVA, D., SEMERDIJEVA, M., TORNIOVA, B., TILOV, B. a E. RAIKOVA. Disordered eating attitudes and behaviors: tender differences in adolescence and young adulthood.
Journal of Women’s Health Care.
2017, roč. 6, č. 3. Dostupné z: https://www.omicsonline.org/open-access/disordered-eating-attitudes-and-behaviors-gender-differences-in-adolescenceandyoung-adulthood-2167-0420-1000368.pdf