Dítě ohrožené domácím násilím a škola

Pedagogové tráví s dětmi ve škole hodně času, během kterého mohou vysledovat změnu v jejich chování. Dobrou příležitostí k bližšímu proniknutí do psychiky dítěte jsou (např. školy v přírodě, školní výlety, exkurze apod.). Výzkum Dětského krizového centra a MPSV z roku 1994 zjistil, že Pedagogové jsou tak po zdravotnických zařízeních druhými nejčastějšími iniciátory ohlášení.

Dítě může být přímou i nepřímou obětí domácího násilí. je tehdy, pokud proti němu směřuje fyzické, psychické nebo sexuální násilí přímo, a je tedy dítětem ohroženým syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (syndrom CAN). je dítě tehdy, jestliže je přítomno domácímu násilí, ke kterému dochází mezi rodiči nebo mezi jinými osobami, které s ním žijí v domácnosti. Podle definice Světové zdravotnické organizace WHO je dítě, které je svědkem domácího násilí, považováno za psychicky týrané dítě. I dítě, které je „pouhým“ svědkem domácího násilí, ale vykazuje symptomy dětí se syndromem CAN.

Z mnoha mezinárodních i našich výzkumů vyplývá, že ženy jsou obětí domácího násilí v 90 % případů. Z toho vychází můj článek. Děti, které žijí v rodině, kde je matka vystavena domácímu násilí, velmi trpí. Zvláště pokud jsou přítomny (či svědky) fyzickému napadání matky otcem či otčímem. Vidí, jak matka pláče, je bezmocná, má strach a jak se snaží bránit či utéct. Někdy je dítě samo terčem útoku jen proto, že se připlete rozzuřenému pachateli do cesty, nebo proto, že brání matku. I když není fyzicky napadeno, minimálně se na něj křičí. Pro dítě je velmi traumatizující, že se jeho nejbližší lidé v rodině takto k sobě chovají. U dítěte je v ohrožení i vlastní pocit bezpečí a jistoty, má strach a pocity bezmoci. Čím je dítě mladší, tím jsou tyto pocity silnější. S tak obrovskou psychickou zátěží se nedokáže vyrovnat samo. Ani nevede k tomu, že si dítě na násilí „zvykne“, ale naopak jeho pocity strachu a bezmoci se stupňují.

Děti velmi dobře vnímají, že o tom, co se děje doma, se nesmí nikde mluvit. Vidí, jak se matka snaží otcovo jednání pečlivě utajit. Mívají také strach, že když se to někdo dozví, budou rodičům odebrány a dány do dětského domova. Proto se spíše než pedagogovi svěří kamarádce či kamarádovi, jenže ti mu nepomohou. Jak bylo uvedeno výše, Je důležité, aby si každý pedagog uvědomil, že za tzv. problémovým chováním dítěte se může skrývat mnohem závažnější věc.

I když jsou pedagogové v dnešní době velmi přetíženi, je důležité, aby prohřešky dítěte povrchně nehodnotili, ale aby si udělali na dítě čas a zkusili s ním laskavě a empaticky promluvit, a to bez negativního hodnocení jeho „školních hříchů“, bez ponižování, ironizování a otrávenosti, která mnohdy plyne z neustálého opakování problémů. Někdy i pochvala udělá zázraky. aby znali jeho mechanismy a uměli dítěti účinně pomoci. Na školách by měly probíhat preventivní programy pro žáky zaměřené na násilí v rodině a u starších dětí na násilí ve vztazích (tzv. teen dating violence).

Podle § 367 a § 368 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, je Oznamuje se na policii nebo orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“). Další oznamovací povinnost pedagogů je upravena v § 53 odst. 1 písm. c) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Podle něj jsou školy a školská zařízení povinny na výzvu OSPOD pro poskytnutí sociálně-právní ochrany dětí (tj. o podezření z týrání, ze zneužívání dítěte či údaje k péči o něj), nebrání-li tomu zvláštní právní předpis. Nelze se odvolávat ani na povinnou mlčenlivost podle zákoníku práce (o skutečnostech, které se pedagog dozvěděl v souvislosti s výkonem svého povolání), kterou může mít učitel sjednánu v pracovní smlouvě. Podle § 6 písm. g) zákona se sociálně-právní ochrana zaměřuje na děti, které jsou ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte, popřípadě násilím mezi dalšími fyzickými osobami.

Každý pedagog by měl také vědět, že a (mimo jiné) a o pomoc při ochraně svého života a dalších práv. Tyto subjekty jsou povinny poskytnout mu odpovídající pomoc. Dítě má právo vyjadřovat se při projednávání všech záležitostí, které se ho dotýkají, a to i bez přítomnosti rodičů nebo jiných osob zodpovědných za jeho výchovu. Dle stanoviska MPSV č. 14/2002 nemá také ředitel školy povinnost předběžně vyrozumět zákonné zástupce dítěte o rozhovoru sociálního pracovníka OSPOD s dítětem ve škole či jiném školském zařízení.

V případech domácího násilí je vždy dobré (jako jsou pracovníci OSPOD, intervenčního centra, dětský psycholog a osoby pověřené výkonem sociálně-právní ochrany dětí), kteří vyhodnotí situaci a stanoví další potřebné kroky. Právě součinnost všech zúčastněných vytváří předpoklad účinné pomoci dítěti.