Fiktivní rozhovor

Se 75letým Erichem Frommem, filozofem, psychoanalytikem a politickým aktivistou, se setkáváme v roce 1975 ve Švýcarsku. Ještě minulý rok bychom museli kvůli rozhovoru s ním až do Mexika. Tam totiž posledních 25 let působil. V Mexico City založil psychoanalytický institut, přednášel na tamní univerzitě a napsal většinu svého díla. Erich Fromm odpovídá jasně a prakticky na základní otázky lidského života. Právě proto překročily jeho myšlenky akademickou obec a nacházejí své posluchače mezi běžnými lidmi.

Od dětství jsem toužil být rabínem. Fascinovaly mne židovské zvyky a v průběhu dospívání jsem proseděl mnoho hodin nad Talmudem. Zásadním způsobem mě ovlivnily prorocké spisy. Cítil jsem stejně jako proroci, že hodnoty nestačí jen hlásat. Důležitější je podle nich žít! V Heidelbergu jsem pak studoval u sociologa Alfreda Webera a filozofii u Karla Jasperse. Za nejdůležitější filozofy všech dob považuji Aristotela, Spinozu a Marxe.

Začnu zeširoka vysvětlením historického kontextu doby, kdy vznikala Freudova teorie. Freud byl pro své přecenění sexu kritizován. Tato kritika byla často motivována přáním odstranit z Freudovy soustavy prvek, který vzbuzoval kritiku a nepřátelství u konvenčně založených lidí. Freud tuto motivaci ostře pociťoval, a proto bojoval proti každému pokusu o změnu své sexuální teorie. Jeho teorie skutečně měla ve své době vyzývavý a revoluční ráz. Ale co bylo pravda počátkem století, není již pravda o padesát let později. Sexuální mravy se natolik změnily, že tyto teorie již nejsou pro střední stavy západních zemí pobuřující. Je to donkichotský druh radikalismu, když si ortodoxní psychoanalytikové stále myslí, že je odvážné a radikální Freudovy teorie bránit. Jejich pojetí psychoanalýzy je naopak konformistické a nepokouší se vyzvedávat psychologické otázky, jež by vedly ke kritice soudobé společnosti.

Má kritika Freudovy teorie neříká, že kladl přílišný důraz na pohlaví, nýbrž že nepochopil pohlaví dosti hluboko. Freud udělal první krok k odhalení významu vášní mezi lidmi. V souladu se svou filozofickou koncepcí je vysvětloval fyziologicky. V dalším vývoji psychoanalýzy je třeba Freudovu koncepci korigovat a prohloubit přeložením jeho poznatků z fyziologického do biologického a existenciálního rozměru.

Oba se snaží o osvobození člověka. Každý jinak: marxismus se zaměřuje na vnější svobodu, psychoanalýza naopak na svobodu vnitřní. Domnívám se, že nezbytnou podmínkou radostného a naplněného života je obojí.

Ano, byl jsem pozván kolegou Milanem Machovcem, abych přednášel na Konferenci dialogu, která se pravidelně konala na Karlově univerzitě.

Od té doby, co jsem se okolo svých třiceti let seznámil s buddhismem, každý den ráno i večer medituji. Při meditaci jsem „sám se sebou“. Tato schopnost je jedna z podmínek pro schopnost milovat. Jsem-li připoután k druhému člověku, neumím stát na vlastních nohou. On či ona pro mě může být zachráncem života, protože to není milostný vztah. Je to paradoxní, ale schopnost být sám je předpokladem schopnosti milovat.

Dopisuji svou knihu Mít nebo být. Popisuji tam dva způsoby bytí: jeden orientovaný na pasivní „vlastnění“ a druhý na aktivní „bytí“.

V učení nechtějí lidé typu „mít“ tvořit něco nového, ale snaží se udržet si v paměti naučenou látku a chránit své poznámky. Člověk typu „být“ je přemýšlivý a má zájem o danou látku. Dokáže myšlenky nejen přijímat, ale také na ně aktivně reagovat.

Přál bych všem lidem, aby vše, co v životě budou dělat, bylo motivováno touhou po svobodě, té vnitřní i vnější. Svoboda je nezbytnou podmínkou duchovního růstu a schopnosti milovat. Domnívám se stejně jako Spinoza, že svoboda je poznanou nutností. Nezbytnou podmínkou dosažení svobody je schopnost rozpoznat následky vlastních životních kroků.