"Hrdinové jako ty"

Za mě to bylo celé jeden velký „fuck up“, protože jsem nedokázal zpracovat své emoce. Všechno, co se mi v životě dělo, jsem ventilovat tak, že jsem buď někoho šikanoval, nebo chodil za školu, kouřil atd. Když se na to podívám zpětně, učitelé si se mnou dali práci, měli to náročné. Z mé strany to bylo těžké, protože když jste dítě a dějí se vám v životě věci, které nemůžete ovlivnit, tak na to vždycky přijde nějaká reakce. Některé děti se zatáhnou do sebe, jiné začnou dělat velké průšvihy, aby na sebe obrátily pozornost. A to jsem byl já.

Do mých pěti let jsme žili s mámou, otec už nehrál velkou roli. Potom jsme s bratrem střídavě chodili a nechodili do Klokánku, bydleli u známých a příbuzných a tak podobně. Nepamatuji si, že bych někdy chodil do první třídy. Asi ano, protože když jsme šli z Klokánku do pěstounské péče k tetě do Kostelce, tak už jsem chodil do druhé třídy. Takže tu první třídu jsem musel nějak zvládnout, ačkoliv si to nepamatuji. Chodil jsem tedy do dvou škol, i když si vzpomínám jenom na jednu.

Ano. Chtěl jsem říct: „Kdybych to mohl vrátit, tak bych to asi udělal trošku jinak.“ Nic bych neudělal ve svém životě jinak, než jsem to udělal. Já jsem chtěl vařit, už od druhé, třetí třídy mě to chytlo. Snil jsem o tom, zkusil jsem si to, nebyla to moje cesta. Vařit mě tedy pořád baví, ale spíš tak „komorně“.

Každopádně na SOU už jsem se začal víc poznávat, dalo by se říct, že už jsem byl usedlejší. To bylo právě období, kdy jsem se zatáhl do sebe, proseděl jsem to tam, s nikým jsem se moc nebavil. Vlastně jsem to tam prospal. Ale také jsem začal víc hledat sám sebe. Pořád se to ve mně bilo, ale zvládl jsem učňák, ve finále velice dobře.

Když jsem pracoval jako kuchař v restauraci Field. Štvalo mě, že tým moc nefungoval, jak by měl fungovat správný tým. To byla první k tomu, že bych chtěl tvořit něco, kde jsou lidé, kteří si neházejí klacky pod nohy, ale místo toho si dokážou pomoct, aniž by za to následně něco chtěli. Zároveň jsem vždycky věděl, že jsem takový člověk, který – asi i kvůli tomu dětství – má za těžko uznávat autority. Velice dobře dokážu respektovat člověka, ale nějaká hierarchie, třeba hotelových restaurací, je pro mě už těžko zvládnutelná. Jestli mi nařídí, že někoho musím poslouchat, protože je nade mnout, tak je to pro mě těžké.

Takže tam vznikla idea, že vybuduju sám svoji organizaci. Zároveň jsem už nějakou dobu skejtoval a říkal jsem si, že když spousta lidí dokázala vybudovat něco, čím by se mohli živit a co byl jejich sen, tak proč já bych se nemohl živit skejtem. A pak se začali přidávat další lidé, že bychom otevřeli kurzy. Pak jsme dostali facku od života, že to není možné, a nakonec jsme zahájili se skejtem a angličtinou. Tak to celé vzniklo, z potřeby živit se tím, co mě baví, vytvořit tým, který se vzájemně podporuje. Zároveň jsem chtěl pomáhat tam, kde jsem sám začal. Protože i když jsme třeba byli „kalit“ s kámoši v Praze, byl jsem vždycky ten, kdo šel koupit bagetu člověku bez domova a tak podobně. Ale říkal jsem si, že tohle nemá moc velký smysl, nejde to uchopit a není to dlouhodobá pomoc. Chtěl jsem se zaměřit na nějakou systematičtější pomoc, a tak jsem sám v sobě zapátral, kde bych mohl pomáhat, a nenapadlo mě nic lepšího, než abych začal tam, kde jsem já sám začínal, tedy v Klokánku.

Snažíme se je různě zapojovat. Vždycky vymyslíme nějaký projekt, který by mohl být razantnější a dlouhodoběji dětem pomoct, ale zároveň je stabilně a dlouhodobě zapojujeme do našich kurzů, ať je to angličtina, nebo skejt. Tam chodí pravidelně necelých pět let, co existujeme.

Bohužel všechno, co se děje ve světě, ovlivňuje také mou práci. Aktuálně máme kurzy skejtu, které „frčí“. Po necelých pěti letech od založení se mi splnilo, co jsem si přál, a dokážu se příjemně živit tím, co jsem vytvořil. Ale jak život postupuje, tak už jsem ve fázi, že mi to nestačí. Možnost živit se tím, co tě baví a co jsi vymyslel, je hezká, ale teď je pro mě primární, abychom vymysleli něco, čím skutečně dokážeme dlouhodobě pomáhat dětem z dětských domovů. I když asi bych to neomezoval jen na dětské domovy, ale prostě dětem. Pracujeme na projektu s názvem „Hrdinové jako ty“ – chceme vytvořit stabilní stáže nebo brigády pro děti z dětských domovů. Nejde o jednorázové akce, kde by je brali jako levnou pracovní sílu, jak to obvykle ve světě brigád je. Chceme navázat systematickou spolupráci, odstartovat s pěti až osmi partnery a zároveň na webových stránkách neustále oslovovat další malé i velké firmy, které by se do takové systematické spolupráce zapojily. Jestli to pro děti má mít skutečně podpůrný význam, tak si lidé, kteří si je k sobě vezmou, musí být vědomi, že pro většinu z nich to bude vůbec první pracovní zkušenost, a podle toho k tomu přistupovat. Cíl je vybudovat platformu, kde budeme firmy filtrovat a kde budeme – a nerad bych, aby to vyznělo nějak špatně – vybírat i děti, protože je důležité, aby se na konkrétní stáž nebo brigádu dostalo takové dítě, které to bude bavit. Nebo ho to alespoň zajímá – že ho to následně nebude bavit, to je život, to se stává.

Tak to je z mé hlavy jen částečně. Z přednášek, na které jezdím, vím, a sám jsem to tak také měl, že děti se rádi staví do pozice oběti, což podle mě není úplně dobrý postoj. Zároveň i lidé v okolí je takhle velmi často vnímají – jsou Vánoce, pojďme jim něco nakoupit, vždyť jsou to chudáčkové atd. Zčásti to jsou oběti, protože nemohly ovlivnit, co se jim v životě děje, ale zároveň je plně na nich, jak k tomu přistoupí. To je důležitá věc. A za mě – a slyšel jsem už spoustu příběhů – je moc hezké, že děti z domovů a Klokánků, přestože zažily strašně moc špatných věcí, které nemohly ovlivnit, jdou pořád dál. Řeknou ti: „Zažil jsem tohle a tohle,“ ale když se jich zeptáš, čím by chtěly být, tak ti řeknou, že tím a tím. To je strašně hezké a je to potřeba ve společnosti nějak vyzdvihnout, zdůraznit: patnáctiletý kluk zažil to a to, ale pořád jde dál, pořád se snaží. Takže je vlastně hrdina. A my mu můžeme na jeho cestě pomoct.

Určitě, spousta lidí, ale jsem člověk, který skoro vůbec nevzpomíná. Pro mě je každý den nový a snažím se ho tak prožívat. Naučil mě to tak život. Neříkám, že vzpomínat je špatné, ale pro mě to bylo náročné. Kdybych se ale zamyslel, kdo mi hodně pomohl, tak třeba majitel podniku v Kostelci, kam jsem v době učení chodil na praxi. Měl se svou manželkou podnik, dělával jsem u nich buď číšníka, nebo kuchaře. Hodně mi pomohli a nemyslím jen materiální věci, ale dali mi hlavně stabilitu. Jemu bylo kolem šedesátky a pořád si dělal ze života „prdel“. Bylo to strašně fajn, mě to u nich bavilo a myslím, že se to trošičku odrazilo i na mém životě – kdo mě zná, tak ví, že se snažím dělat si skoro ze všeho legraci.

Pak rozhodně teta, u které jsme žili. Bylo to s ní náročné, protože jsme byly děti, nevěděly jsme, co se děje. Dělal jsem „průsery“ a nebylo to se mnou jednoduché, ale postupem času jsem začal chápat, co se stalo – vzít si do péče dvě děti, potom škrtnout roli táty, takže musela obstarávat role obou rodičů, do toho ji náš otec zadlužil, takže musela být od rána do večera v práci, tím pokulhávaly ty role mámy a táty, takže jsme se s bráchou vychovávali tak trochu sami… Ale s odstupem času jsem jí za to hrozně vděčný.

Také si pamatuji tetu Simonu se strejdou Honzou, kteří měli dům a bazén a brali si nás k sobě na víkendy. Chtěli si nás vzít do péče, když jsme ještě byli u mámy, ale jedině za podmínky, že máma podepíše, že jsme výhradně v jejich péči. Protože častokrát dělala to, že nás někam dala, ale za čtrnáct dnů se jí něco přepnulo v hlavě, přišla a tomu dotyčnému nás vyrvala z ruky. Byli jsme u ní tři dny a byl to zase někdo jiný. Tak teta se strejdou si chtěli pojistit, že u nich zůstaneme. Což chápu, nechtěli riskovat, že si pro nás bude každých čtrnáct dní chodit. Máma nepodepsala, protože asi pořád žila s nadějí, že to zvládne. Bohužel to nezvládla, i když možná bohudík, protože kde bychom byli… Na mámu mám s odstupem času v podstatě hezké vzpomínky, i když nezvládala svůj život, ale nikdo v životě nám nedal tolik lásky. To bylo cítit, všichni mi to tak vyprávějí – byl jsem na ni vždycky přilepený jako pijavice, když za námi přišla.

A určitě mi pomohli kamarádi – když už jsme byli v pěstounské péči, tak jsem si mezi kámoši hledal „rodinu“.

Ano. Měli jsme spolu vždy docela fajn vztah, i když jsme to jako děti nedokázali probírat. On byl ten uzavřenější, já byl ten extrovertní typ, takže v mládí jsme se spolu moc nebavili. Až když jsem začal tvořit Buday, jsem s ním začal komunikovat. Dělal grafika, tak i nám pomohl s grafikou. A přemýšleli jsme, že rozjede kondiční tréninky, takže jsme spolu začali být víc a víc v kontaktu. Teď spolu máme naprosto nádherný vztah.

Co z toho, co bylo v dětství náročné, bys dokázal pojmenovat, aby z toho vyplynul nějaký vzkaz pro dospělé, kteří dnes pracují s dětmi, jež se nacházejí v podobné situaci, v jaké jsi byl ty, aby pro ně našli porozumění. Kdybys poslal vzkaz za děti, které dnes ještě nemohou nebo neumí reflektovat své zkušenosti a mnohdy nemají příležitost být dospělými vyslyšeny.

Nejčastěji se potkávám – a vím to i podle sebe – s dvěma situacemi: buď se dítě zatáhne do sebe, nebo začne být extrémní raubíř a stahuje na sebe pozornost. Když jsem já byl ve škole, tak porozumění nepřicházelo. Nerad bych se někoho dotknul, ale já si nepamatuju, že by za mnou někdo přišel a snažil se vytvořil si se mnou vztah, zeptal se mě třeba, jak se mám, co se děje. A mě to mrzelo. Když jsem udělal nějaký průšvih nebo když jsem v hodině vyrušoval, tak mě jen sesekli a že takhle ne. Teď pracuju nějakou dobu ve školstvía nejvíc mi pomáhá snažit se dítěti porozumět a tvořit si s ním vztah. Ono je to těžké někomu říct, ale opravdu by to mělo vycházet z člověka. Nesnažit se pomoct jen proto, že by se mělo pomoct. Zajímat se o dítě, zeptat se ho, jak se má. Protože když dělá průšvihy, většinou se za tím něco schovává. Není to, že by byl třeba v páté třídě někdo na někoho zlý, protože je zlý, většinou se za tím něco ukrývá. A podle mé zkušenosti je dobré to rozlousknout a opravdu se snažit vytvořit s dítětem vztah. Ne jako pedagog, ale jako kamarád. Já jsem oproti ostatním pedagogům, vychovatelům a pracovníkům ve školství mladší, tudíž to pro mě může být jednodušší, ale myslím si, že to fakt pomáhá. Uvědomit si, že to je dítě, snažit se mluvit jeho řečí, bavit se s ním o tom, co cítí.

Při práci s dětmi – a přiznejme si, že to není zrovna nejjednodušší práce – mi pomáhá, když si sám na sebe vzpomenu, jaký jsem byl „hajzl“. Takže když jdu za dítětem, které k sobě takhle stahuje pozornost, jdu tam většinou s čistou hlavou: „Já byl ještě horší, to zvládneme, kámo.“ Možná ve chvíli, kdy najdu dítě, které bude ještě větší hajzlík, než jsem byl já, s tím skončím.