K čemu jsou na světě advokáti

Advokát je absolvent právnické fakulty, který složil profesní zkoušku a je zapsaný v seznamu advokátů u České advokátní komory. Ta na svém veřejně přístupném seznamu (http://www.cak.cz/) umožňuje vyhledávání i kontrolu, takže si každý může nejen najít svého advokáta v místě bydliště, podle zaměření advokátní praxe nebo podle jména, ale i zkontrolovat, zda se za advokáta někdo nečestný jen nevydává.

Školy a školští pracovníci se s advokáty mohou setkat při různých příležitostech, protože naše působnost je takřka neomezená. Ne že by každý advokát rozuměl všem odvětvím práva. Právě naopak – legislativa je dnes tak rozsáhlá a komplikovaná, že vyžaduje specializaci podobnou lékařské. Specializace je větší a úžeji vymezená ve velkých městech a spíše všeobecná v městech menších a na vesnicích, což přirozeně odpovídá právním problémům, s nimiž se na advokáty klienti obracejí.

Výše uvedené řádky jsou možná obecně známé, ale pojďme se podívat na jeden typ advokáta a na jednu specializaci, jež úzce souvisí se školou, se vzděláváním a s cílovou skupinou čtenářů, jimž se dostává do rukou tento časopis.

Lidé se přirozeně scházejí, žijí spolu, vdávají se a žení, pořizují si děti a bohužel se také jejich vztahy rozpadají. Je to logické a přirozené a tento životní koloběh pozorujeme kolem sebe v celé živočišné říši. Na rozdíl od dob minulých není dnešní společnost příliš svázána konvencemi a pravidly, takže neexistuje jeden povolený či upřednostňovaný způsob soužití. Můžeme si na to stěžovat, můžeme s tímto trendem či stavem nesouhlasit, ale – řečeno s klasikem Járou Cimrmanem – nic jiného proti tomu nemůžeme dělat. Koneckonců pro liberální přístup k životu máme dnes i právní normy. Nevěříte? Občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), který v naší zemi platí od 1. ledna 2014, zavedl mnoho novinek do českého právního řádu. Jednou z nich je i právo na štěstí. Praví se v něm, že každý člověk má právo hledat a nalézat vlastní cestu ke štěstí (§ 3 odst. 1). Tato jednoduchá věta však způsobila změnu paradigmatu v pohledu soudů na rodinný život. Jestliže se společnost neshoduje v jedné cestě, v jaké má rodič vychovávat dítě, pak může každý rodič hledat cesty vlastní. Dnes už to nahlas říká i Ústavní soud, jenž v naší branži platí za arbitra nejvyššího: každý rodič má právo žít životem dle svého uvážení a má právo stejným způsobem ovlivňovat i své dítě. Nikoho totiž nelze diskriminovat.

A v tomto konstatování je právě zakopaný pes. Otec i matka mají shodná práva a dnes už je lhostejné, komu soud svěří dítě do péče. Matka má právo na svůj výchovný pohled, otec si může zvolit pohled jiný. Jeden druhému nemůže nic nařizovat, každý smí uplatňovat své metody výchovy. Z této dvojkolejnosti vznikají spory, což komplikuje rodičovské rozvody a rozchody. Dnes je běžné, že se rozpadá každé druhé manželství a dvě třetiny partnerství, jež žijí nesezdaně. Naštěstí se většina těchto rozloučených rodičů nakonec dohodne, popř. jednomu z dvojice jsou typ péče a rozhodování o dítěti lhostejné. Přesto víme, že spornost rozchodů stoupá, stejně jako útočnost vzájemných sporů, o čemž se také učitelé a pedagogové denně přesvědčují. Statisticky se asi 15 % rodičů není schopno dohodnout klidně, aniž by do svých sporů zatahovali široké okolí, sociální pracovníky, školy, soudy apod. A právě v této chvíli nabývají na významu advokáti s rodinnou specializací.

Někteří advokáti si své specializace sami vybírají, jindy si klientela naopak vybírá a ovlivňuje tak svého advokáta. Takřka žádný začínající právník o rodinné právo nestojí, protože v něm jde o problémy emocionálně velmi vypjaté, obtížně u soudu řešitelné, s komplikovanou klientelou a zdlouhavým projednáváním. Jde ovšem na druhé straně také o velmi lidské příběhy a advokacii v tom nejtradičnějším smyslu slova. Tak se stalo, že rodinné právo potkalo i mě a získalo si moje srdce natolik, že se od roku 2012 má advokátní praxe v Praze věnuje jen rodinné problematice. Nejde ovšem o oblast výlučně právní, protože samotného práva (tedy právních norem, legislativy, rozhodnutí, psaní odvolání, cizelování dokumentů a listin, tj. té nejbytostnější právničiny) je v rodinném právu velmi málo, odhadem 15 %. Zbytek mé činnosti je psychologie, psychoterapie, koučing, vyhodnocování nejefektivnějších cest, práce s klientem, vážení výhod a negativ, mediace, ale nakonec i meditace, protože moje oblast je plná emocí a rodinný advokát často potřebuje vydechnout, otřepat se, shodit ze sebe emoce a neřešitelné problémy svých klientů a přijít na jiné myšlenky. Koneckonců profese učitelská je mé práci v tomto bodě velmi podobná. Obě profese jsou dnes nezbytné, velmi krásné, velmi zatěžující a velmi obtížné.

Nyní si položme zásadní otázku, která zní: Co je úkolem rodinného advokáta? Kde jsou hranice jeho možností? Má slepě poslechnout přání svého klienta a bít se za něj do roztrhání těla? Tak třeba maminka si přeje, aby soud otci zakázal se stýkat se synem. Anebo tatínek trvá na střídavé péči. Nebo se matka chce přestěhovat z Ostravy do Klatov, čímž otci zamezí v pravidelném kontaktu s dětmi. Biomatka chce lesní školku, zatímco eurootec soukromé zařízení v centru Prahy, za nějž se platí vysoké školné. V příkladech by se dalo donekonečna pokračovat. Rodič vyhledá advokáta a sdělí mu, o co si přeje bojovat. Advokát je podle zákona o advokacii povinen poslouchat příkazů klienta, nejsou-li v rozporu s právem nebo etickými povinnostmi, což obvykle žádné z rodičovských přání není. A nyní stojí každý můj kolega na křižovatce a musí vážit, zda se případu bez okolků ujme, například kvůli slušné odměně, již klient nabízí, anebo protože každý klient popíše svůj případ přesně tak, jak se jemu jeví, tedy znectí druhou stranu, takže je jednoduché se s jeho pohledem na věc ztotožnit. Navíc etický kodex každému advokátovi stanoví, že údaje sdělené klientem se nesmějí bez jeho souhlasu ověřovat. Klientům tedy každý advokát musí už ze zákona věřit.

Jsou tak advokáti (zejména mladí, vyškolení, zapálení a připravení se za pravdu bít), kteří klienta zastupují bez ohledu na objektivní situaci, řídíce se jeho pokyny. Touto cestou jsem po mnoho let také kráčela a bez uzardění přiznávám, že jsem se radovala z úspěchů a byla spokojená, když se mi podařilo před soudem dosáhnout pro klienta vítězství. Možná je jiný přístup otázkou zkušeností, ale přibližně před dvěma lety jsem začala pochybovat. V rodinném sporu totiž nejde o prostou válku mezi dvěma znesvářenými stranami. V rodinném sporu je totiž vždy mezi otcem a matkou nárazník, jímž je dítě. A ve sporech nejvíce bouřlivých, které se léta táhnou, v nichž vřou emoce a vrší se stránky soudních spisů, stejně jako znalecké posudky, dopadne spor na dítě prostě vždycky. Některé dítě je odolnější a dopad rodičovského sporu unese na první pohled bez šrámů, jiné se zhroutí, zhorší se mu školní prospěch, pomočuje se, ubližuje si, utíká z domova či páchá sebevraždy anebo se z něj stane pokrytec, jenž oba rodiče vydírá a zneužívá rozchodu pro svůj prospěch.

Patrně neříkám nic, co by právě učitelé nevěděli, co by každý den nezažívali ve svých třídách a na rodičovských schůzkách. Nicméně přiznávám, že moje poznání mě současně vedlo ke změně advokátní praxe, ke změně v přístupu ke klientům, k plnění jejich přání a vůbec k proměně prostředí, v němž se pohybuji. Dnes si totiž myslím, že sporný, konfliktní, bojový přístup advokáta v rodinné věci je systémově špatný, protože advokát musí být nezávislý, mít nadhled a musí vědět, že dítě má právo na oba rodiče a že smyslem rodiny, rodičovských práv a koneckonců i zákona a všech soudů je nikoliv boj, ale dohoda mezi rodiči o tom, jak budou vychovávat dítě.

Právě proto jsem na sklonku roku 2017 se šesti kolegy založila Unii rodinných advokátů, jež vznikla v prvních lednových dnech a od té doby se úctyhodně rozjíždí. V době, kdy píšu tento článek, už máme takřka stovku členů a rádi mezi sebou přivítáme i kolegy z jiných než právních odvětví. Podrobnosti, stanovy, přihlášky i aktuality z činnosti lze najít na našich webových stránkách (http://www.uracr.cz/). Unie primárně sdružuje advokáty, jimž je blízký opatrný přístup, zohledňující v konfliktu zejména dítě a upřednostňující rodinu tradiční před rozličnými modernostmi. Tu nejlepší rodinu prostě tvoří otec, matka a jejich děti a každý z našich členů má činit všechny kroky, aby byl dosažen právě tento cíl. Pokud to není možné, je soudní cesta a konfliktní spor tím nejhorším, co se rodině a dětem může stát. A ještě horší je, pokud konflikt v rodině podporuje či vyvolává sám advokát.

Možná je tento pohled příliš tradiční a konzervativní, nicméně ukazuje se, že máme řadu následovníků a ještě více partnerů, kteří jsou připraveni s námi spolupracovat. Možná platí, že všechno má svůj čas, a ten dnešní vzniku podobných aktivit prostě nahrává. Ve stejné době se přece u soudů rozjíždí Cochemská praxe, tedy multioborový koordinovaný postup soudců, advokátů a sociálních opatrovníků, který rodiče vede, učí je se dohodnout, vysvětluje, co sporem provádějí svým dětem, a nedovolí jim spor vyhrotit a dítě zničit.

Patrně nelze zachránit všechny děti, takřka určitě nejde vychovat všechny rodiče. Cítím však, že je třeba se o to aspoň pokusit. V každém případě se nám, rodičům i dětem bude hodit každá pomoc. Od pedagogů zvlášť.