Význam vysokoškolského diplomu doznal za poslední století značných proměn. Diplom získaný na vysoké škole v České republice již neslouží úzké skupině elit k budování či posilování prestiže. Zpravidla již neslouží ani jako „společenský výtah“, který svého držitele spolehlivě posouvá v pomyslném společenském žebříčku směrem nahoru. V zemích, ve kterých došlo k demokratizaci vysokoškolského vzdělání, navíc postupně dochází k erozi i té poslední funkce diplomu jako „pojištění“, které svému držiteli v případě nutnosti poslouží jako záchranná síť. Snad i proto je dobré si připomenout hlavní účel soudobých vysokých škol, jímž má být produkce vzdělanosti ve společnosti.
Přestože funkce vysokoškolského vzdělání se již dlouhé dekády neomezuje jen na tento hlavní účel, a to zejména z důvodu rostoucích nároků na kvalifikaci pro výkon starých i nových profesí, rezignace na onu vzdělanost činí z vysokoškolských absolventů pouhé učně. Těm jsou zprostředkovávány dovednosti, schopnosti (tzv. skills) a v neposlední řadě i informace. Jsou schopni elementárních praktických operací v různých oblastech lidské činnosti, ovšem nikoli jako součást oborů vědních, nýbrž výučních. Výchova takového absolventa, a to jak v technických, tak i společenskovědních a humanitních oborech, se totiž svou metodou i účelem stává nerozlišitelnou od výchovy absolventa tradiční dělnické profese, podrobujíc svůj materiál schematizovaným mechanickým úkonům. Hlava je pro něj tím, čím jso