Komunikace o návykových látkách

Na mnoha školách probíhají preventivní programy, kde s dětmi pracují odborníci a interaktivní, zážitkovou formou jim poskytují informace o drogách a možných dopadech jejich užívání. Tyto programy zpravidla realizují externisté. Mezi učiteli nevidíme mnoho odvážlivců, kteří by se pustili do komunikace o návykových látkách. Jako kdyby témata vztahující se k návykovým látkám byla ve školách vyhrazena pouze odborníkům. Role učitele v prevenci zneužívání návykových látek není úplně jasná.

Ve svém příspěvku se chci zabývat tím, jak mohou samotní učitelé, kteří sice nejsou v oblasti návykových látek experti, ale mají tu výhodu, že jsou s dětmi v denním kontaktu, mluvit o drogách. Jak moc sami učitelé rozumějí dané problematice? Jakou mají představu o tom, co by děti měly (nebo neměly) o drogách vědět? Jak moc chtějí o drogách komunikovat? O jaký bezprostřední dopad při takové komunikaci usilují? Širší účel komunikace o návykových látkách je jasný - ochránit naivní děti před užíváním drog a vším, co s sebou nese životní styl s nimi spojený. Co ale k této ochraně potřebujeme?

Jednou z možností, jak se s tématem vyrovnat, je, že učitel o drogách nebude komunikovat vůbec. Tento postoj se často projevuje selektivní slepotou vůči všemu, co je s drogami spojeno. Učitel je přesvědčen, že drogy v jeho třídě neexistují, a vytrvale odmítá vnímat signály, které svědčí o opaku. Tato strategie (ne)komunikace se může vyplácet, pokud mezi dětmi žádné drogy nejsou. Jakmile se objeví první experimenty, může takový přístup fungovat podobně jako přehlížení dalších nebezpečných jevů, které mají tendenci bujet (například šikany).

(Ne)komunikace o drogách nevzniká kvůli nezájmu učitele o budoucnost dětí. Z drog se ve škole stává tabu proto, že komunikace o nich je pro většinu učitelů velmi obtížná. Proč tomu tak je? Jednak jsou drogy dost daleko od běžných témat konverzace (zřejmě ještě více než sexualita). Zároveň se jedná o jev, který je pro děti jednoznačně nebezpečný. Mnoho dospělých se s dětmi bojí mluvit o drogách také proto, aby nepodnítili jejich zvědavost. Rodiče se také příliš nehrnou do komunikace o návykových látkách a závislostech se svými dětmi. Podle Miller-Dayové (Miller-Day, 2008) se svými dětmi o drogách nikdy nemluvila zhruba polovina rodičů. Rodič volí strategii nekomunikovat proto, že chce věřit tomu, že dítěti žádné rizikové chování nehrozí. Mnozí učitelé také nevědí, jak říci pravdu a zároveň nenalákat k užívání, bojí se, že by mohli děti poskytnutými informacemi ohrozit. Ve snaze neublížit, nezhoršit situaci se učitelé vyhýbají tématu úplně.

Opravdu můžeme něco zkazit tím, že s dětmi o drogách mluvíme? Fitzsimons a Moore (2008) se zabývali tím, jestli samotný výzkum postojů adolescentů vůči návykovým látkám dokáže změnit pravděpodobnost toho, že je začnou užívat. Ukázalo se, že užívání návykových látek mohou za určitých okolností podpořit jednoduché zjišťovací otázky (Bereš drogy?) bez další komunikace na toto téma. Na základě analýzy literatury a vlastních zkušeností autoři doporučují o návykových látkách mluvit, ale respektovat přitom určité zásady (viz níže).

Dalším důležitým aspektem jsou vlastní zkušenosti učitelů s návykovými látkami (zejména těmi nelegálními, jako je pervitin a heroin), nebo spíš jejich absence. Pro učitele je docela typické, že se v dětství a mládí velmi dobře učili, dodržovali pravidla, vyhýbali se potížím (jsou samozřejmě výjimky). Rozhodně nemají příliš velké zkušenosti s návykovými látkami, hlavně s těmi, které máme nejčastěji na mysli, když říkáme „drogy“. Dalším důvodem, proč na školách bývají návykové látky tabuizovaným tématem, je penalizace - užívání návykových látek ve školách podléhá citelným sankcím, až vyloučení ze školy. Pro učitele nemusí být snadné nalézt kompromis mezi dodržováním pravidel a otevřenou komunikací.

Pokud učitel s dětmi o drogách mluví, způsob, jakým to dělá, může skutečně vytvářet další problémy. Jednou z častých (a v českém školství zřejmě převažujících) strategií komunikace o drogách, pokud se o nich vůbec komunikuje, je zastrašování. Spočívá v prezentaci nejhorších možných dopadů užívání návykových látek, přehnaných do té míry, že se stávají nepravdivými. Učitel původně lhát nechce, k zastrašování sahá pod vlivem dobře míněného odhodlání děti co nejvíce vystrašit natolik, aby se od drog držely co nejdál. Příkladem takového strašení je notoricky známý případ drog v bonbonech. Učitel dětem popisuje drogového dealera jako cizího postaršího pána, který na ulici před školou rozdává zdarma bonbony, ve kterých jsou drogy. Zdánlivě jsou to dvě mouchy jednou ranou - jednou větou jsou děti informovány o nebezpečí interakce s cizími muži a také o nebezpečí užívání drog (pevně spojených s cizími dospělými muži s nekalými úmysly). Vadou této historky je především to, že je lživá. Pokud se takový případ vůbec někdy vyskytl (nejspíše ne), byl natolik výjimečný, že se vymyká realitě. Běžnou praxí je, že dítěti drogu nabídne kamarád, který vůbec nemusí být starší. Drogy se mohou užívat, a dokonce prodávat přímo ve škole (Hajný, 2002, s. 441). Stručně řečeno, děti jsou takto vedené k tomu, aby si drogy představovaly jako vzdálené nebezpečí, které přichází zvnějšku, nikoliv k tomu, aby si dávaly pozor, co všechno užívají a nabízejí kamarádi.

Může tato historka, přestože není pravdivá, fungovat jako účinná součást prevence užívání návykových látek dětmi? Dokážu si představit skupinu dětí, pro které bude takto laděný preventivní rozhovor „účinný“. Budou to děti, které rády dodržují pravidla a vyhýbají se „nesprávným věcem“ (snad jako mnozí učitelé v jejich věku). Tato skupina dětí ale nepatří mezi ty, které potřebují efektivní prevenci nejvíce. Asi už ve chvíli, kdy poslouchaly historku, byly užíváním návykových látek ohroženy nejméně. Jak zareagují další děti? Děti, které se s drogami skutečně setkají a budou se rozhodovat, jestli s nimi začnou experimentovat? Ve školce, kde tuto historku mohou slyšet poprvé, jí nejspíše opravdu uvěří. Nemají ještě jiné informace ani zkušenosti. Ale v tomto období děti ještě nejsou užíváním návykových látek reálně ohroženy. Opravdové ohrožení pro většinu z nich přichází v době puberty a v následujících letech. Ti nejohroženější se setkají s návykovými látkami dříve, dospělí uživatelé si vzpomínají, že kouřili cigarety třeba už od sedmi let, alkohol pili od devíti, konopí kouřili od deseti a s pervitinem začali třeba ve dvanácti. To, co dítě na 1. stupni základní školy o drogách ví, jsou často útržkovité informace a stereotypy dospělých. Například že člověk se stane závislým po prvním užití, že závislost vždy znamená každodenní bažení po návykové látce, že uživatelé drog jsou špinaví, odpudiví a zapáchají. V pubertálním věku má dospívající už o něco více informací o drogách a nově nabytou kritickou mysl. Získal schopnost abstraktního uvažování a chce dělat samostatná rozhodnutí, samostatně hodnotit fakta a vyvozovat z nich závěry. Takový dospívající už pochopí, že existence pána s drogami v bonbonech je málo pravděpodobná, protože se vyskytuje jen v historkách vyprávěných některými dospělými (mohou být tito dospělí důvěryhodní i v jiných věcech?).

Vrstevníci, kteří touto dobou drogy užívají, poskytují informace, které se jeví jako mnohem bližší pozorované realitě. Dospívající kolem sebe může vidět více přátel, kteří užívají návykové látky, a vůbec nepůsobí jako závislí. Může sám jednorázově nějakou návykovou látku užít a zjistí, že po ní pak hned netouží tolik, jak mu to bylo popisováno (empiricky si ověří, že přátelé uživatelé mu řekli pravdu, zatímco dospělí - učitelé - nikoliv). Když si pak má vybrat mezi světonázorem učitelů, kde jsou drogy absolutní zlo, a světonázorem přátel experimentátorů, pro které jsou drogy součástí zajímavého, vzrušujícího života mimo nudné konvence, může být podstatné, že učitelé mu už v minulosti ohledně drog lhali. Nepravdivé informace dělají z dospělých nevěrohodné komunikátory. Zastrašování může stimulovat nežádoucí chování i bez cizích vlivů - dospívající si o sobě myslí, že jsou nezranitelní, a jsou motivovaní zkoušet, co ještě zvládnou. Díky zastrašovací taktice se drogy mohou stát výzvou.

Jak tedy s dětmi o drogách mluvit, když mlčení i strašení jsou problematické? Za podstatné považuji dva širší aspekty komunikace o drogách: disponovat alespoň obecnými, rámcovými informacemi o návykových látkách a zvládnout dialog s dětmi jako takový.

Většina učitelů ví o návykových látkách jen velmi málo a určitě nemají čas studovat obsáhlou literaturu z oblasti adiktologie. Pro začátek si stačí přečíst některou z mnoha publikací bývalých uživatelů a přijít třeba na den otevřených dveří do zařízení, které s uživateli návykových látek pracuje. Stačí celkem málo, protože cílem není získat schopnost naučit děti něco konkrétního o návykových látkách, ale dodat si odvahu k prolomení tabu. Určitá omezení toku informací jsou samozřejmě namístě. Například návod, jak lze kouřit heroin nebo jakým způsobem připravit tabletu Vendal Retard k intravenózní aplikaci, může děti opravdu inspirovat k experimentům. Pokud se ale dokážeme vyhnout sdělování návodů, kde si drogy sehnat a jak je připravit k užívání, můžeme o nich mluvit velmi otevřeně, protože uživatelům opravdu přinášejí více negativ než pozitiv.

Mnohem složitější je zvládnout samotný proces oboustranné komunikace s dětmi. Pokud chceme, aby se dítě vyhýbalo nějakému chování, nestačí něco odpřednášet, přikázat nebo zakázat. Podstatné je respektovat autonomii dospívajícího, který si silně přeje zachovat svobodu myšlení a chování, v opačném případě se může pouštět právě do takového chování, které je zakázané nebo nedoporučené, jen z toho důvodu, že to má zakázané (Fitzsimons, Moore, 2008). Proto mohou intervence, které spočívají na zákazech, nejenom selhat, ale i zvýšit pravděpodobnost výskytu rizikového chování. Doporučuje se vyhýbat se velmi kategorickým pravidlům nebo prohlášením, protože pocit ohrožení svobody může vyústit v rizikové chování. Smyslem doporučení respektovat autonomii je nenechat diskusi vygradovat k tomu, aby se vytvořilo na místě závazné rozhodnutí o tom, jestli dospívající bude, nebo nebude návykové látky užívat. Domnívám se, že role učitele v prevenci zneužívání návykových látek je nezastupitelná. Odborníci toho samozřejmě o návykových látkách a závislostech vědí mnohem více než učitelé, ale nemají každodenní kontakt s dítětem ani důvěru, která se vytvořila za léta školní docházky. Právě učitel bývá často tím prvním, kdo si všimne, že se žákem nebo studentem není něco v pořádku, zabývá se jeho školními problémy a zprostředkovává další péči. Učitel v otázce prevence návykových látek není v roli odborníka (na rozdíl od vyučování), ale zralého dospělého se vztahem k dítěti.

Síť zařízení, která se zabývají prevencí a léčbou poruch vyvolaných užíváním návykových látek, není všude dostatečně hustá. Přehled o dostupné odborné pomoci v daném regionu (ať už hledáme indikovanou prevenci, nebo léčbu závislosti) mívají zařízení, která se zabývají primární prevencí rizikového chování, například Prev-Centrum (Praha), Laxus (Středočeský kraj), Magdalena (Praha a Středočeský kraj), Prostor (Kolín), Střep (Třebíč), DO SVĚTA (jižní Čechy), Podané ruce (Brno). Také je možné zavolat na Rodičovskou linku (840 111 234, 606 021 021).

ZDROJE