Mít crush je cringe!

Ačkoliv se v tomto příspěvku oprostím od akademických definic a budu těžit především z know-how získaného z pozorování a praxe v terénu, definovat kulturu se mi jeví jako důležité pro další vývoj textu. Pojďme si tedy začátkem říct, co to vlastně znamená „kultura“. Definic existuje velké množství – obecně vzato se však jedná o soubor chování a zvyklostí, které jsou v daném společenství považovány za vhodné. Definice kultury je vždy závislá na pozorovateli. Kdybychom například mexickým indiánům naservírovali cibulovou polévku, byl by to vůči jejich kultuře prohřešek. Kultura a kulturní hodnoty jsou tedy přirozeně relativní pojmy. Antropologové však obecně stanovují několik charakteristik, které musejí být naplněny, abychom mohli o vzorcích chování mluvit jako o kultuře. Kultura tedy je:

Všechny charakteristiky jsou jednoduše přenositelné do digitálního prostředí. Některé si v tomto příspěvku rozebereme přímo, některé vyznějí mezi řádky. Digitální kultura teenagerů, má svůj jazyk, svoje zvyky, umění i osobnosti. To, co může někomu připadat jako nesmysly a chaos, může v očích jiných znamenat jasná pravidla a zásady. Pojďme si postupně rozebrat jednotlivé pilíře zmíněné digitální kultury dětí a teenagerů – začněme jazykem.

Víte, co to znamená „mít crush“ nebo „být bengr“? Někoho „vyrektit“? A co takhle „cringe“? Pokud máte crush [kraš], tak jste do někoho zakoukaní – obvykle tajně. Bengr [bengr] je pojem, který označuje něco nebo někoho opravdu kvalitního či dobrého. Pak zde máme i pojmy jako „vyrektit někoho“ – třeba učitele. Jak sdílela jedna uživatelka Twitteru: „Mami, dneska jsme o výtvarce vyrektili učitele.“ Z anglického „get wrecked“, tedy „natřít to někomu“. A když budete tyto pojmy nesprávně využívat, tak hrozí, že budete cringe [krynč] – divní, trapní. Zajímavé je, že se tyto pojmy s anglickými kořeny kolikrát využívají i v jiném kontextu než anglické originály. Takových pojmů jsou stovky, možná tisíce. Faktem také je, že pojmy, které používá generace Z při své komunikaci, nejsou příliš trvanlivé. Dá se předpokládat, že ty, které jsou zde popsané, při cestě ke čtenáři ztratí svou oblibu.

Kultura se formuje na základě okolního prostředí a předává se vzájemným učením se. Pilířem této digitální kultury a platformou pro její rozvoj jsou pak bezesporu sociální sítě. Tušíte, jaké sociální sítě jsou vlastně kurzu? Je to Instagram, je to YouTube? Ano, tyto stálice jsou tradičně oblíbené. Nezanedbatelnou oblibu si ale získává TikTok. Jedná se o sociální síť, která funguje na jednoduchém principu – tvorba krátkých videí s hudebním podkresem nebo různých parodií. Šíří se i různé výzvy. Typickým jevem zde je, že někdo natočí video, a pokud je dobré, další ho přebírají a opakují. A pokud je špatné? Tak ho přebírají taktéž. Video obsah na TikToku je zajímavý v tom, že je velmi dynamický – typické video má deset patnáct vteřin. Buď uživatele zaujme ihned, nebo končí v propadlišti dějin. Měli bychom mít ale na paměti jednu zásadní věc, která už byla zmíněna – to, čemu my možná nerozumíme, je ve své podstatě kulturní vyjádření. Schopnost ocenit tvůrčí činnost druhých, vyjádřit pocity a zážitky vlastní tvořivostí. Kultura přece není jen jedna. Není to něco, co musí chápat každý.

U TikToku ještě zůstaňme – dle výzkumu K. Kopeckého¹⁾ se vyznačuje několika zajímavými charakteristikami. V roce 2017 ho využívalo jen 1 % českých dětí. V červnu 2019 to však bylo téměř 28 %. Další čísla tvrdí, že nejvíce je na TikToku těch uživatelů, kteří by tam minimálně podle podmínek používání být neměli. Starší teenagery už to nebere, protože je to cringe. Ačkoliv to není podloženo žádným výzkumem, jen opakujícími se scénáři z terénu, obecně platí, že v terénu vnímám určitou úroveň znalostí žáků, která se týká i podmínek používání sociálních sítí. Jsou si vědomi, že existují věkové hranice, mnohdy i vědí, kde se pohybují. Přesto je typické schéma takové, že drtivá většina z nich má profily na sociálních sítích, ačkoliv zpravidla věkovou hranici nesplňuje nikdo. Zajímavé číslo, které s tímto můžeme spojit, je 0,95 %. Tolik českých dětí/teenagerů ve věku od 7 do 17 let totiž dle rozsáhlého výzkumu K. Kopeckého nemá žádný profil na sociální síti. Sociální síť TikTok má ale i zajímavé pozadí. Podmínky používání jsou vůči uživateli nastaveny takovým způsobem, že s nahraným obsahem může dělat tato sociální síť vlastně cokoliv. Dokonce i komerčně. Dále jsou uživatelé upozorněni, že nemají sdílet takové údaje, o nichž si nepřejí, aby se dále šířily. Čtou čeští teenageři desítky a desítky stran podmínek používaní v angličtině? Spíše ne. Přesto intenzivně budují svou digitální identitu a stopu. Svoje místo ve v digitální kultuře.

Je zajímavé sledovat, jak teenageři o své digitální identitě přemýšlejí. Dokážou například vnímat, že některé věci na sociálních sítích by je mohly před někým, kdo do této kultury nepatří a nerozumí jí, poškozovat. Pak ve školách slýchám osobní zpovědi typu: „Já mám na Instragramu dva profily – jeden veřejnej a druhej soukromej. Nechci, aby si mamka myslela, že jsem trapná.“ Řada dospělých lidí také jen obtížně pochopí i další obsah, který teenageři publikují a sdílejí. Existuje pestrá škála kategorií videí, která se přidávají. Pojďme si některé z nich přiblížit:

Právě u reakčních videí můžeme poukázat například na výše zmíněné komerční využití TikTok videí. Jak to vypadá v praxi? Umíte si představit, jak je možné vydělat peníze na základě desetivteřinového videa, kde někdo například zamíchá kávu lžičkou? Uživatelé, kteří mají věhlasnější renomé například na YouTube, se natáčejí při tom, jak sledují a komentují TikTok videa. Tato videa různě zesměšňují, vše proloží více či méně přímočarou reklamou a desítky tisíc zhlédnutí jim zajistí dobrý přivýdělek. Zajímavé také je, že při dlouhodobějším pozorování různého obsahu lze vnímat rivalitu mezi YouTubery a TikTokery. Málokterý TikToker je úspěšný na YouTube a naopak. TikTok přinesl zcela nový druh obsahu. Další skupinou videí, která stojí za komentář, jsou zmíněná „Q & A“ videa. Tato videa natáčejí a publikují často i děti, které mají problém otázky přečíst. Vznikají přitom tak, že se snaží někoho kopírovat nebo něco přebírat. Umějí zkrátka dříve a lépe pracovat s videem a sociálními sítěmi než obstojně čtou. Mají pocit, že se to od nich očekává. Každý z nás v životě přejímáme určité zvyky a přitom ani netušíme, jaké mají původní kořeny. Považujeme je však za správné, protože se ve společnosti masově dějí. Toto je totožné. Pokud je dle antropologů kultura sdílená, existují lepší příklady?

Komunity digitální kultury ale nejsou jen online. Pokud se odlehčíme o sociologické definice komunity, existují i offline komunity, které si plánují srazy, kam přicházejí desítky dětí. Uživatel TikToku bez problému veřejně otevře otázku typu: „Chcete sraz dneska ve 14 před PoePoe?“ A pokud má dostatek lidí zájem, sraz se uskuteční. Domnívat se, že trendy, které se na sociálních sítích šíří, jsou spíše doménou velkých měst, by přitom bylo zavádějící. V terénu se setkáváme s tím samým jak na velkých školách, které navštěvují stovky žáků, tak v malotřídkách a obcích s pár sty obyvatel. Výše bylo také zmíněno, že digitální kultura teenagerů má své osobnosti. Trend YouTuberů je poměrně známý, ale již zmínění TikTokeři se mnohdy pohybují ve zcela jiných číslech sledovanosti. Nejznámějšího českého TikTokera, který je známý pod přezdívkou Ondy Mikula, sleduje v době psaní tohoto textu 3,5 milionu uživatelů. Nemůžeme tvrdit, že všichni sledující jsou z České republiky, nicméně na náctiletého uživatele je to impozantní výkon. Statisíce sledujících na TikToku nejsou pro české známé TikTokery žádnou mírou, stejně jako desetitisíce lajků a komentářů. Ondy Mikula má na všech svých videích v součtu 212 milionů lajků. Pokud byste vedle nějakého TikTokera stáli například v MHD, pravděpodobně ani netušíte, že ovlivňuje chování a život statisíců teenagerů.

Souhlasím s argumentem, že všechno, co zde popisuji jako digitální kulturu, se může jednoduše zvrátit. To bezpochyby. Některé věci vlastně sám nechápu, jen v nich spatřuji poměrně složitější kulturní vzorce. Je také nutné zmínit, že uživatelé na TikToku publikují často obsah, který bychom mohli označit za závadný – ať už vulgárním vyjadřovacím stylem, nebo sexuálně orientovanou tematikou. Taková video parodie, kterou zde označuji za kulturní vyjádření, může jednoduše vyústit třeba v kyberšikanu nebo se může objevit celá řada dalších přidružených problémů. Podle mého názoru je ale právě toto moment, se kterým bychom měli preventivně pracovat právě my – učitelé, preventisté a další. Ale abychom s ním mohli pracovat, je důležité do této kultury proniknout, neodsuzovat ji a nechat si ji vysvětlit přímo od teenagerů. Ačkoliv digitální kulturu možná nechápeme, měli bychom ji respektovat, a ne ji popírat a snažit se ji vymýtit. Vymýtit například pomocí nejrůznějších zákazů mobilních telefonů ve školním prostředí. A jak to všechno využít ve dvojí prospěch a dojít k maximálnímu užitku?

Proč se jednu hodinu angličtiny nevěnovat překladu krátké pasáže podmínek využívání sociální sítě, třeba právě TikToku, které nikdo nikdy nečetl? Jak daleká cesta vede v dějepise či občanské výchově od toho, co dnes můžu publikovat na TikToku, k demokracii, politice a dějinám minulého režimu? Abychom se však se žáky o těchto věcech mohli bavit, je důležité udržovat si přehled. Znát trendy, vědět, co je populární. Životnost těchto věcí je přitom mizivá – jedná se o týdny, maximálně několik málo měsíců. Proto není nic neobvyklého, že i mě žáci zaskočí něčím, co jsem nikdy neslyšel. V takovém případě jednoduše vytěžíme, co vědí oni, a necháme si to vysvětlit.

Striktně zakazovat mobilní telefony a ohrazovat se proti nim ve školním prostředí bez smysluplného dialogu a hledání kompromisů je totiž, jak jsem říkal úvodem, mnohem širší problém, než se může na první pohled zdát. Bezohledný zákaz mobilů a sociálních sítí je velmi tvrdý zásah do digitální kultury teenagerů. Je to zákaz, který modeluje neexistující prostředí. A pokud jste ochotni akceptovat tvrzení, že zde popsané myšlenky lze nazývat digitální kulturou, pak mi možná dáte za pravdu i v tom, že pokud z tohoto světa budeme teenagery vytrhávat zákazy, můžeme je dostat na pokraj sociální exkluze.

Poslední dobou je možné vidět, že společnost intenzivně řeší sociální síť TikTok. Diskuse o této platformě pronikají z kuloárů do hlavních médií. I já zde TikToku věnoval mnoho pozornosti, posloužil mi však k tomu, abych ilustroval to, co možná dospělí neumějí vidět. Diskuse s tím spojené jsou často zabarvené takovým způsobem, že se jedná o zlo, které je nutné eliminovat dostupnými prostředky. To je však krátkozraké. TikTok je pouhý trend. Nevím kdy, nevím čím, ale vím jistě, že i tato platforma bude nahrazena zase něčím dalším. Bojovat proti jednotlivým platformám nemá význam. Popírat jejich existenci také ne. Význam má jen připustit si změnu, kterou svět prošel, a nesnažit se nostalgicky vzpomínat na osobní zážitky z dětství, kdy jste rozbili míčem okno sousedům. Takové rozbité okno nebo jinou lumpárnu v dnešním světě symbolizuje například rozverné a provokativní sdílené video. Přesto jsou v tomto mladistvém řádění rozdíly. Zatímco rozbité okno se opraví bez dalších následků, v online světě mohou naše omyly nejen zůstat, ale také nás dohnat. Proto je důležité věnovat se rozvoji univerzálně platných společenských hodnot, jako je soukromí a vlastní bezpečí. Hodnot, které budou fungovat na stále nových a nových platformách.