Jeden ze zakladatelů naší dětské diabetologie a endokrinologie profesor Kopecký říkával, že dědičnost obezity je především dána tím, že se v rodinách dědí kuchařská kniha. Do určité míry je to stále pravda, ale díky pokrokům v medicíně se ukázalo, že geny hrají pří výskytu obezity větší roli, než jsme čekali.
Již za dob profesora Kopeckého bylo známo několik geneticky podmíněných onemocnění spojených s obezitou, jako je syndrom Prader-Willy. Takové nemoci jsou však podkladem sotva 5 % obezit. Dnes víme, že většina z nás má dědičně "střádavý metabolismus", který našim předkům pomohl přežít doby hladomoru v Evropě a který nám ve spojení s nepřebernou nabídkou energeticky bohatých potravin zvyšuje riziko obezity. Víme, že obézní jedinci mají jiné složení střevní mikrobioty, že se na jejich střevní sliznici nachází méně probiotických bakterií (laktobacilů a bifidobakterií) než u jedinců štíhlých, že někteří mají vyšší produkci enzymů štěpících vlákninu a dokážou ji pro své tělo zužitkovat, zatímco pro jiné je nestravitelná.
Víme také, že porod císařským řezem, kdy se střevní sliznice novorozence kolonizuje jinak a jinými bakteriemi než při přirozeném porodu, je spojen s vyšším rizikem obezity v dospělosti. Je známo, že dlouhodobě kojené děti mají menší riziko obezity než děti uměle živené, které dostávají v umělém mléce více bílkovin. Proto se také v poslední době přistoupilo ke snížení podílu bílkoviny v umělých mléčných formulích.
Obezita prostě není dána jen obezitogenním prostředím se zvýšenou nabídkou energeticky bohaté stravy a nedostatečnou fyzickou aktivitou, ale je výsledkem vzájemného působení prostředí a genů. Vždy bude existovat velká skupina jedinců, kteří budou v boji s obezitou málo úspěšní. Faktem ale je, že s úbytkem přirozeného, pravidelného pohybu (chůze a běžná fyzická práce) riziko obezity v celém rozvinutém světě enormně stoupá. S tím se zvyšuje podíl zdravotních komplikací, především cukrovky, vysokého tlaku a ischemické choroby srdeční. Přibývá obézních dětí.
V České republice je trend stejný jako v okolních zemích. Kolem 20 % dětí má nadváhu nebo obezitu. Nižší procento obézních dospívajících dívek je spíše statistickou chybou způsobenou počtem mladých dívek trpících anorexií. V Evropě dnes žije více než 14 milionů dětí s nadváhou či obezitou a až 80 % z nich zůstává obézní i v dospělosti. Bude-li započatý trend pokračovat, lze předpokládat, že v roce 2030 budou dva ze tří Evropanů obézní nebo s nadváhou. Zatímco před patnácti dvaceti lety bylo dítě s cukrovkou při obezitě raritou a jen minimum obézních dětí se léčilo pro vysoký krevní tlak, dnes jsou tito pacienti běžnou realitou dětských ambulancí. Komplikace z nadměrné hmotnosti se přesouvají do stále nižších věkových kategorií.
Neblahé vyhlídky obézních dětí a jejich cesta odbornými ambulancemi
Přes všechnu osvětu a různé národní programy pro boj s obezitou se nedaří nepříznivý trend ani u nás, ani ve světě zvrátit. Zvláště v nízkém věku je nadmíru těžké motivovat dítě ke změně stravovacích návyků a denního režimu. Nepochybně největší roli sehrává rodina.
Obézní děti skutečně většinou putují, jak píše v předchozím článku paní Divoká, od praktického lékaře k dětskému endokrinologovi, který by měl odlišit alimentární obezitu od obezit na podkladě onemocnění (štítné žlázy, metabolismu) a v ideálním případě by měl spolupracovat s nutričním terapeutem, psychologem nebo odeslat dítě na specializované obezitologické pracoviště. Realita je však taková, že dětský endokrinolog pro většinu dětí bývá prvním a posledním článkem v řetězci specialistů, které obézní dítě navštíví. Mimo Prahu, Brno a velká krajská města panuje takový nedostatek psychologů a nutričních terapeutů věnujících se obézním dětem, že je naprosto nereálné, aby se k nim všichni ti, kteří to potřebují, dostali. O specializovaných obezitologických centrech ani nemluvě.
Pro dětského endokrinologa, který se zároveň stará o děti s diabetem, poruchami růstu a onemocněním štítné žlázy a dalšími, méně častými nemocemi, je léčba obézního dítěte bez součinnosti s dalšími specialisty neradostná, protože nepřináší valný efekt - zvlášť když se nelze opřít ani o úplnou a funkční rodinu. Navíc zvláště obézní chlapci před pubertou nemají pražádnou motivaci ke snížení tělesné hmotnosti. Ve své schránce jsou zcela spokojeni a nechápou, proč se jim do ní nabouráváme. Jedním z mála fungujících nástrojů pro endokrinologa poté, co vyloučí organickou příčinu obezity, je doporučit, aby praktický lékař odeslal dítě do lázní. Lázeňská péče své ovoce přináší, byť ne vždy s dlouhodobým efektem. Je však jen málo dětí a rodin, které s touto léčbou souhlasí a chtějí ji. Dítě odeslané do lázní přes svůj nesouhlas vnímá takový pobyt jako trest a po návratu domů soustavně vysává ledničku tak dlouho, dokud svou původní tělesnou váhu nedožene a nepřekoná.
Co tedy říci na závěr z pohledu pediatra endokrinologa k problému dětské obezity?
O tom, co má dítě na talíři, rozhodujeme povětšinou my dospělí. O tom, jakým stravovacím návykům ho naučíme od útlého dětství, rozhodujeme také my. My jsme mu vzorem svým přístupem k jídlu i k životu a my ho vedeme k pohybovým aktivitám. Geny neovlivníme, ale všechno kolem, co formuje stravovací návyky a denní režim dítěte, ano.
Ve školním věku může velkou roli ve smyslu pozitivního vzoru sehrát pedagog. S tím nelze než souhlasit. Nejvíce vzorců chování si však odnášíme ze svého nejbližšího okolí. Endokrinolog podá pomocnou ruku. Výživových specialistů je tak málo, že kdyby podávali ruce, tak jim je rodiče utrhají. Je tedy jednoznačně na rodičích a dalších důležitých dospělých v životě dítěte, aby od nejútlejšího věku pečovali o životosprávu dětí.