Je jisté, že školní poradenské pracoviště ani PPP a už vůbec škola nejsou zařízení primárně určená pro vzdělávání rodičů v otázkách výchovy, nicméně v řadě případů lze spatřovat i za drobnými problémy u dítěte méně funkční fungování obou nebo jednoho z nich. Leckdy však nejde o to, že by na straně rodičů chyběla dobrá vůle, zájem o dítě či schopnost postarat se, jen nemají potřebný prostor pro péči nebo jim - ještě častěji - scházejí příslušné znalosti a dovednosti. Z toho vyplývá, že při problémech dítěte bývá zapotřebí nejen poradenská nebo terapeutická, ale v řadě případů prvotně edukační podoba pomoci. Leckdy skutečně stačí vhodné vysvětlení, informace, jindy je potřebný mírný nácvik nebo alespoň pozorování odborníka (tedy např. i učitele) při práci rodiče s dítětem. Rodič najednou vidí, že k dítěti lze přistupovat i jinak a že nový způsob mnohdy přináší efekt. V případě neshod mezi rodiči ve výchovných postupech je např. důležité, aby se oběma rodičům dostalo stejných informací, aby oba slyšeli totéž, což může mírně otupit jejich názorový nesoulad.
Otcové
PhDr.
Václav
Mertin,
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK
V posledních desetiletích dochází postupně a pozvolna i v české společnosti ke
změnám v naplňování role mužů a otců
. Vede to mj. k jejich výraznější angažovanosti, a tedy snad i většímu zrovnoprávnění při výchově dětí. Tomu by však měly zároveň odpovídat zvyšující se kompetence na jejich straně; právo je totiž jedna věc a naplňování nejlepšího zájmu dítěte věc druhá. Rodičovské kompetence zahrnují nejen práva, ale i povinnosti rodičů. Pro rodiče je však naplňování nejlepších zájmů dítěte stále úkolem prioritním. Pokud by zapojení otců mělo komplikovat nebo omezovat rozvoj dítěte, pak bych byl vzhledem k zájmu dítěte proti němu. Například mechanické a bezpodmínečné uplatňování střídavé péče, často nevhodně zdůvodňované argumentem, že oba dva rodiče mají „na dítě stejné právo“, by nerespektovalo historický kontext posledních generací.Výzkumy ukazují neopominutelný význam mužů a otců při výchově dětí. Má to ovšem jeden předpoklad, a totiž že otcové budou fungovat alespoň trochu poučeně ve prospěch dítěte. V případech sporů rodičů o dítě to pak znamená, že budou schopni a ochotni opravdu upřednostňovat zájmy svého dítěte před vlastními potřebami, které jsou vyjádřeny jejich úsilím získat ho do své výlučné či střídavé péče. Mezery vzdělávacího systému jsou v tomto ohledu mimořádné, vzdělání se tradičně mnohem více orientuje na dívky než na chlapce.
Existují určité empirické zkušenosti s otci a jejich přístupy k dětem, které jsou méně příznivé. Není třeba uvádět, že se týkají jen některých otců. Je rovněž zbytečné namítat, že podobně obsáhlý rozklad lze učinit i u matek. Přestože uznávám, že matka má automaticky lepší předpoklady a hlavně podmínky pro výchovu dítěte, protože s ním v nejranějších obdobích života bývá podstatně více, nekvalifikuje ji to dostatečně pro celý život dítěte. Nicméně vycházím ze zásady, že každá změna ve fungování rodiny by měla vést ke zlepšení stavu péče o dítě. To platí i pro intenzivnější zapojování otců do výchovy. Jestliže se někdy dobereme toho, že budeme uvažovat a diskutovat o tom, jak posouvat obsahy vzdělávání dětí ve školách, měli bychom vzít v potaz i tyto měnící se skutečnosti a zejména kluky (nepochybně i dívky) na rodičovskou roli připravovat mnohem více než dosud.
Vzhledem k tomu, že se prakticky poradensky zabývám mj. i problémovým působením rodičů na dítě a jejich neshodami, dovolím si uvést některá vodítka, která nás mohou nasměrovat k doporučením vedoucím ke zlepšení stavu. Vzhledem k tomu, že muži se stále více pouštějí do oblasti, ve které v minulých desetiletích dominovaly ženy, je třeba, aby prokázali mnohem lepší dovednosti než dříve, a tedy i větší přínos pro děti. Jinak je legitimní otázka, proč by nemělo zůstat vše při starém, tedy při převažující péči žen. Samotné právo na oba rodiče je sice v nejlepším zájmu dítěte, leč dnes se nemůžeme spokojit s ledajakou péčí ze strany kteréhokoli rodiče.
První podmínka se mi jeví jako samozřejmá. Péče o dítě ze strany otce není jen právo, které hájíme, ale i povinnost, ze které se muž nemůže vyvléci. Pokud je mu tolerováno, aby o dítě nepečoval v rámci funkčního vztahu s matkou, rozhodně bych mu tuto možnost nedával po rozchodu. Uznávám, že některé matky jsou rády, že dítě patří pouze jim a nikdo jim do péče nezasahuje, a podobně existují otcové, kteří jsou jednoznačně dysfunkční, nenašli k velmi malému dítěti vztah a nemají ani minimální podmínky pro to, aby péči realizovali. Pro ostatní nevidím omluvu.
Je mi zcela nepochopitelné, že otec má stanoven styk, ale když si pro dítě nepřijde, tak se nic neděje. Naproti tomu v okamžiku, kdy stejný otec usoudí, že se kontakt nerealizoval z důvodu na straně matky či dítěte, tvrdě trvá na nahrazení nerealizovaného kontaktu. V osobních prioritách, a dokonce i ve společenských (děti nejsou pouze soukromá záležitost) musí být funkční péče o dítě na jednom z předních míst. Podobně nesmírná velkorysost při dodržování času předávání může působit komplikace. Nejen matce, která má blokovaný další naplánovaný program, ale i samotným dětem, které už jsou nastavené (natěšené) a připravené, a otec přijde o půl hodiny později nebo nepřijde vůbec. Dovedu si představit argumentaci, že půlhodina přece není žádná katastrofa. Samozřejmě není, ovšem je možné představit si skutečnost, že dítě je mnohdy „předáváno“ např. před domem apod., a pak čekání půl hodiny v zimě staví tento argument do jiné polohy.
Do poradny
(možná i k pediatrovi, zubaři, logopedovi)
chodí s dětmi zpravidla matky: je žádoucí, aby chodili oba rodiče nebo aby se střídali.
Pro některé účely se tento požadavek může jevit jako nadbytečný a neekonomický, nicméně i jednoduchá školní zralost spojená s odkladem školní docházky se občas stává zdrojem partnerského nesouladu, natož když se jedná o výchovné problémy ve škole nebo třeba rozhodnutí o domácím vzdělávání. Jestliže tedy zastáváme názor, že vývoj dítěte je ve všech směrech ovlivňován rodiči, pak je vhodné, aby oba byli angažováni ve všech událostech, byť míra zapojení nebude ve všech oblastech stejná. Je rovněž žádoucí, aby společně mohli diskutovat vhodná opatření. Bez toho hrozí nebezpečí, že informace předávané jedním rodičem jsou poněkud zjednodušené a následně jsou partnerem odmítány, nepochopeny, bagatelizovány. Společná účast na poradenských aktivitách posiluje rovněž zapojení obou rodičů do výchovy i vzdělávání. Nepřímo pak pozitivně působí i na jejich společné
kompetence
.Na druhé straně bychom neměli absolutizovat význam jednotnosti ve výchově. Nevyskytuje se v plné míře ani v harmonických rodičovských párech, protože oba rodiče jsou jedineční, a když se k tomu přidají další významné osoby, jako jsou prarodiče, starší sourozenci či učitelé, tak je zřejmé, že dítě si postupně zvyká i na značné odlišnosti. Pokud jsou však mezi rodiči zásadní rozdíly (leckdy se kvůli nim rozešli), pak se při určitém uspořádání péče může stát, že ani jeden rodič nemůže dobře naplňovat dlouhodobé edukační cíle.
Otec se vyhýbá péči o velmi malé dítě.
Otec dlouho pracuje, chce zajistit rodinu, a když přijde večer domů, přeje si odpočinout. Zároveň ho rozčiluje hluk dětí, jejich další zlobení, požadavky na společnou aktivitu a množství otázek. Může mít také obavy, že neví, co by s dítětem dělal. Je samozřejmé, že se neposilují jeho kompetence dítě přebalit, nakrmit, odpovídajícím způsobem si s ním hrát, dát mu večeři, vykoupat je. Současně se také nedostatečně rozvíjí citlivost vůči potřebám dítěte, takže pak otec vůbec nemusí vnímat, že dítě je unavené, hladové. Rovněž pak s větší pravděpodobností vykládá projevy nepohody dítěte jako zlobení.Na druhé straně se neposiluje ani ochota dítěte být s tátou v nepřítomnosti mámy. Vždyť máma je právě tím, kdo je mu nejblíže, kdo mu pofouká bolístku, kdo mu přečte pohádku a je zde vždy pro něj... Jestliže je pak žádoucí, aby v některých situacích pečoval výlučně otec, dítě s ním být nechce. Podobně když dojde k rozchodu rodičů, nezkušenost komplikuje po nějakou dobu vztahy otce a dítěte. Proto je žádoucí, aby se otcové zapojovali do péče o kojence prakticky od narození tak, aby byli zvyklí na dítě a dítě bylo zvyklé na jejich péči. Není nezbytně nutné, aby se vždy jednalo o zcela paritní rozdělení povinností, ale i otec by měl jít s dítětem k lékaři, dovést je na kroužek, uvařit mu snídani. Vůbec to nepopírá fakt, že matky mají bohatší praxi, tedy i větší zkušenost, někdy však jen mají jiný přístup. Samozřejmě to na druhé straně vyžaduje od žen, aby akceptovaly, že péče muže bude někdy méně dokonalá, někdy jen jiná. O několik let později může mít takový nepečující otec problém, protože dítě je zvyklé na mámu a spíše ho odmítá.
V této souvislosti může dojít k situaci, že otec se několik let po rozchodu s matkou o velmi malé dítě nezajímá (nebo se nechá od péče odstavit) a po několika letech, často až když je dítě ve středním školním věku, se dožaduje kontaktu. Dítě kontakt odmítá, otec podezírá matku, že kontaktům brání (může mít pravdu v tom, že matka kontakty nepodporuje a zaštiťuje se přitom přáním dítěte) a dítě proti němu popouzí. Zapomíná přitom, že dítě žilo bez jeho přítomnosti a muselo si na tento život zvyknout, takže mu často vlastně nic neschází. Jak si dítě mělo utvořit k otci žádoucí vazbu, když jej mnohdy několik let nevidělo, nebo dokonce často ani nepoznalo? V určitém věku dítěte jej nelze nutit, aby najednou přijalo pro něj vlastně cizí, neznámou osobu. Možná je tak jeho vztah k otci velmi rezervovaný. Zejména když ten dluží na výživném a matka to před dítětem v různých souvislostech zmíní. Navíc bylo dítě svědkem kolizí mezi rodiči, někdy i agresivního jednání otce. Vstup otce do svého života vnímá jako rušivý prvek.
Velká chyba otců v tomto ohledu je, že příliš tlačí na pilu a chtějí vše rychle. Jenže dítě ve věku deseti dvanácti let potřebuje mnohem více času než dvouleté. To je zase složité v jiném směru, totiž že není spokojené, když nejsou naplňovány rituály. Velmi komplikované bývá v této souvislosti spaní - dítě nechce u otce zůstat přes noc. Podobná situace může rovněž nastat, když si matka najde nového životního partnera, jenže zde je pozitivní vztah dítěte jednoznačně podporován matkou.
Otec v dobré víře urychluje vývoj dítěte.
Vzhledem ke zpravidla menším zkušenostem s dalšími dětmi může mít otec nepřiměřené požadavky. Zatímco matky jsou s dítětem ve velmi intenzivním kontaktu od narození, bývají lépe nastavené na jeho potřeby a i později více komunikují s druhými matkami, někdy s nimi i soutěží, otec má častěji pouze vlastní představy. Někdy soudí podle sebe, jindy na základě jednorázových zkušeností, často analyzuje okolnosti racionálně, takže když vidí, že dítě zvládá jednu dovednost, uzavře, že není žádný důvod, aby stejně dobře nezvládlo jinou. Občas dítě dobře rozvíjí, ale následně přeceňuje kognitivní (verbální) schopnosti, takže pak očekává, že i v dalších oblastech bude dítě vyspělé na stejné úrovni. Přitom dobře nechápe a ani nerespektuje značnou emoční nestabilitu dítěte, slabou vytrvalost a někdy málo srozumitelné změny nálad, vzdorování a vztekání se či zcela neracionální a nepochopitelné odmítání některých činností. Následně se ze strany otce mnohdy objeví argument, že za „nedostatečný či nesprávný vývoj“ je odpovědná matka.Otec neprojevuje citlivost k emocionálním potřebám dítěte.
Matky jsou častěji naladěné na emocionální stránku rozvoje dítěte, bývají tělesně kontaktnější, více preferují spokojenost a pohodu i za cenu, že není všechno podle jejich představ, zatímco otcové patrně častěji upřednostňují dobrý výkon. Otec má pak za to, že dítě podobně jako on ovládne hlad a žízeň, že vydrží u objektivně zajímavé činnosti až do konce... Zapomíná, že dítě má svou hierarchii zájmů a z celého zámku ho nejvíce zajímá medvědí hlava na podlaze a zmrzlina, kterou dostane po skončení prohlídky. Neví, že dítě málokdy ocení úžasné zážitky, které jsou velmi nákladné a které by řada běžných smrtelníků záviděla. Naproti tomu je ochotné celé dopoledne stereotypně čeřit vodu klackem v kaluži. Exotická jídla či experimentování s novými chutěmi se málokdy setkají s pozitivní odezvou malých dětí, které bývají značně konzervativní ve svých stravovacích návycích. Leckdy dá značnou práci rozšířit jim repertoár konzumovaných potravin.Podobně ten, kdo je s dítětem nejčastěji, zná a sám vytváří specifické stereotypy, které by ostatní měli po nějakou dobu respektovat. Tyto stereotypy (rituály) nejsou neměnné, nicméně je lepší zpočátku jim vyhovět a jen pozvolna dítě nastavovat na nové postupy. Podle zkušeností mají otcové častěji tendenci pokládat výraznější projevy citů u dítěte za následky rozmazlování ze strany matky a nepodvolují se jim. Platí to o něco víc pro syny než pro dcery. Dítě se skutečně jinému přístupu přizpůsobí, ale pro jeho emocionální rozvoj nejde po nějakou dobu o optimální variantu. Pokud takový otec vychovává dítě sám, zvyšuje se pravděpodobnost, že v této oblasti budou zkušenosti dítěte poněkud chudé.
Otec se častěji angažuje v atraktivních činnostech,
nabízí dítěti zábavu, dobrodružství. Tak to bývá i ve fungujícím vztahu a otec pak někdy mírně pomíjí, že existuje každodennost, která je charakterizována neustálým opakováním, stereotypií, jednotvárností. Podstatné pro tyto činnosti je, že bez jejich přiměřeného naplňování život rodiny postupně degraduje, někdy i kolabuje. Pokud pár funguje, rozdělení rolí nemívá žádné zásadní dopady. Jenže po rozchodu najednou může tento matčin segment zajišťování rodiny otci i dítěti scházet.Otec všechno zná, všechno dělá nejlépe.
Při řešení řady situací někdy používá silové řešení. Častěji je zaměřen na akci a výkon a opomíjí fakt, že dítě potřebuje častější odpočinek, vstřebat zážitky. Na výchovu dítěte uplatňuje stejná pravidla, která zabírají v práci nebo která si sám vytvořil. Rozhodne podle svého a dítě má fungovat přesně podle jeho představ. Otcové častěji vytýkají ženám, že dítě rozmazlují, že nevytvářejí pevný řád. Dítě nepochybně respektuje jeho autoritu, netroufne si protestovat, dopředu leckdy neví, že to pro ně není vhodná cesta, tak se podrobí. Dokonce je ochotné připustit, že program byl pěkný. Jenže když má být s otcem příště, nechce. Problém nebývá v tom, že by matka dítě proti otci popouzela nebo dítěti všechno povolila, dítěti jen nevyhovuje intruzívní a málo chápající přístup otce.Otec prosazuje střídavou péči bez ohledu na okolnosti.
Osobně střídavou péči podporuji, protože odráží nejvhodněji právo dítěte na oba rodiče po jejich rozchodu, a přestože má řadu úskalí, další varianty se jeví jako horší. Otcové někdy prosazují střídavou péči, přestože dosud o dítě nepečovali. To se jistě časem naučí ve všech směrech, aktuálně bývá problém v tom, že dítě je zvyklé na maminku. Je nepochybné, že dítě si zvykne i na umístění do dětského domova - co jiného mu zbývá -, ale taková změna rozhodně nepodporuje v blízkém období jeho rozvoj.Zatím jsem se pouze u otců setkal s názorem, že není problém střídání dvou škol. Přestože se tato možnost opírá o znění zákona, z psychologického hlediska ji pokládám za krajně nevhodnou pro dítě. Vysvětluji si to tak, že otcové poněkud podceňují význam emocionálních vazeb a přeceňují význam faktických znalostí.
Jestliže dítě k otci nechce, otec za nechutí vidí popouzení ze strany matky. Tuto možnost vůbec nelze popřít, jen nemůže zapomínat, že od matky nelze očekávat výrazně vstřícná vyjádření, když např. odešel od rodiny, neplatí alimenty, bere si dítě, jak mu to vyjde, vrací je pozdě apod. Nevstřícné reakce zaznívají i mezi příbuznými matky. Podobně si dítě vytváří vlastní názor, ve kterém reflektuje i zkušenosti s každým rodičem. Jsem přesvědčený, že klasických otevřených „popouzeček“ je mezi matkami méně, než se otcové domnívají.
Pracovníci poradenských zařízení mohou v těchto ohledech otce upozornit na častá úskalí porozvodové situace pro dítě. Uvědomuji si však, že řešení spočívá jen v menší části ve zvládnutí technikálií a více v ochotě skutečně myslet na dítě a nebojovat s matkou. Na druhou stranu by samozřejmě ani matky neměly bojovat s otcem, vnímat otce jako toho, kdo jim bere dítě. Rovněž učitel, který se nebojí akceptovat vlastní odbornou autoritu, je přiměřeně sebevědomý a znalý, může rodičům, následně dítěti a v posledku i sobě prospět vhodnými doporučeními. Většina opatření předpokládá poněkud větší znalosti dětské psychiky, což se na školách nevyučuje, takže rodiče mají někdy až trestuhodné nedostatky.