Postup ombudsmana při podávání stížností ve školské oblasti

Následující případ je takříkajíc složen z reálných příběhů, na něž si ombudsmanovi lidé stěžují, nekopíruje však konkrétní podaný podnět. Evidenci významných stanovisek a závěrů ostatně současná ombudsmanka Anna Šabatová přibližuje na svých webových stránkách,²⁾ případně prostřednictvím osvětových materiálů, letáků apod. V lednu tohoto roku například zveřejnila informace o několika případech namítané diskriminace,³⁾ které se mimo jiné dotýkají přijímacího řízení k povinné školní docházce. Z případů je evidentní, že i v současné české společnosti 21. století stále existují pedagogové, kteří některé děti ve své škole nechtějí, aniž by jim dali šanci se vzdělávat s ostatními. Namísto pomocné ruky je vystavují ponížení a zklamání, která zvlášť u malých dětí mohou zanechat dlouhodobé následky.

Právě případy odmítnutí při zápisu do škol nebo případy týkající se šikany již přijatých dětí jsou typickou ukázkou toho, co veřejná ochránkyně práv a právníci nebo právničky pracující v její kanceláři opakovaně řeší. Proto si podrobněji rozeberme obsahově podobný případ.

Tento případ má několik rovin, a to i právně vzato. Zodpovězme si proto níže uvedené otázky a pak budeme ještě pokračovat možnou následnou situací.

Není podstatné, že Adam není romského původu: podstatné je, že ostatní jej vnímají podle vzhledu určitým způsobem a že jej znevýhodňují. Jedná se o diskriminaci na základě tzv. domnělého důvodu. Adam navíc čelil určitému znevýhodnění kvůli barvě pleti - je tedy lhostejné, jestli je snědý kvůli svým řeckým, případně indickým, romským nebo africkým předkům. Pokud by tedy bylo prokázáno, že zaměstnanci školy jednali s Adamem odlišně (schválně mu zadávali složitější úkoly a pak jej ředitelka nepřijala), šlo by o diskriminaci. Tento závěr by mohl svým šetřením uzavřít právě veřejný ochránce práv.

Na straně jedné je třeba uvést, že nelze všem školám přikazovat přijetí všech žáků (můžeme narážet na kapacitní překážky, ale i na jiné okolnosti⁴⁾). Právě spádová škola má garantovat místo pro děti ze svého školského obvodu. Ovšem na straně druhé jak pro spádovou, tak pro nespádovou školu platí zákaz nerovného zacházení. Proto pokud například ředitel elitní soukromé nespádové školy nepřijme několik vietnamských dětí kvůli kapacitě, avšak pro "našince" se místo najde, také se jedná o diskriminaci.

Nikoliv. Zásady uvedené ve školském zákoně, tedy i povinnost rovného zacházení bez diskriminace v přístupu a při poskytování vzdělávání, se týkají jak škol zřízených veřejným zřizovatelem, tak škol privátních. Soukromá škola si podmiňuje přijetí dítěte placením školného, což však neznamená, že nemusí dodržovat právní předpisy.

Nepochybně. Právě od toho tu je. Jestliže ČŠI by měla fungovat primárně jako odborný kontrolní orgán, naopak podává výklad zejména ke školským předpisům a speciálně k otázkám diskriminace, neboť je orgánem, jemuž to ze zákona přísluší⁵⁾. Aby se však nerůznily závěry MŠMT, ČŠI a ombudsmana, periodicky spolu tyto orgány spolupracují. V konkrétně namítané situaci paní Sovové by mohl pomoci, protože by jednak prověřil, zda došlo k diskriminaci, jednak by mohl poradit s dalším postupem. V tomto kontextu je třeba uvést, že paní Sovová by patrně neměla "v ruce" žádný důkazní prostředek pro soud kromě případných svědeckých výpovědí (stěží by byl dohledatelný záznam o konání testu Adamem). Její situace by byla jednoznačně důkazně snazší v případě, že by obdržela negativní správní rozhodnutí ředitelky o nepřijetí Adama.

Právě primárně podává výklad k tomu, zda je určitý postup nebo praxe diskriminační. Pokud by paní Sovová podala k ombudsmanovi podnět a byl by k tomu dán věcný důvod, by se dotázal druhé strany, jak se vše odehrálo, a na základě svých zjištění by uzavřel, zda v daném případě byla porušena zásada rovného přístupu ke vzdělání. Své závěry sděluje nejen stěžovateli, ale také druhé straně, nadto řadu ze svých stanovisek bez uvedení konkrétních jmen zveřejňuje v evidenci stanovisek ochránce.⁶⁾ Pokud se stěžovatel rozhodne podat žalobu, zpráva ombudsmana je pro něj významným důkazem. Podle judikatury totiž soud nesmí v odůvodnění rozsudku opomenout to, aby se vypořádal se závěry ombudsmana. Současně je ale potřeba uvést, že závěr o tom, zda došlo k diskriminaci, by měla podat také ČŠI.

K nerovnému zacházení rozhodně může dojít i ústní formou. Je ale vždy složité prokazovat, pokud žalobce nemá k dispozici žádné důkazní prostředky. Přestože v případech namítané diskriminace z důvodu rasy nebo etnického původu se uplatní sdílené důkazní břemeno, tedy povinnost důkazní má částečně žalovaná strana a částečně žalující strana, je více než vhodné mít jakýkoliv jiný důkaz než ústní svědeckou výpověď.

Jak vidíme na uvedeném příkladu, s nerovným zacházením se mohou rodiny setkat již v momentě, kdy vyjádří zájem o docházku v dané škole. Pokračujme ale v našem případu dále.

Ačkoli neznáme všechny okolnosti případu, je patrné, že nejprve se paní Sovová měla obrátit na vedení školy, pokud se jí nepozdávalo cokoli na postupu třídní učitelky. Reakce učitelky nebyla adekvátní: kamarádství sice skutečně nelze přikázat, ale povinností pedagogů je také podpora přátelského chování a pozitivních vztahů ve třídě. Navíc jednání, jehož se dopouštěli Adamovi spolužáci, v dalších ohledech naplňuje znaky šikany. Z nastíněného případu je patrné, že namísto toho, aby zakročila, učitelka jednání spolužáků zlehčovala. Paní Sovová při tomto přístupu učitelky měla oslovit nejprve ředitelku, nikoli kontrolní orgány. Pokud by ji oslovila, ředitelka by mohla proti učitelce použít pracovněprávní nástroje a rázně proti šikaně zasáhnout. Navíc pokud by šlo o některý trestný čin, učitelka by se vystavovala nebezpečí trestního stíhání pro neoznámení nebo nepřekažení trestného činu. Teprve v případě, že by nezabránila další šikaně ani ředitelka, měla si paní Sovová stěžovat dále.

Učitelka jednoznačně měla zakročit, žádný její zásah ale z popsaného případu nevyplývá. Při řešení má škola respektovat zákonný rámec, má dodržovat metodické pokyny z této oblasti a také školní program proti šikanování. Ten má být pečlivě zpracován a nejlépe konzultován s externím odborníkem, pokud škola nemá vlastního psychologa apod. Právě okolnost, jakým způsobem škola přistoupila k projevům šikany a zda byl tento postup v souladu se všemi předpisy, může být posléze kontrolována ČŠI. Také může prověřit, zda se v daném případě, zvláště pokud by škola nezasáhla proti šikaně z důvodu rasy, náboženství atd.,⁷⁾jedná o diskriminaci podle antidiskriminačního zákona. Ani ČŠI, ani sice nemají přímou nařizovací pravomoc, ale pokud by ředitelka školy nerealizovala uložená opatření, může o tom být informován zřizovatel.

Na základní škole se nabízejí prostředky zmíněné v obecných školských předpisech (kázeňská opatření) nebo předpisech školy. Je třeba mít na paměti, jak závažná šikana je. Pokud by již žáci byli ve věku, kdy je lze trestně stíhat, mohou být nejen vyloučeni ze školy, ale také mohou čelit trestnímu stíhání mj. pro ublížení na zdraví nebo pro jiný trestný čin (pronásledování, vydírání apod.). Zletilého středoškolského studenta navíc lze žalovat i pro diskriminaci.

Pokud motivem šikany není některý tzv. diskriminační důvod zmíněný v antidiskriminačním zákoně, ale třeba fyzická slabost spolužáka, jeho povaha apod., nešlo by sice o diskriminaci ve smyslu tohoto zákona, to však neznamená, že nejde o závažné jednání! Proto je třeba posuzovat šikanu vždy stejně závažně, ať je motivována jakýmkoliv důvodem.

Vždy je smysluplné se proti protiprávnímu a nespravedlivému jednání bránit. Samozřejmě je ale dobré postup promyslet a nejlépe svou stížnost doložit důkazy, doklady, nejen svými tvrzeními. ani ČŠI nemohou na základě tvrzení jedné strany sporu uzavřít, že došlo k porušení práva. Řídí se zásadou vyslechnutí obou stran. Stížnosti v oblasti školství by navíc primárně měla řešit ČŠI, nikoli veřejný ochránce práv,⁸⁾proto pokud jste dosud nepodali stížnost k ČŠI, vás pravděpodobně nasměruje nejprve k ní (ostatně jeho primárním úkolem je vyhodnocovat postup ČŠI). Také je dobré pamatovat na to, že ani ČŠI, ani nemohou například nařídit řediteli nebo ředitelce školy, aby přijali dítě ke vzdělávání. Uložení povinnosti v takové podobě, aby byla vynutitelná, může výhradně soud. Neznamená to však, že škola smí ignorovat například žádost ombudsmana o určité informace potřebné pro posouzení případu.

Může nastat i situace, kdy bude nejvhodnějším postupem zprostředkování jednání (schůzky) ve škole právě za přítomnosti všech zúčastněných stran, tedy pracovníků ombudsmana, zákonných zástupců nebo žáka samotného a samozřejmě vedení školy. Praxe ukazuje, že osobní jednání či jiná obdobná intervence⁹⁾ bývají mnohdy efektivnější než formální korespondence podložená paragrafy a zákony.

Může. Ne všechny děti se chtějí svěřovat rodičům, někdy nedůvěřují ani pedagogům. Proto pokud adresují dopis ČŠI, případně ombudsmanovi, bude jejich stížnost prověřena. Veřejný ochránce práv navíc nabízí možnost komunikace e-mailem (speciální e-mailová adresa a webové stránky jsou následující: deti@ochrance.cz, https://deti.ochrance.cz/) a dotazy či stížnosti nezletilých vyřizuje přednostně.

Věřím, že tento článek pomohl přiblížit, ve kterých situacích z oblasti školství je adekvátní se obrátit na veřejného ochránce práv. Je třeba poznamenat, že lidé běžně ombuds­mana využívají nejen tehdy, chtějí-li, aby reálně řešil jejich životní situaci či bezpráví, které se jim stalo, ale i v případě, že mají určitý právní dotaz a požadují výkladové stanovisko týkající se aplikace školských předpisů. Není třeba se obávat podat dotaz či podnět ani tehdy, pokud si podatel není jist, jestli situaci může, nebo nemůže řešit. Ve všech zmíněných případech se podateli dostane adekvátního vysvětlení včetně informace, na který orgán je třeba se obrátit, pokud nemůže v dané situaci pomoci právě . Není tedy důvod k obavám v situaci, kdy si nejste jisti, zda stížnost lze, či nelze podat.