V následujícím textu navazuji na krátký vhled do problematiky zavádění inkluzivního vzdělávání, který jsem čtenářům nabídl v minulém čísle tohoto časopisu.
Soudní přezkum práva na inkluzivní vzdělávání
České soudy prozatím neměly mnoho příležitostí zabývat se otázkami inkluzivního vzdělávání. Odmyslíme-li několik nepříliš relevantních řízení (jmenovat lze např. poněkud zvláštní pokus o vynucení si přijetí žákyně na víceleté gymnázium,1) spor o možnost opakovat ročník na gymnáziu pro zrakově postižené2) nebo argumentací inkluzivním vzděláváním v azylovém řízení3)), nabízí databáze Nejvyššího správního soudu jen dvě již poměrně letitá řízení. Oba dále citované případy mimo jiné spadají do období před schválením tzv. inkluzivní novely školského zákona a oba skončili až řízením před Ústavním soudem. Zároveň zapadají do doby před výše naznačenými konstitutivními rozsudky ESLP.
V chronologicky prvním z nich se žalobce domáhal žalobou na nečinnost integrace do ZŠ v místě bydliště, a to na základě odborného posudku, který doporučoval „integraci do menší třídy základní školy se zajištěnou pedagogickou asistencí.“4) Žaloba byla odmítnuta v podstatě z formálních důvodů5)a Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku6) s tímto právním názorem také ztotožnil.
Nad rámec souhlasu s krajským soudem o nepřípustnosti žaloby zároveň Nejvyšší správní soud naznačil svůj náhled na problematiku práva na inkluzivní vzdělávání. Na jednu stranu sice argumentoval letitým nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/957)(podle
interpretace
Nejvyššího správního soudu lze „právo na vzdělání vnímat relativně široce, domáhat se jej lze v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pouze v mezích zákonů, které jej provádějí“), na druhou stranu však s odkazem na dobovou judikaturu ESLP naznačil, že případné nepřijetí žáka k inkluzivnímu vzdělávání by mohlo založit rozpor s Úmluvou.8)Ani v následném řízení před Ústavním soudem nebyli stěžovatelé úspěšní a Ústavní soud jejich stížnost usnesením ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2093/13 odmítl. Ani Ústavní soud nijak nevybočil z předchozí argumentační linie krajského soudu o nepřípustnosti podané žaloby.
Mimořádně zajímavý výsledek pak mělo řízení týchž žalobců, v němž brojili již proti rozhodnutí o odvolání proti nepřijetí žáka ke vzdělávání v předmětné ZŠ. Okresní soud ve Vyškově v rozsudku č. j. 10 C 250/2014 – 121 ze dne 18. 3. 2016 konstatoval diskriminaci (ve smyslu zákona č. 189/2009 Sb.) spočívající v tom, že žalovaná strana neučinila dostatečné a adekvátní kroky k zajištění práva na vzdělávání žalobce.
Rozsudek okresního soudu ve Vyškově byl vyhlášen až v roce 2016 (tj. už po novele školského zákona zakotvující inkluzivní vzdělávání), ale skutkově se vázal ke stavu před touto novelou a soud v něm argumentoval zejména nepřípustností diskriminace na základě zdravotního postižení a obecnými ustanoveními tehdy platného školského zákona. Zajímavá je i úvaha soudu o nepodmíněné povaze práva na vzdělání s odkazem na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 35/93:9) „Právo na vzdělání dále zahrnuje také právo rovného přístupu k existujícím vzdělávacím prostředkům a institucím, spočívá nejenv právu na rovný přístup ke vzdělání ale i v právu na vzdělání určitého obsahu a v určité kvalitě (minimální obsahové požadavky).“
Chronologicky druhé podobné řízení bylo jiným senátem Ne