Příběhy (ze) Solidarity. Příběhy dětí, které chodí do školy proto, aby je někdo miloval

Vydáno: 13 minut čtení

„Students who are loved at home come to school to learn. Students who aren’t…, come to school to be loved.“ Nicholas A. Ferroni

Tento seriál bude o dětech, které začaly svoji životní dráhu již od počátku s nějakou náloží komplikací. Ať už jim tu zátěž přinesly okolnosti a prostředí, do kterého se narodily, nebo nějaký vrozený handicap, musejí od narození bojovat o své místo na světě.

Příběhy (ze) Solidarity
Příběhy dětí, které chodí do školy proto, aby je někdo miloval
Mgr.
Karin
Marques
Ph.D.
ředitelka ZŠ Solidarita, Praha 10
Natalija
Burkuš
DiS.
původním povoláním učitelka 1. stupně a školní psycholožka, nyní asistentka pedagoga v ZŠ Solidarita
Některé děti mají štěstí trochu víc, některé spíš méně. Když jim je šest, je tu škola. A školy se dělí na dva druhy: jedny se těchto dětí zbavují, druhé se je naučí milovat. Vím to, protože ty školy znám, jak ty první, tak ty druhé. Kolik je kterých, nevím. Ty první neodsuzuji. Možná si neví rady, cítí se bezmocně, jsou na hranici svých možností. Možná potřebují pomocnou ruku, překonat strach či najít motivaci. V těch druhých jistě znají příběhy velmi podobné těm, které vám představíme v tomto seriálu.
Příběh Nazara
Poté, co se všechny ukrajinské děti adaptovaly na nový život v české škole, Nazar stále tvrdošíjně odolával jakékoliv formě začlenění do výuky. Prošli jsme cestu zoufalství, naděje, hledání, jednání, žádostí o vyšetření, mravenčí práce a víry, že se to zlomí.
Tento příběh začal v únoru 2022, kdy v důsledku ruské válečné agrese na Ukrajině musely tisíce dětí opustit své domovy a hledat útočiště v České republice. Krátce po začátku války bylo do naší školy přijato 46 nově příchozích žáků z Ukrajiny. Měli jsme již dobré zkušenosti s výukou dětí s odlišným mateřským jazykem. Tentokrát to ale bylo jiné. Děti ani rodiče stěhování do Česka nepřipravovali, neplánovali, nebyli na nové prostředí a podmínky připraveni. Museli se vypořádat s traumatickými událostmi války, útěku a odloučením od rodin.
Jedním z prvních žáků, kteří nastoupili do naší školy, byl Nazar. Šestiletý kluk přijel s matkou a starší sestrou do ČR a byl přijat do první třídy. Všichni nově příchozí žáci byli zařazení do tříd podle věku, nebo do tříd, které navštěvovali na Ukrajině. Do výuky v českých třídách byli začleněni především na praktické předměty a ty, kde se výrazně neprojevovala jazyková bariéra (anglický jazyk, výtvarná výchova, pracovní činnosti, hudební výchova nebo tělocvik či informatika). Během výuky ostatních převážně naučných předmětů se scházeli s ostatními ukrajinskými dětmi k intenzivní výuce českého jazyka, při níž pomáhali dvojjazyční asistenti. Vedení školy s adaptačním koordinátorem a školní psycholožkou zajistilo pro děti prchající před válkou také psychologickou podporu formou artterapie a konzultace s ukrajinskými dětskými psychology.
Bohužel adaptace Nazara se na rozdíl od ostatních dětí nedařila a situace s ním byla velmi složitá. První dny nechtěl sám ani vstoupit do adaptační třídy, kde spolu s lektorem působil dvojjazyčný asistent pedagoga, který mluvil jeho rodným jazykem. Schovával se za dveře, třásl se, neudržel oční kontakt, nechápal, co tady ve škole dělá a proč musel opustit své kamarády. Byl vyděšený a naštvaný na celý svět.
Nazar se dlouho nemohl smířit se situací, která nastala: odmítal jít do třídy, ve třídě se pak schovával pod stůl nebo do kouta, utíkal ze třídy do šatny nebo na záchod. My pedagogové jsme běhali za ním, abychom zajistili jeho bezpečnost. Někdy se vztekal, že nechce chodit do školy, ve které ničemu nerozumí. Každé ráno trvalo asistentům a lektorům delší dobu, než ho přesvědčili a namotivovali, aby se alespoň částečně zapojil do výuky češtiny v adaptační třídě.
Bohužel ani přes veškerou snahu třídní učitelky, asistentky a vřelého přijetí dětí v kmenové třídě se Nazarovi nepodařilo do výuky zapojit. Jako únikové východisko měl adaptační třídu, kterou si vybral pro sebe jako nejbezpečnější prostředí, i když ani tam nedokázal fungovat. Až po dvou měsících se nám podařilo dosáhnout menšího pokroku, z čehož jsme měli obrovskou radost. Stálé měl nepravidelné impulzivní chování, problémy s respektováním pravidel výuky a zvládáním vlastních emocí, což se občas projevovalo agresivním chováním.
Tyto situace jsme konzultovali téměř denně s maminkou Nazara. Byla ochotná s námi spolupracovat a zapojila se do jeho adaptačního procesu. Ukázalo se, že Nazar měl obdobné problémy v ukrajinské škole. Adaptovat se ve škole nestihl, jelikož začala pandemie covidu, online výuka a nakonec válka. Jeho nástupu do školy navíc předcházela traumatická událost – smrt babičky, která se o něj starala. Věřili jsme, že Nazar je milý, velkorysý a dobrosrdečný chlapec. Bylo ale čím dál víc zřejmé, že ne vždy rozumí sociálním situacím a pravidlům správného chování.
Nazarova adaptace se stále protahovala a vedení školy a školní poradenské pracoviště se shodlo na nutnosti speciálně pedagogického a psychologického vyšetření. Většina ukrajinských dětí už dávno fungovala ve svých kmenových třídách, pilně pilovala češtinu v adaptační třídě, ale Nazar se vůbec nezačlenil do kolektivu i přes vřele kamarádské přijetí třídou. Byli jsme zoufalí a nevěděli kudy kam. Nazarova maminka navíc řešila i deprese jeho starší sestry, která se odmítala smířit se situací a chtěla se co nejdříve vrátit zpět domů. Do toho matka hledala zaměstnání a stabilní ubytování. S odjezdem na prázdniny tedy byla velmi aktuální otázka možného návratu zpět na Ukrajinu. O prázdninách se však ukázalo, že pro Nazara je ještě horší snášet neustálé houkající sirény varující před nálety v jeho rodném městě než neznámé prostředí české školy.
Vzhledem k tomu, že první třídu prakticky vůbec neabsolvoval, nastoupil následující školní rok opět do prvního ročníku, tedy do úplně nového kolektivu. Kolektiv ho za přispění třídní učitelky opět dobře přijal i přes jeho velmi nestandardní chování. Během následujících měsíců se rychle naučil všechna písmena a číst v českém a v ukrajinském jazyce. Největší zájem projevoval v hodinách matematiky. Česky už rozuměl, ale ve třídě komunikoval jen s asistentkou, nespolupracoval s třídním kolektivem, nerespektoval pokyny vyučujícího. Zapojoval se pouze do aktivit, které ho bavily, při hodinách hudební výchovy mu vadil zpěv dětí a hudba. Začalo se opakovat utíkání ze třídy a vztekání. Všem zainteresovaným pedagogům bylo jasné, že se pravděpodobně bude jednat o nějakou neurologickou poruchu.
Kolektiv pedagogů (třídní učitelka, asistentka pedagoga, psycholožka, ukrajinská asistentka a výchovná poradkyně) se tedy pravidelně setkával a domlouval na dalším společném postupu. Asistentka pedagoga, kterou ve třídě potřebovali jiní žáci, byla Nazarovi nápomocná, jenže on vyžadoval její pozornost neustále. Ukrajinská asistentka se s ním setkávala dvakrát týdně. Když jsme analyzovali chování a vnímání žáka, shodli jsme se, že takové projevy chování nelze přičítat odlišnému mateřskému jazyku ani traumatickým událostem. Doporučili jsme mamince obrátit se na pedagogicko-psychologickou poradnu, aby škola získala pro žáka potřebná podpůrná opatření. Nazar evidentně potřeboval podporu. Jenže poradny nepřijímaly ukrajinské děti s tím, že se jedná o adaptační problémy nebo že nemají kapacitu vyšetřovat ukrajinské žáky. Nakonec se díky dlouhodobé spolupráci školy s SPC Nautis podařilo pro maminku vyjednat jejich odborný screening.
Nedlouho nato se naší škole naskytla možnost zapojit se do mezinárodního projektu Profesního institutu Jahodovka z programu ERASMUS+ „Posílení inkluzivního vzdělávání: zvyšování kvalifikace asistentů pedagoga v používání vědecky podložených přístupů ve vzdělávací praxi“. Zúčastnili jsme se školení v oblasti zavádění vědecky podložených metod pro práci s dětmi s poruchami autistického spektra. Z nabízených přístupů jsme zvolili sociální příběhy, které popisují sociální situace s cílem poskytnout žákovi
relevantní
vodítka, vysvětlují pocity a myšlenky ostatních a zároveň popisuji očekávané vhodné chování.
Sociální příběhy
jsou individualizované na základě potřeb žáka, jsou krátké a psané z jeho pohledu. Tato intervence se nám jevila pro Nazara jako nejvhodnější. Při zavádění metody sociálních příběhů jsme byli metodicky vedeni týmem paní Mgr. Bc. Jany Bernoldové, Ph.D., se kterým jsme mohli konzultovat tvorbu příběhu a jeho implementaci.
U našeho žáka jsme identifikovali celou řadu nevhodného chování. Nejprve jsme se zaměřili na to nejakutnější, což byly útěky ze třídy, nerespektování pravidel výuky a neplnění pokynů vyučujících. Dalším krokem byl sběr informaci. Vytvořili jsme si jednoduchou tabulku, do které jsme zaznamenávali, kdy žák odchází ze svého místa, ze třídy, při kterých hodinách se to děje, jak často se toto chování objevuje, jak dlouho se tak chová, co je spouštěčem (za jaké situace to nastalo), jaké jsou důsledky (co po takovém chování následuje) a jak ostatní ve třídě na chování žáka reagují. Když jsme informace zpracovali, zjistili jsme, že ve většině případů je za tím únava, nuda, nepochopení zadání v hodině, délka hodiny či neúspěch při zpracování úkolu.
Stanovili jsme cíl, který chceme použitím metody sociálních příběhů u žáka dosáhnout: aby Nazar při vyučování co nejdéle zůstal ve třídě, na svém místě, nerušil výuku a zapojil se do práce v hodině. Položili jsme si další otázku: co by Nazarovi pomohlo v dosažení cíle? Když jsme měli dostatek informaci, pustili jsme se do přípravy sociálního příběhu. Tvorbu příběhu jsme konzultovali s týmem J. Bernoldové. Příběh používá reálné jméno dítěte, aby se Nazar v příběhu poznal a co nejlépe situacím porozuměl:
Jmenuji se Nazar.Jsem z Ukrajiny.Chodím do 1. třídy v české škole.
V příběhu jsme popsali situace, které se dějí ve třídě:
 
Popsali jsme pocity ostatních:
 
A nabídli mu různé možnosti podpůrného opatření, co může udělat, když…
 
Dále jsme Nazarovi ukázali, co bude následovat, když si z nabídky podpůrných opatření něco vybere:
 
Příběh jsme implementovali dvakrát týdně při speciálních odpoledních setkáních. Po přečtení jsme Nazarovi položili kontrolní otázky, zda rozuměl, co může dělat, aby překonal náročnou situaci a dosáhl vhodného chování. Jako posílení motivace jsme žákovi nabídli odměny, což byly aktivity, které měl rád. Za každé dvě vydařené vyučovací hodiny bylo odměnou 10 minut hry s legem nebo jiné hry (deskové hry, zábavné počítání nebo čtení zajímavých knih). Za celý vydařený týden měl Nazar dovoleno jeden den sedět v lavici, s kým chce, nebo si mohl vybrat aktivitu v hodině tělocviku, nebo si mohl půjčit třídní lego na víkend domů.
Odměny si vybíral při svých setkáních s ukrajinskou asistentkou pedagoga. Pro monitorování jeho chování jsme vytvořili elektronickou tabulku, do které jsme pomocí různých barev zaznamenávali: vydařené hodiny (zelená), hodiny, při kterých sám využil podpůrného opatření ze sociálního příběhu (růžová), oranžové označení, pokud využil nabídky asistentky, a jiné barevné označení, když žádné opatření nezafungovalo (červená).
S tabulkou byl Nazar hned na začátku seznámen a tak se mu zalíbila, že se každou přestávku chodil dívat, jakou barvou má označenou hodinu a všechny chtěl buď zelené (povedené), nebo růžové (když si sám vybere podpůrné opatření z nabídky). Nabídku podpůrných opatření měl vždy před sebou na stole ve vizuální podobě. Tabulka se pro Nazara stala sama o sobě odměnou. Radoval se z každé podařené vyučovací hodiny a byl rád, když jsme jeho úspěchy sdělovali mamince a sestře. Když si vybíral svou první týdenní odměnu, tak se upřímně asistentce svěřil: „Ani si neumíte představit, kolik úsilí mě to stálo.“
Tento sociální příběh na míru pro Nazara jsme implementovali a monitorovali takovým způsobem, že vedl k výrazné změně problémového chování. Najednou jsme v Nazarově chování viděli neustále se zlepšující trend. Později jsme přidali sociální příběh na upevňovaní dovednosti stravování se ve školní jídelně.
Mezitím jsme konečně dostali předběžná vyšetření ze Speciálního pedagogického centra Nautis, která potvrdila naše podezření, že se u Nazara velmi pravděpodobně jedná o poruchu autistického spektra. Na podkladě tohoto vyšetření jsme se všichni společně sjednotili na dalším postupu vzdělávání žáka využívajícím vysoce individualizovaný přístup.
Dnes se Nazar učí ve své české kmenové třídě s podporou4. stupně. Plně zvládá výuku ve třídě s pomocí třídní učitelky a asistentky, chodí na obědy se svou třídou a již nikam neutíká. Je vidět, že nás má Nazar rád. Zdraví, děkuje, je zvídavý, má smysl pro humor, zbožňuje české zdrobněliny, krásně a rád píše a už umí i přijmout kritiku. Stále ho nejvíce baví matematika. Má ve třídě kamarády a rád si s nimi hraje o přestávkách. Čeká nás ještě spousta práce, uvažujeme o postupném začleňování Nazara do družiny. Cílem podpory vyučujících je osamostatňování žáka v hodině, jeho průběžné zapojování do výukových, třídních a školních aktivit. Jen díky týmové spolupráci třídní učitelky, asistentky pedagoga, dvojjazyčné asistentky, matky žáka a za podpory a důvěry vedení školy jsme mohli dosáhnout pozitivních výsledků. Jsme na Nazara nesmírně hrdí, jakého pokroku dosáhl a kolik toho během uplynulého školního roku zvládl. Věříme, že se mu splní jeho přání: „Chci být jako ostatní žáci ve třídě.“ My uděláme všechno proto, abychom mu byli oporou.