Psychologické souvislosti střídavé péče u dětí předškolního věku

Střídavá péče představuje jednu ze tří možných forem porozvodové péče o děti (občanský zákoník, 2012). Při této formě péče je dítě svěřeno na přesně vymezenou dobu nejprve do péče jednoho z rodičů a následně na srovnatelně dlouhou dobu do péče rodiče druhého (Novák, Průchová, 2007). Tato doba není v zákoně pevně vymezena, nicméně v praxi se nejčastěji uplatňuje změna pečující osoby po jednom týdnu, čtrnácti dnech (Novák, 2013) nebo po měsíci (Dudová, Hastrmanová, 2007). V zahraničních výzkumech se pak setkáváme s pojetím, které za střídavou formu péče označuje takovou, kdy dítě tráví u každého z rodičů alespoň 35 až 50 % času (Nielsen, 2014).

V České republice je střídavá péče uplatňována od roku 1998 (Pavlát, 2010). I přes existenci této možnosti je téměř vždy dítě svěřováno do výlučné péče jednoho z rodičů (většinou matky), a to v 85 % případů (Kovářová, 2015).

Nezanedbatelný počet studií se snažil najít nejvhodnější formu péče s ohledem na pevnou vazbu (attachment). Jako první lze uvést studii, kterou realizovali Altenhofen, Sutherland a Biringen (2010). V této studii autoři vycházeli z předpokladu, že s navýšením času, který dítě tráví bez matky, se zvýší pravděpodobnost nejistého attachmentu s matkou. V této souvislosti proto za rizikové pokládali především přespávání dítěte u druhého z rodičů (nejčastěji otce). Autoři svůj zájem zaměřili na 24 dětí (13 chlapců a 11 dívek) ve věku od jednoho roku do šesti let, které trávily v průměru osm nocí v měsíci u otce. Většina dětí z tohoto souboru se nacházela ve věkovém rozmezí od dvou do čtyř let a u druhého z rodičů začala přespávat ve 2,5 letech. Při analýze dat byl brán v potaz dosažený stupeň vzdělání matky, její vnímavost k potřebám dítěte a její dostupnost pro dítě.

Výsledky studie ukázaly, že nejistý attachment s matkou mělo 54 % dětí. Nesouvisel však s četností přespávání a ani s množstvím času, které dítě trávilo bez matky. Autoři nalezli pouze jediný faktor, který se s nejistým attachmentem pojil. Jednalo se o matčinu emoční nedostupnost pro dítě a její neschopnost vnímat potřeby svého dítěte. Vzhledem k tomu, že tyto děti autoři nesrovnávali s žádnou další skupinou, nelze říci, zda právě přespávání u druhého z rodičů přispívalo k vyšší míře nejistého attachmentu (Altenhofen a kol. , 2010).

K odlišným závěrům ve svých studiích dospěli Solomon a George (1999a, 1999b). I když se jedná o poněkud starší studie, v této práci jim místo patří proto, že se na ně i dnes odkazuje nemalý počet odborníků a právě jejich výsledky jsou pokládány za důkaz toho, že přespávání dětí u otců souvisí s vyšší mírou dezorientovaného attachmentu. Studie se účastnilo 145 dětí ve věku 12–20 měsíců a jejich matek (83 otců). Děti výzkumníci rozdělili do tří skupin. Na základě této kategorizace trávilo 44 dětí se svými otci jednu až tři noci v měsíci, 49 dětí u svého otce nikdy nepřespávalo a 52 dětí žilo s oběma rodiči. Autoři zjistili, že děti, které u svého otce přespávaly, měly častěji dezorientovaný typ attachmentu (66 % dětí) v porovnání s dětmi z dalších dvou skupin. Matky dětí s tímto typem vazby uváděly horší komunikaci s otcem dítěte a také vyšší míru konfliktu v tomto vztahu.

Celá řada autorů však upozornila také na limity uvedené studie. Zmínit lze ty, které uvádí Nielsen (2014). Ta zdůrazňuje, že dezorientovaný typ attachmentu vykazoval také relativně velký počet dětí (35 %) vyrůstajících v úplných rodinách.

Jednalo se o děti matek, které neprojevovaly vnímavost k potřebám dětí. Dále autorka upozornila na to, že skupiny odloučených rodičů se od sebe významným způsobem lišily. Rodiče přespávajících dětí byli méně často před rozchodem sezdaní, nežili v jedné domácnosti a děti měli z několika různých vztahů. Sezdaní rodiče dosáhli signifikantně vyššího stupně vzdělání a vyšších příjmů a vdané matky méně často pracovaly na plný úvazek. Dále se také mnoho párů rozešlo už před narozením dítěte a kolem 20 % nemělo stabilní partnerský vztah v době, kdy matka otěhotněla. Otcové z první skupiny se svými dětmi méně komunikovali a navíc u nich děti nezůstávaly přes noc pravidelně, ale spíše příležitostně. Pouze 20 % dětí se svým otcem strávilo více než tři noci v měsíci. Přespávající děti navíc sice měly dezorientovaný attachment ve vyšší míře než děti ze sezdaných rodin, ale ne více než děti, které u druhého z rodičů nezůstávaly přes noc.

Poslední studie, jíž bude v rámci této kapitoly věnována pozornost, se týkala 348 ročních a 608 tříletých dětí, které v rámci střídavé péče přespávaly v různém rozsahu u svých otců. Všichni rodiče dětí žili ve 20 největších městech USA, přičemž 65 % z nich nedosáhlo ani středoškolského stupně vzdělání a v 85 % případů se jednalo o Afroameričany nebo Hispánce. V době narození dítěte více než 85 % rodičů nežilo v manželství a 30 % nesdílelo ani společnou domácnost (Tornello a kol. , 2013). Předtím, než jejich děti oslavily páté narozeniny, 50 % otců a 10 % matek strávilo určitý čas ve vězení (Center for Research on Child Wellbeing, 2013). Z toho důvodu nemůže žádná studie použít vytvořenou databázi k tomu, aby zjištění zobecnila na rodiny, které neodpovídají popsaným kritériím (Nielsen, 2014).

Autoři zde rozdělili roční děti na ty, které u otce přespávaly příležitostně (1 až 51 nocí v roce), a na častěji přespávající (51 až 256 nocí v roce). Batolata byla kategorizována odlišným způsobem: vzácné nocování (1 až 12 nocí v roce), příležitostné nocování (12 až 127 nocí v roce) a časté nocování (128 až 256 nocí). Tyto skupiny pak autoři srovnávali s 1 062 dětmi, které u otce přes noc nikdy nezůstávaly nebo se s ním stýkaly pouze sporadicky v průběhu dne. Výsledky studie neodhalily mezi těmito skupinami dětí žádné rozdíly kromě jediné výjimky. Skupina ročních dětí, která často přespávala u otců, vykazovala dle matek častěji projevy nejistého attachmentu, a to ve 46 % případů, na rozdíl od 25 % nejistě připoutaných dětí ve skupině nepřespávajících a 16 % dětí trávících noci u otců příležitostně. U tříletých dětí mezi skupinami žádné signifikantní odlišnosti nalezeny nebyly. Překvapivě se také ukázalo, že děti, které přespávaly u svých otců, měly s vyšší pravděpodobností jistý attachment než ty, které u nich nepřespávaly vůbec (Tornello a kol. , 2013).

I v této studii Nielsen (2014) upozorňuje na možná úskalí. Více než polovina dětí trávila 55 až 70 % času se svými otci, a děti tak spíše přespávaly u svých matek. Attachment byl však i přesto posuzován pouze ve vztahu k matkám, které se často potýkaly s vážnými psychickými problémy a vypořádávaly se s některou z forem závislosti. Většina dětí navíc pocházela z rodin s nízkou životní úrovní. Zároveň se nesmí opomíjet skutečnost, že děti, které přespávaly u otců častěji, sice měly v porovnání s ostatními skupinami nejistý attachment s větší pravděpodobností, v rámci této rizikové populace se u nich však vyskytoval v nižší míře.

Mezi studiemi najdeme také ty, které se zaměřily i na jiné proměnné než attachment. Jako příklad lze uvést studii McIntoshe, Smytha, Kelahera a Wellse z roku 2010. Autoři pro svou analýzu použili data získaná v rámci Longitudinal Study of Australian Children (LSAC) a porovnávali následující tři věkové skupiny dětí: děti do dvou let, děti od dvou do tří let a děti od čtyř do pěti let. Dále výzkumníci rozlišili na základě nocí trávených u druhého z rodičů tři skupiny dětí:

Výsledky studie odhalily, že přespávání u druhého z rodičů alespoň jednou týdně s sebou přinášelo pro děti ve věku do čtyř let řadu negativních dopadů. Rodiče popisovali tyto děti jako dráždivější, více sledující svoji matku a projevující obavy při možném odloučení od ní. Vnímali batolata jako méně vytrvalá v rutinních činnostech, při hraní a učení. Tyto děti se také projevovaly ve vztahu s primární pečující osobou (tou, u které trávily více času) znepokojeně – působily sklesle, plakaly, věšely se na rodiče, bily je nebo kousaly. U těchto dětí se také objevily problémy s krmením (odmítaly jídlo) a nereagovaly na bolestivé podněty. Ve skupině čtyř až pětiletých dětí se však tyto problémy signifikantně výrazněji neobjevovaly.

Také v této studii odhalila Nielsen (2014) a řada dalších autorů nejasnosti, které mohou vést k nesprávné interpretaci těchto údajů. Je důležité si uvědomit, že většina ze zapojených rodičů nebyla nikdy sezdána (90 % rodičů kojenců a 60 % rodičů batolat) a mnoho z nich ani před rozchodem nežilo ve společné domácnosti. Ve vymezení jednotlivých proměnných lze najít také celou řadu nesrovnalostí. Například způsob, jakým dítě monitoruje svoji matku, použili autoři jako důkaz toho, že se jedná o projevy úzkosti a nejistého attachmentu. Snaha dítěte získat matčinu pozornost je chápána jako pozitivní, alternativní způsob komunikace kojenců. Výzkumníci však takové projevy interpretovali zcela odlišným způsobem. Také pojetí vytrvalosti v této studii není zcela jasné. Autoři ji hodnotili na základě pěti položkové škály, která nediferencovala mezi normálním skóre a tím, které se už v normě nenachází. Uváděné projevy chování přespávajících dětí se navíc nacházejí v rámci běžné australské populace v normě. V národní studii (ze které autoři použili data) se ukázalo, že 50 % ze 4400 matek uvádělo, že jejich dvou až tříleté děti plakaly a věšely se na ně, když se je snažily opustit. Dále také 50 % dětí někdy odmítalo jíst a 40 % mělo skleslou náladu. To znamená, že tímto způsobem se projevovala polovina australských dětí. Ve studii také ani v jednom případě autoři nesrovnávali děti ze skupiny příležitostně přespávajících a těch, které u druhého rodiče nepřespávaly. Stejně tak výsledky nezohlednily, zda kojenci, kteří trávili u druhého rodiče méně než čtyři noci v měsíci, dosahovali horších, nebo lepších výsledků než ti, kteří u něj zůstali na nocí více.

Naopak pozitivní dopady střídavé péče odhalili Pruett, Insabella a Gustafson (2005). Autoři sledovali celkem 132 dětí ve věku od dvou do 6,99 let, které přespávaly u otců jednou nebo i několikrát během týdne. Jednalo se o reprezentativní vzorek párů pocházejících z nižší střední třídy a ani jeden z rodičů se nepotýkal s žádnou z forem závislostí. Většina z těchto rodičů byla bílé rasy (86 %) a v době narození dítěte žili v manželském svazku (75 %). Výzkumníci porovnávali 99 dětí, které přespávaly u otců, se 33 dětmi, které tuto zkušenost neměly. Děti byly při analýze rozděleny do dvou věkových kategorií. V první skupině se nacházely děti ve věku od dvou do tří let, ve druhém případě šlo o děti ve věku čtyři až šest let.

Ukázalo se, že ve skupině dvou až tříletých dětí se nenašly žádné signifikantní odlišnosti v míře deprese, v problémech se spaním, úzkostí, agresí, s pozorností nebo sociální stažeností. Podobně u dětí ve věku čtyři až šest let nebylo přespávání u druhého z rodičů spojeno s žádnými negativními dopady, ale naopak s pozitivy – v otázce sociálních problémů, problémů s pozorností a problémů s myšlením (podivné chování, halucinace).

Na rozdíl od mladší skupiny dětí se ve skupině dětí ve věku od čtyř do šesti let ukázaly genderové odlišnosti. Dívky, které přespávaly u otců, byly méně sociálně stažené než ty, které tuto zkušenost neměly, zatímco u chlapců se v této oblasti nenašly žádné odlišnosti. Dívky byly také méně úzkostlivé než chlapci v situacích, kdy bylo přespávání u druhého z rodičů nepravidelné, a také tehdy, když se o děti staralo v průběhu dne několik osob. Výzkumníci zjištěnou skutečnost vysvětlovali tím, že dívky jsou v tomto věku více sociálně a verbálně zdatné než chlapci.

Studie se významně zaměřila také na dopad vyššího počtu pečujících osob o děti v průběhu dne. Ukázalo se, že ve skupině čtyřaž šestiletých dětí s větším počtem pečujících osob se objevovalo méně sociálních a behaviorálních problémů a problémů s pozorností, ale na druhou stranu se vyskytovala vyšší míra úzkosti a obtíží se spaním. Překvapivě vyšší počet pečujících osob neměl žádný dopad na skupinu dětí ve věku od dvou do čtyř let. Jako významnější faktor působící na vývoj dětí se ukázal dobrý vztah s každým z rodičů a dodržování pravidelnosti předávání si dítěte. S dopadem na vývoj dětí byl významněji spojen konzistentní a neměnící se plán jejich předávání a dobrý vztah s každým rodičem spíše než přespávání.

Další studie se účastnilo 1 200 dětí, přičemž polovina nich vyrůstala ve střídavé péči. V této studii bylo 40 % dětí mladších čtyř let a dalších 40 % dětí mladších devíti let. Tři roky poté, co se rodiče těchto dětí rozvedli, měly děti ve střídavé péči lepší vztah se svým otcem, byly šťastnější, s nižší mírou deprese a vyskytovalo se u nich méně tělesných obtíží než u dětí ve výlučné péči matky. V 90 % případů byli otcové těchto dětí více zapojeni do školních aktivit svých dětí v porovnání s druhou skupinou, kde se jednalo o 60 % otců. Rodiče děti také v menší míře nechávali hlídat nebo je umisťovali do denních center. Studie neodhalila žádné odlišnosti týkající se emočního zdraví dětí (Melli, 2008). Na druhou stranu je podle Nielsen (2014) důležité vzít v potaz skutečnost, že tento vzorek nelze pokládat za reprezentativní na celostátní úrovni a dále že autoři neanalyzovali samostatně data o dětech mladších šesti let.

Jiná studie se týkala celkem 7 118 dětí pocházejících z Austrálie. V době, kdy se děti narodily, bylo pouze 50 % jejich rodičů sezdáno a pouze 35 % z nich žilo ve společné domácnosti. Ve studii bylo 3 513 dětí ve výlučné péči a 467 dětí v péči střídavé. Celkem 201 dětí nedosáhlo tří let, dalších 266 dětí se nacházelo ve věkovém pásmu od tří do čtyř let. Důležité je také zmínit, že většina párů, které praktikovaly sdílenou péči, nejprve s touto formou péče nesouhlasila. Od jednoho do dvou let po rozvodu rodičů dávaly matky z obou skupin podobné hodnocení týkající se zdraví dětí, vztahů s vrstevníky, emocionálních, studijních a behaviorálních problémů. Celkově dokonce děti pocházející ze střídavé péče dosahovaly těchto výsledků i tehdy, když byla brána v potaz úroveň vzdělání rodičů a také konflikt mezi těmito rodiči. Je rovněž důležité zmínit, že děti rodičů, kteří měli za sebou historii fyzického násilí, nedopadly hůře ve střídavé péči než ty, které vychovával pouze jeden z rodičů. Rodinné násilí a vyšší míra konfliktu mezi rodiči vedly k horším výsledkům u všech dětí a nebyl nalezen důkaz o tom, že by tyto efekty byly větší u dětí se střídavou formou péče. Na druhou stranu matky, které se obávaly o bezpečí svých dětí, když zůstávaly se svými otci, zaznamenaly u dětí horší výsledky (Kaspiew a kol. , 2009).

Zjištění, která z výsledku studií skutečně vyplývají, jsou následující:

Řada otázek však zůstává nezodpovězená a porozumět této problematice by nám pomohly další výzkumy.