Obvykle se o tzv. inkluzi1) hovoří na základě jednotlivé zkušenosti se vzděláváním žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) nebo s oporou o tvrzení zájmových skupin ředitelů, učitelů, speciálních pedagogů, méně často již rodičů žáků, kterých se týká. Ty jistě nejsou zanedbatelné. Nechme ale nyní stranou dojmy, názory či mínění a logicky i emoce, které je doprovázejí, a podívejme se po ukončení dvouletého přechodného období (od 1. 9. 2016 do 30. 9. 2018) na celý proces na základě podrobných dat, která má MŠMT k dispozici a která jsou obsažena v podrobnější zprávě k dohledání zde: www.stanislavstech.cz. Pro nedostatek prostoru se budu věnovat jen několika klíčovým údajům týkajícím se zejména žáků základních škol (ZŠ), ve kterých se vzdělává většina všech dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP).
Stav tzv. inkluze v ČR očima vybraných statistik
Vydáno:
Za prvé, celkově od roku 2015 do září 2018 narostl počet žáků se zdravotním znevýhodněním na ZŠ (uváděných v § 16 odst. 9 školského zákona) ze 78,7 tis. na téměř 102,0 tis., tj. o 24 000 žáků. Vůči celkovému a stále se zvyšujícímu počtu všech žáků v ZŠ představuje tento nárůst za tři roky téměř 2,0 % (z 8,9 % na 10,8 %). Vezmeme-li v potaz i žáky s jiným zdravotním znevýhodněním a žáky sociokulturně znevýhodněné, pak nárůst počtu všech takových žáků ZŠ dohromady představuje 35,1 tis. za dva roky (2016: 85,7 tis.; 2018: 120,8 tis.). Násobně výraznější dynamiku nárůstu však vykazují žáci s jiným zdravotním znevýhodněním (onemocněním) a také žáci sociálně a kulturně znevýhodnění. Za dva roky, kdy i tyto žáky sledujeme, přibylo ve školách pětinásobně dětí a žáků z jiného kulturního prostředí (i jazykového) a devítinásobně dětí a žáků žijících v odlišných životních podmínkách, i když jde v absolutním vyjádření o nízké počty.
Přitom ve školním roce 2018/2019 60,8 % žáků ZŠ se zdravotním znevýhodněním tvoří žáci s vývojovými poruchami učení (45,3 %) a vývojovými poruchami chování (15,5 %), kteří se v drtivé většině vzdělávají v běžných školách, a údaje před rokem 2016 dokládají, že v nich vždy byli. Například ve speciálních školách se před rokem 2016 i nyní vzdělává stále jen okolo tisícovky žáků se závažnými poruchami chování. Podobně je tomu se žáky s vývojovou poruchou učení (VPCH). „Nárůst“ těchto dvou nejčastěji „inkludovaných“ skupin žáků je tedy způsoben tím, že mají nyní – na rozdíl od dřívějška – nárok na státem financovanou podporu, a objevují se tak nově i ve statistikách.
Často zmiňovaných žáků s lehkým mentálním postižením (LMP) přibylo v běžných školách jen mírně (315 za poslední rok) a v ZŠ praktických jich je o 508 méně (připomeňme však, že mezi běžné ZŠ jsou zařazeny i školy, které mají např. pouze jednu třídu běžnou a ostatní třídy podle § 16 odst. 9). Alespoň statisticky tito žáci nepředstavují v běžných školách významnou skupinu.
Kritický problém představují žáci s poruchami chování. Problémy s chováním se objevují nejčastěji u žáků ze sociálně znevýhodněného prostředí, dále u žáků s ADHD (s poruchou pozornosti a s hyperkinetickým syndromem), ale také u žáků s psychiatrickým onemocněním, často pak i u žáků s poruchami autistického spektra (PAS). Nejnáročnější pro pedagogy jsou proto, že jejich projevy oslabují autoritu učitele (vztah učitel–žák) a radikálně odporují základním normám vzájemného respektu (agresivita ve vztazích mezi žáky). Proto se některým logicky jeví jako nejsilnější „důkaz“ nemožnosti vzdělávat děti se SVP v běžných školách. Ve vzdělávacím systému však děti a žáci s VPCH vždycky byli vzděláváni většinově v základních školách běžného typu. Tyto žáky nebylo a není v drtivé většině případů kam „přemístit“ a situace vyžaduje systémové řešení, jak se díky proinkluzivním opatřením ukázalo.
Znepokojivé je také zjištění, že počty dětí se SVP narůstají výrazně v MŠ; nejde jen o vady řeči, ale také o projevy poruch chování nebo příznaky psychických onemocnění.
Za druhé, jeden z klíčových ukazatelů vypovídajících o dopadu tzv. inkluze na stav speciálního školství a na využití podmínek ke společnému vzdělávání jsou přechody žáků mezi speciálními a běžnými ZŠ. Trvalý a výrazný pokles počtu žáků ve speciálních školách či zánik těchto škol by dokládal platnost tvrzení, že došlo k „povinné a plošné inkluzi“. Jak hovoří data z matrik?
Druhý rok náběhu společného vzdělávání potvrdil, že k plošnému přesunu žáků se SVP ze škol podle § 16 odst. 9 (speciálních) do škol běžných nedochází. Naopak, na ZŠ v uvedeném školním roce počet žáků, kteří přešli z běžných škol do škol speciálních, převýšil počet žáků putujících opačným směrem. Žáci tedy nejsou povinně umisťováni do běžných škol a školám speciálním v drtivé většině zánik nehrozí. Nejvíce přechodů žáků ze speciálních základních škol do běžných základních škol proběhlo mezi školními roky 2015/2016 a 2016/2017 (tedy před účinností tzv. proinkluzivní novely), kdy se jednalo o celkem 1 583 přechodů a v téměř 54,0 % případů se jednalo o přechod do běžné třídy. Tento druh přechodů se postupně snižuje, mezi školními roky 2016/2017 a 2017/2018 se jednalo o 899 přechodů (53,7 % do běžné třídy) a mezi roky 2017/2018 a 2018/2019 již jen o 674 přechodů (69,3 % do běžné třídy).
Naopak z běžných základních škol přešlo do speciálních základních škol nejvíce žáků mezi školním rokem 2017/2018 a rokem 2018/2019, kdy se jednalo o 1 976 přechodů. Nejvíce přechodů z běžné třídy do speciální třídy je možno vysledovat mezi školním rokem 2016/2017 a 2017/2018 (2 455 přechodů).
Více žáků tedy přechází z běžné ZŠ do školy (či třídy) speciální než opačným směrem – a tento trend neustále mírně posiluje. Před účinností tzv. inkluze byly přechody ze speciálních škol do škol běžných dokonce víc než dvojnásobně vyšší než v roce 2018/2019. Tento údaj je ovšem nutné korigovat malými čísly „přechodů“ a také jako důsledek změněných diagnostických postupů spočívajících v častější aplikaci principů dynamické diagnostiky – dát žákovi šanci s podporou v běžné škole a v případě, že pokračování není v jeho zájmu, ho vzdělávat ve speciální škole.
Data o umístění žáků s jednotlivými diagnostickými kategoriemi mezi běžné a speciální školy – a v komparaci se stavem před zahájením a v prvním roce inkluze – rozhodně neumožňují mluvit o soumraku speciálních (paragrafových) škol.
Zpomalení přechodů žáků ze speciálních škol do škol běžných dokládá, že pro společné vzdělávání byly vytvořeny podmínky a že se pravděpodobně přibližujeme stavu, kdy po uplatnění rediagnostiky a podpor dojde k naplnění běžných i speciálních škol v zájmu dětí se SVP.
Za třetí, finanční náklady na podpůrná opatření (PO) představovaly v roce 2018 5,424 mld. Kč, to znamená 4,5 % z vynaložených prostředků státního rozpočtu na podpůrná opatření všech zřizovatelů k upravenému rozpočtu neinvestičních výdajů. V roce 2019 je pak očekávaný podíl 5,2 %. Z tohoto objemu však v roce 2018 šlo 16,85 % (jedna šestina) na podpůrná opatření ve speciálních školách, ačkoli zákon umožňuje těmto školám čerpat prostředky na PO jen ve výjimečných případech. Tyto školy obdržely ještě mimo systém PO dodatečných 0,8 mld. Kč jako kompenzaci na své financování vedle zvýšeného normativu na žáka. V roce 2018 tedy doputovalo ke speciálnímu školství cca o 1,7 mld. Kč více než v letech před proinkluzivní novelou. Analýza zachytila, že pokud jde o vzdělávání žáků se SVP, celý český školský systém byl podfinancovaný a významně i segment speciálního školství, jehož čerpání výše uvedených zdrojů ukázalo, že nebyl financován dostatečně. O to více to pak platí pro běžné školy, které navíc nemají nižší počty žáků ve třídách, kteří v nich, jak bylo doloženo, většinou již byli.
Nejvíce prostředků bylo vynaloženo v kategorii personálních podpor (PO A), a sice především na asistenty pedagoga (AP). Všichni AP tvořili v uplynulém kalendářním roce 44 % všech PO typu A, finančně pak na ně šlo přes cca 84 % finančních prostředků vynakládaných na PO A. Vzhledem k převaze AP na 0,5 a AP na 0,75 úvazek je pravděpodobné, že značná část AP je již nyní sdílená a do třídy zařazená k více žákům se SVP; asistentů pedagoga však není dostatek a také nejsou dostatečné kapacity jejich kvalitního vzdělávání. Podobně kapacitně i kvalitativně neuspokojivé je zatím vzdělávání učitelů v běžných školách pro práci se žáky se SVP.
Za čtvrté, administrativní zátěž spojená s podpůrnými opatřeními se zvýšila. Nicméně někdy zmiňovaná zatěžující pedagogická opatření, jako např. individuální vzdělávací plán (IVP), nepředstavují sama o sobě významný faktor zvýšené zátěže – zákon ukládal pro žáky se SVP vypracovat IVP i před inkluzí a v průběhu 10 let osciloval počet žáků se SVP, pro které byl vypracován IVP, mezi 50 % a 60 %; v prvním roce inkluze tento počet dokonce poklesl a v roce 2018 se znovu zvýšil na původní úroveň.
Za páté, v důležitém článku celého vzdělávacího systému, ve školských poradenských zařízeních (ŠPZ), stále chybí více odborných pracovníků, navýšení o 28,5 úvazku psychologa a o 97,7 úvazku speciálního pedagoga za dva roky v celé ČR se ukazuje jako nedostatečné (podobně však chybějí psychologové a speciální pedagogové na školách). Především však citelně chybějí sociální a administrativní pracovníci, a to v celé ČR. Velkým problémem je také nevyvážená síť speciálních škol, poradenských pracovišť, speciálně pedagogických center a dalších (např. psychiatrických) služeb v krajích, která by umožnila zajistit pohotovou a dostupnou péči v každém kraji pro všechny druhy znevýhodnění. Z toho pak plynou i velké mezikrajové rozdíly v tom, kam doporučují zařazení žáků se SVP. Například ve Zlínském a Královéhradeckém kraji se rediagnostika týkala zhruba 80 % žáků zařazených do běžných škol a v Pardubickém kraji šlo naopak v 55 % případů o rediagnostiku žáků ve speciálních školách.
Přechodné („náběhové“) období ukázalo, že se administrování a zajišťování podmínek pro vzdělávání žáků se SVP postupně daří. I přes zjištěné potíže školy vítají garantovanou podporu a hledají pro žáky a učitele nejvhodnější řešení. Stejně tak ale lze konstatovat řadu problémů spojených se vzděláváním pedagogů, s nedostatečným počtem školních psychologů a speciálních pedagogů nebo s absencí speciálních škol a dalších pracovišť určených pro některé skupiny žáků se závažným znevýhodněním. Průběžné monitorování a reagování na problémy je však nutné zkvalitnit. Zařazení stále většího počtu žáků do běžných škol, jak ukazují i data o jednotlivých skupinách žáků se SVP, „zrušit“ nejde. Lze zrušit jejich podporu, ustoupit od náročných individuálních vyšetření nebo pedagogické dokumentace apod. Otázka je, zda je to cesta v zájmu dětí.
Poznámka redakce: Text vychází současně také v Řízení školy 9/2019.
1) Z odborného ani právního hlediska o inkluzi v plném slova smyslu samozřejmě nejde, právně byl pouze garantován odborně podložený nárok na podporu vzdělávání vybraných dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) i v běžných školách. Právnická formulace, že by u všech dětí měla být snaha vzdělávat je „přednostně“ v hlavním vzdělávacím proudu, neznamená povinnost zařadit automaticky každé dítě do školy hlavního vzdělávacího proudu, ale právě a jen povinnost učinit maximum, aby s odborně podloženou garantovanou podporou měl i žák se SVP možnost vzdělávat se v běžné škole. Tam, kde to – doloženě a argumentovaně – není v zájmu žáka, žádná taková povinnost existuje. Nová je tedy v takovém případě povinnost zdůvodnit, doložit, argumentovat a v případě zařazení do běžné školy, které je v zájmu dítěte, také nárokově financovat.