Střídavá péče - ano, či ne?

Střídavá péče je forma uspořádání po rozvodu nebo rozpadu rodičovského vztahu, podle které se střídají intervaly, kdy je dítě v péči jednoho rodiče, s intervaly u rodiče druhého. Navzdory letité snaze různých skupin i jednotlivců o změnu zákona nemá tato forma péče přednost před jinými formami – péčí jednoho rodiče či péčí společnou. Hned na počátku řekněme, že je to dobře, protože každé dítě je individuální a v každém jednotlivém případě musí soud vždy zkoumat, jaká péče je pro konkrétní dítě tou nejvhodnější.

Adjektivum nejvhodnější vystihuje problém mnohem pádněji než jiná přídavná jména, zejména adjektivum nejlepší, rodiči v soudní při častěji používané V rodině totiž lze jen obtížně uzavřít, co je lepší a co horší varianta. Někdy se zdá, že v rodinných vztazích je málokdy hodnocení objektivní, neboť záleží spíš na úhlu pohledu, na názoru, na hodnotové orientaci posuzovatele (nejčastěji rodiče).

V ideálním případě se otec a matka střídají v péči o dítě v týdenních či jinak dlouhých intervalech a dítě si po skončení těchto intervalů předávají. Teoreticky není vyloučeno, aby dítě bydlelo ve stále stejném bytě, v němž se naopak budou střídat rodiče. Tato varianta, na první pohled ideální, vyžaduje ovšem finančně dobře situované rodiče, kteří jsou schopni nadstandardně dobré komunikace, protože je třeba, aby se shodli na úklidu bytu, platbách za něj, na plnění ledničky a spíže a na mnoha dalších logistických podrobnostech. Podmínkou aplikace střídavé péče je v každém případě jedna škola či školka, stejné kroužky a mimoškolní aktivity, jediný dětský lékař, zubař a další medicínští odborníci, byť naprosto výjimečně je možnost se setkat s odlišnými režimy, které přežívají ze soudního rozhodování z doby již minulé. (Ojediněle se i dnes ještě lze setkat s případy dvou školních zařízení, nicméně jako advokát podobný požadavek rodičům rozmlouvám jako nadbytečné zatížení dítěte.)

Samotný institut k nám přišel ze západních zemí, v nichž řešil bydlení rodičů vzdálené tisíce kilometrů. Pochopitelně i u nás soudy někdy projednávají případy, v nichž tatínek bydlí v Praze a matka v Brně (popřípadě jeden v Ostravě a druhý v Chebu), nicméně těmto případům střídavá péče nepomůže. Někdy mám pocit, že institut, o kterém tu hovoříme, vyhovuje spíš rodičům, kteří se vždy týden starají a druhý týden odpočívají, pro dítě je však při větší vzdálenosti nesmírně zatěžující organizačně i logisticky. Naopak vhodným typem péče je právě „střídavka“ pro rodiče bydlící na opačných koncích vsi, v jedné ulici nebo v dochozí vzdálenosti. Rodič, který tuto péči požaduje, by se měl vždy sám sebe zeptat, zda se nemůže do sousední ulice přestěhovat. Teprve pak může nahlas argumentovat nejlepším zájmem svého dítěte.

Podmínkou střídavé péče je velmi dobrá komunikace mezi rodiči. Pokud se otec s matkou zuřivě nesnášejí a odmítají spolu dýchat vzduch v jedné místnosti, jen těžko lze předpokládat, že střídavá péče dokáže jejich nenávist vyřešit, eliminovat nebo zmírnit.

Na tomto místě by bylo možné podrobně rozebírat minulou i současnou judikaturu Ústavního soudu a zejména teoretické podmínky a předpoklady, které tato nejvyšší soudní stolice před lety definovala pro možnost autoritativního založení střídavé péče, nicméně jde o sáhodlouhé pasáže, srozumitelné obvykle pouze právním odborníkům.

Judikáty Ústavního soudu mají pár kladů a řadu nedostatků: Výhodou je jejich dostupnost v plném znění na webových stránkách Ústavního soudu (www.usoud.cz) i velmi intuitivní vyhledávání podle hesel, dat či spisových značek. Současně je lze velmi snadno zneužít vytržením právních vět či jednotlivých myšlenek. Podobně jako jiná soudní rozhodnutí jsou i nálezy Ústavního soudu použitelné výlučně v jediné konkrétní věci a jen obtížně z nich lze činit dalekosáhlé závěry, jak s nimi pracuje laická veřejnost a zejména média, milující zkratky a líbivá hesla. Rozhodovací soudní praxe je také pochopitelně poplatná své době, proto je třeba se na každý judikát dívat pohledem doby, ve které byl vydán, a konkrétních okolností každého případu.

Tvrdé soudní rozhodnutí o střídavé péči dnes bez dohody rodičů či při odmítavém stanovisku jednoho rodiče (obvykle matky) připadá v úvahu takřka výlučně za předpokladu, že rodiče v době soudního rozhodování střídavou péči reálně praktikují. Jak si však dále ukážeme, toto omezení by nemělo sloužit k tomu, aby otcové svůj boj o péči o děti zcela vzdali.

Normální je se dohodnout, proto se odpovědní rodiče obvykle nesoudí! Toto mé možná poněkud tvrdé konstatování je namístě z mnoha důvodů. Předně víme, že 70 až 90 % rodičů je dohody schopno a buďto sami, nebo za aktivního přispění opatrovníka, advokáta či soudce nakonec odcházejí od soudu dohodnutí. Dohoda je také řešením, které jediné minimalizuje škody na duši dítěte. Rozvášnění rodiče si následující tvrzení nepřečtou rádi, ale konflikt rodičů vždy a za každých okolností poškozuje dítě. Rodiče by měli pochopit, že byť se rozešli jako partneři, zůstávají pro dítě jeho nejbližšími osobami. Pokud jeden z nich zemře nebo objektivně nebude schopen dítě vychovávat, nastupuje nejčastěji rodič druhý. Dítě má polovinu genů jednoho rodiče a polovinu genů rodiče druhého a nikdo neví, jaké geny se nakonec v době dospívání probudí a komu z rodičů bude dítě podobnější. Pomlouvat druhého rodiče před dítětem je proto škodlivé a krátkozraké.

Dohoda rodičů neznamená, že jeden z rodičů musí vyhrát a druhý se musí dohodě podřídit. Za rozpad vztahu nikdy nemůže dítě, ale ani stát, soud, opatrovník nebo advokát. Za rozpad rodičovského vztahu mohou vždy oba rodiče. Oba také osobně odpovídají za vlastní volby, tedy za to, jakého otce či jakou matku dítěti vybrali za rodiče. Pokud si vybrali špatně, nepříliš vhodně, divně, rychle, neodpovědně, povrchně či unáhleně, je to jen jejich odpovědnost a žádný soud ani státní orgán za jejich volbu nemůže nést odpovědnost. Pokud si rodiče vybrali špatně, neexistuje nástroj, kterým by bylo možné jejich špatnou volbu napravit nebo anulovat. Je proto třeba, aby se s touto volbou naučili žít a přijali ji.

Naštěstí takřka všichni rodiče jsou dohody schopni, což je vždy lepší pro dítě. Dnes na rozdíl od dob minulých neexistuje jedna výchovná metoda ani jediná správná představa, jak má rodinná péče vypadat. Pokud jsou rodiče schopni ustoupit, slevit, souhlasit s kompromisem nebo tolerovat odlišnost péče druhého, nic nebrání tomu, aby soud schválil péči, která na první pohled vypadá nestandardně. Pokud se rodiče dohodnou v klidu, ani dítě nestrádá a přizpůsobí se jejich dohodě. Dohoda může mít rozličnou podobu. Může vypadat tak, že dítě je v péči jednoho rodiče a druhý si je bere, kdykoliv se mu to hodí. Anebo se dítě střídá u jednoho a druhého rodiče v odlišných intervalech. Anebo se sice střídá u rodičů, ale večer se vždy vrací do jednoho domova a do jedné postele. Popis péče (výrok rozsudku) může mít různou podobu, jednotné formuláře, formulace nebo pasáže neexistují a není výjimkou, když se ve výroku termín vůbec neobjeví.

Naopak chce-li se někdo soudit či pohádat, je péče o dítě ideálním bojovým hřištěm. Existuje totiž tisíc a jedna možnost konfliktu a tisíce řešení situace, na žádnou přitom není jedna správná či ideální odpověď. Je proto zbytečné, aby rodiče tlačili na soudy a nutili je hledat lepšího z obou rodičů, k tomu už dnes vůbec nedochází z důvodů, které rozvádím o pár řádků níže. Dnes už také soudy ustupují od znaleckých posudků, protože objektivních metod je pramálo, a naopak stále rozšířenější je konstrukce, podle níž každý člověk, a tedy i takřka všichni rodiče mají stejně velkou a stejně kvalitní rodičovskou kompetenci, tedy dovednost vychovávat dítě. Schopnost uvařit, vyprat či doučovat dítě z matematiky pro soud není podstatná ani rozhodující, podobně pak charakterové zvláštnosti, vlastnosti, osobnost, nemoci, postižení či preference.

Česká republika kdysi podepsala Úmluvu o právech dítěte, v níž se zavázala dát dítěti právo na informace a na vlastní vyjádření. Pokud je dítě schopno se vyjádřit (běžné je to u dětí starších šesti let), soud či orgán sociálně-právní ochrany dětí mu poskytne vysvětlení a zeptá se ho na jeho názor, na představu či přání. Zákon soudu neukládá, aby bez výjimky dětskou představu respektoval, pokud ale přání dítěte nepotvrdí, musí odlišné rozhodnutí v rozsudku velmi dobře odůvodnit. Tato realita se některým rodičům docela obtížně vysvětluje, faktem ovšem je, že dnes není malé dítě vnímáno jako věc, ale od útlého věku jako svébytný jedinec, který má vlastní pocity, přání a myšlenky, a jako s takovým je třeba o něm rozhodovat. Spor mezi rodiči tak často není rozhodováním mezi dvěma odlišnými pohledy na věc, ale řešením problému uvnitř trojúhelníku. Rozumní rodiče s právní úpravou počítají, s dítětem otevřeně komunikují a jeho názor nekritizují, neovlivňují ani předem neodmítají.

To nejhorší, co se dítěti může stát, je ovlivňování jedním či oběma rodiči. Jako by nestačilo, že dítě samo rozpadem partnerského vztahu svých rodičů velmi trpí, leckdy se k jeho trápení přidává i snaha o ovlivnění či indoktrinaci jedním či oběma rodiči, event. prarodiči. Jak jistě přisvědčí každý zkušený rodič, zmanipulovat malé dítě je docela snadné. Rodič, jenž tak činí, však vítězí jen krátkodobě, leč své dítě neodčinitelně poškozuje. Pro soud není vždy možné ovlivňování a manipulaci rozpoznat, a tak se výjimečně stává, že soud svěří dítě právě manipulátorovi. Psychika dítěte však bývá nevratně poškozená. Slabí jedinci pod vlivem manipulace kolabují, zhorší se jejich soustředění a školní prospěch, někdy se dokonce i sebepoškozují. Starší děti utíkají z domova, jsou obtížně zvládnutelné či naopak pokrytecké a své rodiče později vydírají.

Jakkoliv bych si přála sdělit čtenářům zázračné řešení, v některých případech se lék nalézt nepodaří. Pokud jsou rodiče umanutí a není s nimi rozumná řeč, neexistuje žádný zázrak, který by jejich dítě dokázal před zhoubným vlivem rodičovského kontaktu ochránit.

Tatínkové usilující o střídavou péči by si v zájmu svého dítěte, jímž se často ohánějí, měli uvědomit ještě jednu zákonitost. Je nebezpečné ptát se dítěte, s kým by si přálo po rozchodu být. Ať totiž podobnou otázku položí rodič sebepromyšleněji, dítě není hloupé a dojde mu, že musí volit mezi dvěma lidmi, které má obvykle na celém světě nejraději. Žádného nechce ztratit, žádného nechce opustit. Co mu tedy zbývá jiného než nahlas podpořit střídavou péči jako východisko z této Sophiiny volby? Rodinní odborníci velmi často vědí, že to, co říká dítě rozhádaným rodičům, nemusí myslet docela upřímně. Postavit se nahlas svému zploditeli a odmítnout jít k němu nebo s ním či nesouhlasit se střídavou péčí je pro mnoho dětí vlastně vyloučené. Koneckonců ani většina dospělých by toho tváří v tvář svému nadřízenému nebyla schopna.

Střídavá péče dnes někdy slouží jako nátlakový prostředek, jímž si bývalí partneři řeší jiné problémy či majetkové spory. „Necháš mi rodinný dům, jinak u soudu budu požadovat střídavou péči,“ říkají někteří otcové. „On chce střídavku jenom proto, aby nemusel platit žádné výživné,“ říkají matky. Jak je to tedy s placením alimentů? Šalamounská odpověď zní, že „přijde na to!“. Mají-li rodiče podobné výdělky a dítě se u nich střídá ve shodných intervalech a pokud se rodiče skládají na ostatní výdaje spojené s péčí o dítě, nemusí platit nikdo nikomu žádné částky. V jiných případech platí jen rodič s vyšším příjmem, jindy si rodiče platí srovnatelné částky vzájemně. Možná by debaty o výživném odpadly, kdyby nebyla střídavá péče pojímána odděleně, ale kdyby rodiče a soudy řešili celý balíček vzájemných vztahů: péči o dítě, společný majetek, vzájemné finanční vztahy i bydlení.

Tento článek má jako ústřední téma střídavou péči, proto zde nelze podrobně rozebírat společné jmění manželů nebo podílové spoluvlastnictví partnerů. Zmíním se proto ještě o jednom nástroji, který výrazně vylepšuje vzájemnou rodinnou komunikaci. Tím nástrojem je rodičovský plán.

Rodičovský plán je zvláštní dohoda mezi rodiči, zahrnující 10 stran podrobných situací a ujednání, jak bude péče o dítě prakticky fungovat. Pamatuje na desítky sporných bodů, které pak komplikují rodičům život, pokud se na nich nejsou schopni dohodnout. Předem připravený rodičovský plán naopak sporné body eliminuje a možné konflikty likviduje. Najdete v něm například Vánoce, onemocnění rodiče či dítěte, daňové úlevy, výpadky příjmu na obou stranách, placení kroužků, brýlových obrub, rovnátek, lyží a letních zájezdů, paušálu k mobilním telefonům, styk s prarodiči a mnoho dalších užitečných věcí, které jinak rodiče ani nenapadnou.

Zákopové války mezi matkami, jež vyžadují výlučnou péči, a otci, pro které neexistuje jiná varianta než střídavá péče, lze eliminovat požadavkem na docela jiné rodinné uspořádání. Kupodivu se v praxi objevuje jen výjimečně společná péče, ačkoliv právě v ní většina rodičů své děti vychovává. Pokud s ní obě strany souhlasí, soud svěří dítě do společné péče a podrobněji neupravuje výživné ani to, kdo co platí, kde právě dítě spí a s kým které dny tráví. Naopak tatínkům co nejusilovněji radím nemluvit vůbec o střídavé péči, ale požadovat rozšířený styk. Dnes si totiž každý tatínek dříve či později vysoudí styk v rozsahu čtvrtek až pondělí jednou za 14 dní, jeden či dva dny v týdnu bez víkendu, měsíc o letních prázdninách a polovinu všech svátků v roce (resp. obroční střídání). Tento běžný standard poskytne tatínkovi péči o dítě v rozsahu 45 % za rok a o hodiny či procenta se hádá jenom hnidopich nebo rodič s nezdravým zaujetím pro matematiku.

Závěrem ještě jedno důležité konstatování a tím je dnešní podoba rodičovské odpovědnosti. Tento pojem zahrnuje soubor práv a povinností, které náležejí každému tatínkovi a každé mamince, pokud je o ně soud svým rozhodnutím nepřipraví (což je ovšem naprosto výjimečné). Plný rozsah rodičovské odpovědnosti mají oba rodiče bez ohledu na formu a podobu péče, bez ohledu na obsah dohody či pravomocného soudního rozhodnutí. Od narození až do 18. potomkova roku věku mají oba rodiče právo, ale i povinnost se na všech otázkách péče o dítě společně dohodnout. Prakticky je tedy dnes skutečně jedno, zda má podle soudního rozhodnutí nebo dohody dítě v péči otec, anebo maminka. Žádný z nich nesmí měnit původní ujednání, žádný z nich nemá právo bez projednání s druhým rozhodnout jakoukoliv otázku života či zdraví dítěte – lhostejno, zda jde o očkování, kroužky, základní či střední školu, anebo přestěhování. Soudit se o dítě je pak nadbytečné, protože držet v šachu či nesouhlasit s výchovou či rozhodnutími může každý rodič i bez soudního požehnání.

Střídavá péče je dnes zbytečným strašákem, ale i hloupým fackovacím panákem. Pečovat o dítě je i bez ní přece nanejvýš náročné a komplikované. Dětství dítěte je ve skutečnosti neuvěřitelně krátkým obdobím. Každý, kdo se chce hádat s druhým rodičem, by si měl uvědomit dočasnost svého počínání. Soudní rozhodnutí se totiž dá jen obtížně násilím vynutit, podobně jako láska, přátelství, náklonnost či respekt, proto je zbytečné soudit se o dítě, kterému je více než 10 či 12 let. Vhodnější je si těch pár let ze všech sil užívat. Nic jiného než děti a vzpomínky po nás totiž na tomto světě nezůstane.