Střídavou péči je třeba destigmatizovat

Přes 15 let jsem byla advokátkou a mimo jiné jsem zastupovala i ty, kteří se rozváděli, a tak jsem se dostala i ke sporům o děti, v nichž jsem se klienta vždy snažila vést k dohodě. Někdy to nešlo, dítě bylo třeba na nějakou dobu odstřihnout od manipulátora nebo násilníka.

V prapůvodu mého zájmu o lidská a dětská práva určitě stojí to, že maminka pracovala jako lékařka na dětské psychiatrii a já jsem mezi jejími malými pacienty strávila část svého dětství – nikdy třeba nezapomenu na Štědrý večer v bazénu vodoléčby, kde plavaly svíčky ve skořápkách. Pak maminka dětskou psychiatrii opustila a začala léčit dospělé, prý hlavně proto, že nemohla vůbec vystát rodiče a učitele, kteří dětské psychické problémy způsobili, a ona neměla jak děti před nimi ochránit. Mně však zážitky s nimi zůstaly v hlavě a srdci na celý život.

Dříve jsme dítě před soudy jako nepřátelským prostředím chránili, teď nám však už došlo, že je třeba nikoli dítě z řízení vyloučit, ale soudní jednání upravit tak, aby se při něm dítě cítilo dobře a mohlo se ho podle svých schopností účastnit. Nechceme touto účastí dítě zbytečně zatížit –„hodit“ na něj zodpovědnost za soudní rozhodnutí. Nejlepší by samozřejmě bylo, aby se dětí žádné soudní spory netýkaly, ale pokud už k nim dojde, je pro ně prostě lepší, aby aspoň měly možnost být jejich součástí, ne jen trpným objektem, být informovány tak, aby tomu rozuměly, podívat se na člověka, který o nich rozhoduje, a říci mu, pokud chtějí, co si o celé věci myslí. A nakonec se od toho, kdo o jejich osudu rozhodl, mají dozvědět, co ho vedlo k vydanému rozhodnutí.

Největším úskalím je podle mne nezralý a neodpovědný přístup velké části rodičů, kteří v takové situaci myslí spíše na svá zranění z rozchodu, někdy dokonce na majetkové zájmy spíš než na odpovědnost za to, aby se s jejich rozchodem dobře vypořádaly společné děti. Zapomínají, že svého opouštěného či opouštějícího manžela či partnera milovali a že jejich děti jsou toho důkazem.

Advokáti mají někdy tendenci podporovat konfrontační přístup rodičů ke sporu o děti, ostatně dlouhé spory jim přinášejí lepší příjem než rychlé dohody. Nejhorší mi připadá, když rodič, který si chce dítě vybojovat či potrestat druhého rodiče, dítě zmanipuluje k tomu, aby druhého rodiče odmítalo, či jej dokonce lživě obvinilo z násilí či sexuálního zneužití. A je mi líto, že se takové věci vůbec stávají.

Na tyhle popsané poměry se pak soudcům těžko reaguje, jsou pod tlakem advokátů, vzájemně se obviňujících rodičů, setkávají se s dětmi, které jsou nešťastné, a někdy se těžko rozeznává, kdy je dítě skutečná oběť násilníka a kdy je obětí manipulace. Nesouhlasím ani s tím, aby soudci své rozhodnutí přehazovali tak často na psychology – soudní znalce. A též se musím přiznat, že s prací některých znalců nejsem spokojena – projektují si do případů své vlastní problémy a předsudky. Nutno říci, že mám samozřejmě v zásobě pár jmen soudních znalců, jimž hluboce důvěřuji, znají aktuální vědecké názory a dělají svou práci z pocitu odpovědnosti, nikoli proto, že nemají nic jiného.

České soudy se teď asi musejí naučit lépe pracovat s dětmi, nenechat je stranou jako objekt sporu, ale též na ně nenaložit příliš velkou spoluodpovědnost za rozhodnutí. A hlavně se musíme naučit dítě adekvátně objektivně informovat o tom, co se děje, nenechat to na rodičích, kteří mu každý sdělí svou pravdu.

Nejdůležitější mi tedy připadá, aby se soudnictví aktivně snažilo přispívat k řešení péče o děti dohodou mezi rodiči navzájem při respektování přání dítěte a aby děti vtáhlo adekvátně jejich věku, situaci, potřebám a přáním do celého procesu tak, aby se necítily ztracené a zaprodané. Jako inspirativní příklad mi připadá třeba Cochemská praxe.

Tam, kde je jejím důvodem snaha najít takový model, který dětem ponechá kvalitní vztah s oběma rodiči, a kde to dítěti vyhovuje, jde o pozitivní uspořádání; tam, kde jde jen o nástroj, jak ublížit druhému rodiči či snížit svou vyživovací povinnost, je to špatné. Mám zkušenost z Francie, kde se jedná o skoro nejčastější uspořádání při rozchodu rodičů – oba dva mají čas na svou profesi, dítě zůstane součástí života obou rodičů i jejich nových rodin a faktická organizace se přizpůsobí dětem. Myslím, že v České republice je třeba tento typ porozvodové péče destigmatizovat. Samo označení má podle mého názoru symbolický význam, ukazuje, že dítě nepřišlo ani o jednoho rodiče, že o něj pečují oba rodiče, ani jeden jej nepřestal mít rád, že se z jednoho rodiče nestal jen člověk, s nímž má dítě něco, čemu se říká „styk“ a o čem ve své podstatě může rozhodovat hlavní rodič. Negativa střídavé péče spočívají v tom, že se jí někdy domáhají takoví rodiče, kteří nejsou pro tento typ péče způsobilí. Těm by soudy neměly vyhovovat.

Souhlasím a dodávám k tomu, že jak Ústavní soud, tak Evropský soud pro lidská práva nabádají k tomu, aby se soudní spory týkající se dětí rozhodovaly urychleně. Pro dítě je prostě pár měsíců mnohem delší doba než pro dospělého. V případě dlouhého soudního sporu v opatrovnickém řízení pak často rozhoduje místo soudu čas. Pokud je dítě třeba rok manipulováno proti druhému rodiči, aniž by s ním po tu dobu mělo osobní zkušenost, vztahy mohou být navždy narušeny.

Takovýto příběh již byl rozhodován Ústavním soudem. Otec realizoval se syny soudně stanovený široký styk a matce to nevyhovovalo. Obvinila otce z toho, že syna zbil, on však jeho modřiny vysvětloval pádem z kola. Soud s ohledem na ochranu dětí styk otci zakázal. Na druhou stranu tu byly jisté pochybnosti, zda si matka vše nevymýšlí a syny nemanipuluje proti otci. Ústavní soud poukázal na to, že v případě zatím neprokázaného rizika násilí měl nejlepší zájem dětí vést soud k tomu, aby byl otci do skončení trestního stíhání umožněn alespoň asistovaný styk, který by mu pomohl udržet s dětmi kontakt a zároveň by neutralizoval případné negativní působení matky na jeho vztah s nezletilými. Hrozba fyzického násilí ze strany rodiče je totiž srovnatelná s újmou pramenící ze ztráty vazeb k jednomu rodiči v důsledku manipulace druhým rodičem. Vede­li jeden rodič své dítě k nenávisti či zapření druhého rodiče, učí ho totiž vlastně nenávisti k sobě samému. Jiná by byla situace, kdy by dítě mělo z rodiče násilníka skutečný strach a požadovalo by ochranu. Nezávidím soudci ani znalci povinnost včas a správně rozeznat, zda a od kterého z rodičů dítěti hrozí opravdové nebezpečí.