Subtypy ADHD

Maminka se koncem září přišla zeptat na chování svého syna Adama ve škole a celkově chtěla zjistit, jak je s ním paní učitelka spokojená. Dnes byly druhé třídní schůzky a konzultace, při nichž učitelé podávají informace rodičům o jejich dětech.

Adam pocházel z rizikového těhotenství a kvůli vleklým poruchám spánku byl dlouhodobě sledován u dětského neurologa. Ten také upozornil rodiče, že chlapec má zřejmě ADHD, což se začalo extrémněji projevovat především v posledním roce docházky do mateřské školy. Tehdy začaly paní učitelky upozorňovat na Adamův zjevný neklid a impulzivitu, především při práci s úkoly grafomotorického charakteru. Stěžovaly si také, že chlapec vůbec nereaguje na jejich mimoslovní upozornění, tj. na to, že se nesouhlasně zatváří, když Adam odbude nějakou zadanou práci, apod. Z těchto důvodů byl odeslán i na psychiatrické a psychologické vyšetření, kde byly zjištěny porucha pozornosti, hyperaktivita a průměrné kognitivní schopnosti chlapce.

Vyšetření se konalo až koncem června a od září nastoupil Adam do školy. Přestože psychiatrička doporučila farmakologickou léčbu, matka se rozhodla, že uvidí, až jak Adam bude úspěšný ve škole. Paní učitelce na počátku školní docházky ale nic neřekla s tím, že počká, jestli ona sama na Adamovi něco specifického pozná.

Adam chodil ze školy poměrně spokojený. Do třídy nastoupil s několika chlapci, které znal z mateřské školy. Paní učitelka se mu moc líbila. Byla mladší a měla rozpuštěné světlé vlasy, které jí splývaly na ramena. Adam jí proto říkal Zlatovláska. Když přišel Adam domů ze školy, pořád si pochvaloval, že se na něj paní učitelka usmívá a že je hodná, protože si o něm myslí, že je taky hodný a šikovný. Ale tenhle týden se o paní učitelce vůbec nechtěl bavit. Maminka z něj nakonec vytáhla, že vůbec neví, proč dostal do pracovního sešitu razítko jablíčka, a ne hvězdu, kterou děti dostávají, když je paní učitelka za práci chválí a je s nimi spokojená. Říkal mamince: „Vždyť se na mě Zlatovláska smála a řekla, na tebe je to docela dobrá práce. Tak se jí to líbilo, a hvězdu jsem nedostal…“ Obdobně uvedl o pracovním vyučování, že modeloval ovoce a paní učitelka mu řekla s úsměvem: „No teda, ty jsi ale šikula! Musíš se víc snažit.“ „Ale mami, já se snažím, ale strašně mě to nebaví. A proč jsem nedostal jedničku z ovoce, když Zlatovláska říkala, že jsem šikula? A když jsem šikula, tak proč bych se měl vlastně snažit?“

Paní učitelka mamince řekla, že Adam je sice šikovný kluk, i když s kreslením a psaním je to trochu slabší, problém spočívá spíše v tom, že chlapec je se vším hned hotový a příliš času si na práci nenechá. Také přestávky jsou problematické. Na domluvy však Adam vůbec nereaguje. Když na něj zvýší hlas a začne mluvit důrazně, dítě se jakoby choulí do sebe a zjevně se bojí – to si vyzkoušela tento týden, když jí pomalu došla trpělivost s tím, že Adam nereaguje v podstatě na nic. Když se na něj tváří přívětivě, na domluvu chlapec vůbec nereaguje. Ale především ji v posledním týdnu zarazilo, že když Adam samostatně pracuje a je hotový a ona se jde na jeho práci podívat, prohlíží si ji s jakýmsi despektem, až obavou, která nepomíjí, ať Adama pochválí, či vyjádří s jeho prací menší spokojenost.

Bořek (11 let) od raného věku hodně stonal. Trpěl laryngitidami, potravinovou alergií, atopickým ekzémem, do pěti let věku prodělal dvanáctkrát zánět středního ucha. Svědivý atopický ekzém Bořkovi často bránil i ve spánku, ráno byl chlapec protivný, plačtivý… Každý zná, jak se cítí, když se kvalitně nevyspí.

Ve čtyřech letech začal Bořek chodit do školky a tady jsem si všimla, že nějak nestačí ostatním dětem. Byl v porovnání s nimi strašně pomalý, nemotorný, nevydržel u žádné aktivity, většinu dne jen tak seděl u akvária s rybičkami a pozoroval je. Paní učitelky si stěžovaly, že je hrozné jej přesvědčit, aby se oblékl a šel s ostatními na vycházku, všechny zdržuje a vyžaduje pomoc, při které se někdy vzteká. V pěti letech ho pediatrička po konzultaci s matkou doporučila na vyšetření k psychiatrovi, který diagnostikoval poruchu pozornosti. Bořek začal užívat Ritalin a jeho stav se zlepšil. Paní učitelky si ale na jeho chování také částečně zvykly a matce řekly, že když po chlapci mnoho nechtějí, je hodný.

V 6,5 letech nastoupil Bořek do první třídy. Zprvu vše probíhalo dobře. Bořek se velmi snažil, škola se mu líbila, ale postupem času si paní učitelka stěžovala na častější výpadky pozornosti, na neschopnost déle se soustředit a na únavu, která během dne značně kolísala. Bořek už nebyl v průběhu dne schopný se téměř ničemu naučit. Poprosila jsem proto psycholožku, aby mu napsala do třídy asistenta pedagoga, který by synovi trochu pomohl. Asistenci dělala naše sousedka, která byla druhým rokem v důchodu a předtím učila roky matematiku v základní škole. Bořek ji znal a měl ji rád, protože jej často zvala k sobě domů, vařila mu kakao a k němu podávala marokánky a nechávala chlapce, aby si prohlížel obrázkové encyklopedie, kterých měla plnou knihovnu, a ještě o nich dokázala zajímavě povídat.

U Bořka ve škole po jejím nástupu nastalo zlepšení. Vypnul se k maximálnímu výkonu, ale asi po měsíci nastala stejná situace. Stále častěji byl nepozorný, nechtěl psát a počítat, napadal spolužáky a přemáhala ho únava. Střídala se horší a lepší období. Doma se vztekal či plakal, nechtěl psát domácí úkoly. Často byl úplně „mimo“. Pro všechny to bylo velmi těžké období.

Paní asistentku pak ale napadlo, že ho bude k práci motivovat možností prohlížet si „dinosauří encyklopedii“ z její domácí knihovny, kterou byla ochotná do školy donést. Vždy, když Bořek udělá přidělenou práci (v kratším rozsahu než ostatní děti), bude si moci prohlížet onu knihu. Zároveň jsme navštívili pedopsychiatra, který změnil užívání Ritalinu za Stratteru. Bořek se postupně opravdu zlepšil, jeho školní výkony, se zvedly, ubylo pláče i agrese. A protože sám cítí, že se mu vše daří lépe, učí se s viditelným elánem. Musíme poděkovat především trpělivé paní asistentce a paní učitelce, obě dokážou ocenit jeho snahu a chválit za sebemenší úspěch, když vidí, že se skutečně snaží. Máme z téhle změny velkou radost, celá naše rodina.

Simonka je pětiletá dívka, podle matky velmi neklidná. Údajně všechno musí mít teď hned, neustále vypíná a zapíná všechny přístroje, které mají doma – mobil, televizi, rádio, ale i troubu či pračku a mixér. Vůbec neposlouchá, když má něco udělat, nereaguje na napomínání. Neslyší, když ji volají, je divoká, ukřičená, halasná a panovačná. Při vyšetření ve školském poradenském zařízení za účelem posouzení její školní zralosti Simonka začala zkoumat zařízení kanceláře. Otevřela skříňku s knihami a začala je bleskově vyndávat na zem. Matka okamžitě zareagovala, avšak dosáhla jen toho, že dívka vyskočila jako uštknutá a sápala se na okenní parapet, protože ji zaujaly cinkající tramvaje pod oknem budovy, v níž je SPC umístěno.

Po příjezdu z porodnice byla holčička hodně uplakané a nespavé miminko. Matka tomu ale nepřikládala žádný větší význam. Dle rozhovoru s matkou se vývoj Simonky do tří let věku nikterak zvláštně neodlišoval od jejího staršího bratra Radima. Rozdíl byl pouze v tom, že v noci špatně spala, málokdy se stalo, že by se za celou noc nevzbudila. Pohybově byla velmi šikovná. V 11 měsících už začala chodit a vůbec ničeho se nebála. Museli ji proto stále hlídat, neměla v sobě respekt ze strachu a neuvědomovala si rizika, která ji mohou ohrozit.

Po nástupu do mateřské školy, když jí byly čtyři roky, začalo docházet k prvním konfliktům jak mezi Simonkou a ostatními dětmi, tak mezi ní a paní učitelkou. V prostředí školky působila jako dítě, které neumí poslechnout, nevydrží chvíli u jedné činnosti. Paní učitelky také matce vytýkaly, že je dívka občas velmi náladová, a jestliže se jí nevyhoví v jejím přání, dokáže být agresivní. Po jedné učitelce například mrskla kostkou ze stavebnice, nebo když měla počkat na půjčení panenky, až si s ní dohraje Kačenka, tak ji to naštvalo, že panenku chytla za hlavu a utrhla ji. Jak bylo z tónu matky při rozhovoru znát, velmi ji to mrzelo. Všichni se totiž domnívali, že Simonku špatně vychovává, a to i její matka, babička Simonky.

Kuba (třetí třída ZŠ, nadprůměrný intelekt, astmatik) na sebe rád neustále upozorňoval, vykřikoval, glosoval, vybíhal z lavice. Pokud musel tzv. sedět v klidu, alespoň neustále ťukal prsty do lavice nebo cvakal propisovačkou, klepal nohou pod lavicí, cupoval papíry a pohazoval je kolem lavice. O všem chtěl rozhodovat, všem chtěl poroučet a velet, nikomu se neuměl přizpůsobit a podřídit.

Když se řešil nějaký společný úkol ve skupině dětí, okamžitě chtěl práci organizovat, jakmile se dostal ke slovu někdo jiný, hned se naštval, dotyčného zesměšňoval nebo úplně odmítal dělat cokoliv, někdy dokonce schválně i škodil a práci ostatním kazil. Spolužáci ho proto příliš rádi neměli. Sám ale často nedokázal vyslechnout zadání úkolu do konce, takže nakonec prosazoval postupy, které nebyly vhodné. Chybu však nikdy neuznal.

Kuba rád chodil do školní družiny, kde si rozuměl s paní vychovatelkou. Ta na něj neměla žádné velké nároky a především ho nechávala, aby si stavěl ze svého oblíbeného Lega. Také všem ukazovala, jak je šikovný a co všechno dokáže postavit. Když pro Kubu přišla maminka, že je čas jít domů nebo do různých kroužků, které měl rozložené do celého týdne (golf, konverzace v angličtině, modelářství, hra na trumpetu), chlapec se začal vztekat a křičet, že nikam nejde a chce v družině zůstat. Podvědomě se zřejmě bránil problémům, které mu přinášel pobyt v kroužcích s dětmi i dospělými. Byl již unavený z vyučování a vůbec v průběhu týdne neměl čas si odpočinout.

Maminka Kuby se nemohla vyrovnat s tím, jak se Kuba chová před ostatními při odchodu z družiny. Jakmile se začal vztekat, velmi ji to rozčílilo. Obvykle na Kubu začala hlasitě křičet, někdy ho i plácla. Jakub se potom začal vztekat a choval se daleko hůř, což podněcovalo matčiny reakce do extrému i před ostatními dětmi. Ty měly z Kuby o to větší legraci. Jakmile se matka uklidnila, měla výčitky svědomí, že nejednala správně. Kubu objímala, omlouvala se mu, hladila ho a slibovala mu všechno možné, od hraček po dobroty.

Po celou dobu docházky do základní školy si rodiče, hlavně matka, nenechali říci, jak vést svého syna. V dobré snaze o jeho maximální rozvoj jej přetěžovali, neposkytli mu dostatečný čas na odpočinek a nevhodně jej trestali, za což se mu hned nato omlouvali. Kuba neměl ve svých rodičích tolik potřebnou oporu a podporu. V 15 letech odešel na internát do města, kde bydleli jeho prarodiče. Odcházel s dvojkou z chování. Teprve zde se v důsledku systematické péče babičky s dědou, ač to bylo neuvěřitelné, začal formovat a usměrňovat své chování. V základní škole byl postrachem pro všechny vyučující i spolužáky.